Rozluka Československa nebyla prvním příkladem, kdy se země pokojně rozdělila na dva nové celky. My v Českém královském institutu upozorňujeme na fakt, že daleko dříve k něčemu podobnému došlo v případě švédsko-norské unie, z níž vznikla dvě království – švédské a norské. Nedávno jsme si připomněli 121 let od okamžiku, kdy proces oddělení roku 1905 započal.

K pochopení celé situace je třeba se vrátit dále do historie. V roce 1814 Norsko skoncovalo s unií s Dánskem, v níž bylo druhořadé a chtělo samostatnost. Velmoci ale byly jiného názoru a Norsko tak po napoleonských válkách připadlo Švédsku náhradou za Finsko, o které Stockholm přišel po prohrané válce s Ruskem. Norsko tedy vyměnilo Dánsko za Švédsko. Je však třeba objektivně dodat, že v nové personální unii se Norové těšili velké míře autonomie a získali rozsáhlé kompetence. Během 19. století to ale Norsku nestačilo a zesílila touha po úplné nezávislosti, kterou vedl norský parlament Storting.

Rozhodující okamžiky nastaly na jaře 1905. Tehdy Storting odsouhlasil zákon, který Norsku zaručoval vlastní konzulární zastoupení v zahraničí. Král Oscar II. jej však odmítl signovat, i když ho už nemohl vetovat. Norská vláda odpověděla podáním demise. Panovník nedokázal jmenovat novou vládu a tak norský parlament sáhl ke klíčovému rozhodnutí. Dne 7. června 1905 přijal zásadní usnesení, že „personální unie se Švédskem je kvůli tomu, že král není schopný zastávat povinnosti norského krále, zrušena.“

Dne 13. srpna 1905 se v Norsku konalo klíčové referendum o vystoupení země z personální unie se Švédskem a vyhlášení nezávislosti. Referenda se zúčastnilo 85% voličů (371 911 z celkového počtu 435 376 voličů), přičemž hlasovací právo měli všichni muži starší 25 let. Z nich 368 208, tedy 95,95%, hlasovalo pro norskou samostatnost.

Další referendum o zachovaní monarchie přišlo na řadu ve dnech 12. a 13. listopadu téhož roku, kdy hlasující měli tentokrát rozhodnout, zda Norsko zůstane monarchií nebo se stane republikou. Položená otázka zněla: Souhlasíte s tím, aby Storting pověřil vládu k oprávnění ustanovit prince Karla Dánského norským králem? Tohoto plebiscitu se zúčastnilo 75,3 % oprávněných voličů, z nichž 78,9% odpovědělo ano a Norsko tak zůstalo královstvím. Prvním norským králem se stal dánský princ Karel, který nastoupil na norský trůn jako Haakon VII.

Proč Norové dali přednost monarchií před republikou, precizně objasnil proslulý norský polárník Fridtjof Nansen. „Zvolili jsme si monarchii ze tří důvodů: Za prvé, Norsko tehdy nebylo bohaté a my jsme chtěli spořivou vládu, protože, jak všichni vědí, není dražší vlády, než je republika. Za druhé, potřebovali jsme být silní a republika by nás učinila příliš slabými vůči Švédsku. Za třetí, chtěli jsme si zachovat svobodu a za žádnou cenu jsme nechtěli tyranii stran a partajokracii.“

Je pravdou, že válečný konflikt tehdy hrozil a obě strany uspořádaly několik vojenských cvičení. Nakonec však též zásluhou švédského krále Oscara II., i když on zpočátku nepřál norské nezávislosti, zvítězil zdravý rozum a separace obou zemí proběhla v klidu a míru.

Autor je ředitel Českého královského institutu