Teď, když máme konečně ten nový rok, můžeme si to snad konečně říci do očí: Barack Hussein Obama je podvodník. A můžeme k tomu dodat: a dějiny dokáží, že osm let jeho vládnutí, to byl jeden podvod za druhým.

Posledních pár neděl jeho vládnutí dokazuje, že tento obecní pořadatel (no, jen si přeložte název jeho původního zaměstnání: community organizer) zůstal i nadále rozmazleným frackem. Kdyby to nebylo tak drsné, mohli bychom zpřesnit, že se chová jako puberťák, kterého odmítla dokonce i ta nejstarší, nejšpinavější a nejošklivější štětka v celém kraji.

Dodatečné halucinace?

Čímž se dostáváme plynule k nedávným volbám, o kterých Obama drze prohlásil, že kdyby mohl kandidovat za svoji stranu on, na rozdíl od Hillary Clintonové by to vyhrál.

Co asi ten člověk kouří? Jakými nápoji se povzbuzuje?

Marxistický islamista (nebo islámský marxista, to je jedno) Obama dokázal po neslýchané řadě katastrofálních rozhodnutí, která učinil během osmi let své vlády, přivést v posledních týdnech pobytu na adrese 1600 Pennsylvania Ave., Washington, D.C., zeměkouli až k pokraji války.

Tragické na tom celém je, že za to, že k ní nedošlo, může svět děkovat jedině bývalému poměrně dost vysoce postavenému důstojníkovi KGB Vladimíru Putinovi.

Tomu samému ex-špionovi Vladimíru Putinovi, mimochodem, kterému bude svět muset být zavázán díky, pakliže se podaří zastavit šílenou islámskou vlnu, která hrozí, že smete snad nejvyspělejší ze všech dosavadních kultur lidstva.

Bude stát za to zkusit si těch pár posledních týdnu nějak rozebrat.

Jak to je doopravdy?

Barack Hussein Obama a jím čím dál tím více doleva řízená Demokratická strana USA odmítají pochopit, že jejich prohru v nedávných volbách způsobila jejich vlastní neschopnost jakkoliv připustit, že dosavadní způsob vládnutí (vědecky: technologie moci) ztroskotal. Stál na značně nemravných způsobech, které lze směle označit za loupež provedenou za bílého dne a při plném provozu přímo na silnici (ve zdejší řeči: highway robbery).

Základní příklad se jmenuje strkání prasat do sudů (ve zdejší řeči: pork-barelling).

Dejme tomu, že byl sněmovnám předložen zákon na umístění nového druhu bezpečnostního zařízení u vstupů do námořních přístavů. Celková cena se pohybovala mezi desítkou a dvacítkou miliónů dolarů. Čili vlastně (na poměry amerických rozpočtů) obrovská láce.

Vždy se ale našlo dost poslanců, kteří řekli, že návrh zákona podpoří pouze tehdy, když k němu bude připojen dodatek, že vláda postaví (v jejich okrese, pochopitelně) novou továrnu na stavbu dopravních letadel pro vojenské námořnictvo. (Tohle je příklad ze života.) Marně se velení vojenského námořnictva bránilo, že už takhle má letadel až nadbytek. Co vy o tom víte, řekl takový poslanec.

Zákon prošel s dodatkem, ale jeho provedení bylo poněkud dražší. Ve většině případů zhruba tak stokrát, někdy možná i víckrát.

Kdyby tohle byl jediný příklad, bylo by to ostudné. Jenže on to opravdu byl přijatý (a pro dosavadní politiky přijatelný) způsob vládnutí.

Ale: vláda, která zněkolikanásobila počet vyhlášek, nařízení a pokynů, jimiž sděluje podnikatelům, co a jak se smí, neuposlechnutí se tresce podle zákona, vláda, která vlastně uzákonila tzv. politickou korektnost, vláda, která kula pikle zvesela a lhala ve stínu kostela (krádež z díla pánů Voskovce a Wericha), taková vláda se musela dočkat, že to voličům jednou dojde. A že jim také jednou dojde trpělivost. Stačilo, aby se najednou objevil někdo, kdo věci pojmenoval jejich jménem a dodal, že to takhle nemůže jít dál.

Novináři obalamutili sebe samotné

Sdělovací prostředky tzv. hlavního proudu (ve zdejší řeči: mainstream media), které už pár desítek let žijí v naprostém incestu jak s vládou, tak mezi sebou, to nemohly a dodnes nedovedou pochopit. Netuší, že novinář má (a může) mít za jedinou bernou minci důvěryhodnost. Když ji ztratí, může se sebrat a jít se živit poctivou práci.

Takže se všem takto zúčastněným skutečně náramně hodilo, když mohli začít obviňovat Rusko, že jeho tajné služby nějak tajně pronikly zátarasy zabezpečovacích zařízení do informačních sítí amerických politických sil, včetně vládních a tak ovlivnily výsledek voleb.

Dnes si už vzpomene málokdo, že první zpráva o tom, že se někdo naboural do nezákonně držené soukromé služby pro elektronickou poštu bývalé státní tajemnice (čili ministryně zahraničí) Obamovy vlády a jedné z kandidátek Hillary Clintonové pochází z Rumunska. Navíc, že se to povedlo jakémusi řemeslníkovi, který sice počítačům moc nerozumí, ale rád si hraje.

