Neviditelný pes

NORSKO: Úředník Barnevernetu je zákon

diskuse (53)

V Norsku se do rodin nevlamuje právo, ale agilní sociální úředníci. Lidé, kteří se právem pouze zaklínají, v praxi ale jednají svévolně, rozhodují na základě subjektivních závěrů, a v mnoha případech dokonce právo okatě ignorují. Třeba přehlížejí soudní rozhodnutí o kontaktu rodičů s dětmi, protože si myslí, že kontakt s rodiči není v zájmu dítěte. Rodinám lžou, neposkytují jim informace, na které mají nárok, například o zdravotním stavu dětí. Své názory mění, jak se jim to zrovna hodí.

To úředník Barnevernetu je zákon. Sama norská ambasáda vysvětluje, že centrální norská vláda nad nimi nemá vůbec žádnou kontrolu. Právě proto ujištění norské ministryně pro děti a rodinu, že adopce dětí paní Michalákové nehrozí, se ukázala jako bezcenný kus papíru. Norsko však za své úředníky nese odpovědnost tak, jako každý nese odpovědnost za svého psa.

Norské soudy rozhodující o dětech jsou jedna velká justiční mafie.

Jak jinak si vysvětlit, že jedna ze „soudkyň“ Evy Michalákové je současně školitelkou právě těch úřednic Barnevernetu, které o odebrání Denise a Davida rozhodly? Sama se tím vůbec netají. Kdyby rozhodla ve prospěch Evy Michalákové, sama sebe by usvědčila, že ty úředníky školí špatně.

Rodin zničených norskou sociálkou jsou v Norsku stovky, možná tisíce. Mlčí však, protože se bojí trestu, který právě na vlastní kůži zakouší Eva Michaláková. Tiše doufají, že když provedou sebekritiku a před soudem Barnevernetu poděkují za to, že jim odebral děti včas (reálný případ muže, o kterém nesmím mluvit), bude jim na oplátku umožněno je aspoň vi dět.

Evu Michalákovou zbavili rodičovských práv proto, že „...bude iniciovat více či méně pravidelné návrhy k navrácení Davida (a Denise) do její péče ... Matka při jednání před komisí dala jasně najevo, že odebrání dětí neakceptuje a že bude bojovat všemi zákonnými prostředky za zrušení odebrání. Na to má ze zákona právo. Současně není pochyb o tom, že by tento postup komplikoval proces Davidova zklidnění a nabytí pocitu jistoty v pěstounské rodině.“ Nejen že se to příčí zdravému rozumu a elementární lidskosti, ale je to iv rozporu s mezinárodněprávním rámcem na ochranu dětí. A také v rozporu s postojem Rady Evropy, která nucené adopce a upřednostňování pěstounů před vlastními rodinami dlouhodobě kritizuje.

A ještě jednu věc je třeba zdůraznit. Nemluvíme tu o případu, kdy se rodiče perou o děti a ze státu si dělají arbitra vlastních sporů. Tento případ nevznikl jako spor mezi rodiči. Vznikl na základě udání, které po razii v domě Michalákových policie vyhodnotila jako frivolní a odložila je bez dalšího. Norsko nikdy českému státu neodpovědělo na to, čím se matka provinila (kromě toho, že se jim nelíbí).

Do rodiny Michalákových nezasáhlo právo ani právní stát, ale donebevolající bezpráví. Systémové bezpráví, se kterým si dnes neví rady už ani sama norská vláda.

Autor je právník, je členem Petičního výboru na podporu rodiny Michalákových

LN, 9.10.2015

zpět na článek