Soukromá síť samozřejmě nemůže mít zabezpečení, jaká poskytují vládním činitelům profesionální znalci. Nemluvě už ani o tom, že paní Clintonová při nástupu do úřadu složila přísahu, během níž se zavázala chránit státní tajemství. A nemluvě už ani o tom, že právě tenkrát ji zmínění profesionálové upozorňovali, že soukromá síť je nejen nepřípustná, ale i nezákonná.

Je to trapas, který se Obama snaží zakrýt tím, že obviňuje Rusy. A ještě to dělá tak operetním způsobem, že vyhazuje ruské diplomaty, dobře si vědom, že tím hází klacky do cesty svému nástupci. Že tohle chování hrubě poškozuje zájmy jeho země? Ale pro přírodu, kdy asi měl Obama na mysli, že země mu svěřená je důležitější než on?

Nejpikantnější na tom všem ale je, že hlasitým jekotem o údajném (a dosud nepotvrzeném) ruském nabourání amerických sítí - a skromným tichem o obsahu korespondence paní Clintonové - zúčastnění potvrzují pravost uniknuvších sdělení. Třeba pravost sdělení o tom, jak moc dluží paní Clintonová (a její nadace) Saúdské Arábii, tedy zemi, jejíž náboženští vůdcové usilují o zbourání americké (a západní vůbec) civilizace.

Odposlouchávat a prozrazovat, v tom je rozdíl

A tady bude zapotřebí drobného vysvětlení.

Obama a všichni, kteří ho citují, ječí, že americké volby ovlivnil ruský odposlech, zdejší řeči hacking, neboli nabourání se do amerických sítí.

Nesmysl. Měli by si udělat domácí cvičení.

Hacking je totiž činností, kterou se ti, již ji provádějí, snaží udržet co nejvíce a co nejdéle utajenou. Základní myšlenka spočívá v tom, že znám tajemství druhé strany a druhá strana neví, že je znám. Tím, že znám ta tajemství, mohu jednat tak, abych na té nic netušící druhé straně vydělal co nejvíce, aniž by druhá strana věděla, co vlastně vím.

Čili, abychom byli důslední, hacking se v této souvislosti dá přeložit jako odposlouchávání.

Co MOHLO ovlivnit průběh i výsledek amerických voleb, byl tzv. leaking. V doslovném překladu jde o prosakování, v této souvislosti jde o vyzrazení.

Zda to mělo opravdu zásadní vliv, to neví (prozatím) nikdo.

A nyní, hrome, překvapení: nejvíce úniků poskytli nejrůznější činitelé nejrůznějších výborů demokratické strany, kterým se zatraceně nelíbil způsob, jakým dosavadní mašinérie vedení jejich strany vyloučila ve prospěch paní Clintonové z kandidatury Bernieho Sanderse, muže, kterému dávala přednost většina členů té strany.

Tihle činitelé dali svou nespokojenost najevo jediným možným způsobem, jaký znali. Podle hesla ABC, neboli kdokoliv, jen ne Clintonová (Anybody But Clinton), se rozhodli, že ji potopí. Nemuseli jít pro náboje moc daleko, stačilo, aby zveřejnili, jak se stalo, že Bernie Sanders ostrouhal.

Mimochodem, někteří z vedoucích zástupců protivné (republikánské) strany zkusili provést totéž Donaldu Trumpovi. Že se o to snažili, svědčí o tom, že měli prsty namočené v podobných špínách jako jejich demokratičtí soci. Že se jim to nepovedlo, svědčí o tom, že republikánská strana byla nakonec přece jen demokratičtější než její údajně demokratický soupeř.

I prohrát se musí umět

Jenže: lidé, kteří spoléhají na ideologii, místo aby spoléhali na zdravý rozum, nedovedou prohrávat. Zajímavé je, že se tohle ponaučení už delší dobu týká pouze levicových stran. Patrně to bude tím, že to jsou lidé, ano, i celé kolektivy, kteří se domnívají, že pravdu mají jenom oni. Aniž by tušili, že to nemusí být vždycky pravda.

Proto to skřípání zubů o údajném ruském vměšování. Proto ta neschopnost uznat, že by se měli nejdříve podívat sami na sebe do zrcadel, aby pochopili, proč jim americký volič přestal věřit.

A jen tak na okraj: není to zase tak dávno, co se prošvihlo, že americké výzvědné služby odposlouchávají telefonické hovory (ale patrně i jiné způsoby sdělování) svých vlastních spojenců.

Nyní Obama a jeho Melody Boys křičí, jako by je na nože brali, že je (údajně) odposlouchával stát, který se už delší dobu netváří, že by byl jejich spojencem.

Slušnou řečí se tomuto přístupu říká pokrytectví. Též se dá říci, že jde o novou definici chucpe.

Blbé na tom je, že tenhle příklad pokrytectví (nebo chucpe) zhoršil už bez toho napjatou situaci mezi dvěma zeměmi, které patří k nejsilnějším na světě.

Někteří Američané tvrdí, že jediným odkazem Baracka Husseina Obamy bude, že nepřípustným způsobem rozdělil americký národ do dvou navzájem se nesnášejících skupin. Doslova mu říkají veliký rozdělovač (The Great Divider).

Ale měli by dodat, že to je spratek, který měl vidět ten dobíla natřený dům na 1600 Pennsylvania Ave., Washington, D.C., pouze zvenčí, a ne v něm strávit osm let na účet daňových poplatníků Spojených států.