NORSKO: Slovo k masakru I
Dozvídáme se, že norský terorista byl křesťanský fundamentalista, konzervativec. Jakkoli je to voda na mlýn všem levičákům, kteří toho náležitě využijí (a kdo pozorně sleduje internetovou publicistiku ví, že se tak děje), je nutné položit si otázku. Co má Breivikův ďábelský čin společného s křesťanským fundamentalismem?
Zhola nic. Je s jeho principy v přímém rozporu.
Křesťanský fundamentalismus můžeme ztotožnit s biblickým křesťanstvím. Nikoli s křesťanstvím katolickým, reformačním, luteránským, adventistickým a tak podobně.
Co praví biblické křesťanství o použití násilí? Jak se chovali prvotní křesťané?
Kristova zásada, podle níž se bibličtí křesťané mají řídit, je v Bibli vyjádřena takto: dá-li ti někdo políček na jednu tvář, nastav i druhou; chce-li někdo plášť, dej mu i košili. Biblickým křesťanům bylo cizí použití síly, stejně jako samotnému Ježíši, který se nechal bez odporu přibít na kříž. Věřící prvotní církve, odsouzení k smrti a vehnáni do arény, se právě tak nechali zabít. Bez odporu, ať už gladiátory nebo hladovými zvířaty. Až si Římané v ochozech stěžovali, že je to nudná podívaná.
Šlo to vlastně do extrému: k vlastní obraně, kdy je použití síly legitimní, zůstali prvotní křesťané pasivní a sílu nepoužili.
A teď proti nim postavme Breivika, který nikoli v sebeobraně, ale jako vražedný útočník připravil o život téměř stovku nevinných lidí.
Je toto obraz křesťanského fundamentalisty, následovníka biblického Kristova učení? Prohlašovat o sobě Breivik může co chce. Hlásit se může k čemu chce. I na něj ale musíme vztáhnout Kristovo: po ovoci jejich poznáte je.
Co je ovocem Breivikova „křesťanství“ spatřil v hrůze celý svět. To, co spáchal, lze jedině odsoudit. A spravedlivě, avšak co nejpřísněji potrestat. Pokud by měl být někdy uplatněn trest smrti, pak právě v tomto případě. Úvaha tímto směrem je však bezpředmětná, protože v Norsku absolutní trest nemají. Cosi v našem nitru nám v tom případě napovídá, že jiného než doživotí by bylo výsměchem všem obětem a jejich pozůstalým. Věřme, že norská justice bude stejného názoru a najde způsob jak zajistit, aby památka povražděných nebyla pošpiněna.
V souvislosti s tímto krvavým činem se nevyhneme otázcepoložené sympatizanty s islámem. Když něco tak děsivéhoo udělá křesťan, tak alibisticky tvrdíte, že křesťanem vlastně být nemůže. Když vraždí muslimové, padá vina na islámské náboženství. Měříte všem teroristům stejným metrem?
Ano, měřím.
Protože biblické křesťanství k násilí vůči nikomu nevyzývá, spíše k často diskutabilní pasivitě, zatímco korán k vraždění bezvěrců ano.
Breivik se při obhajobě svých činů nemůže opřít o nic z Nového zákona, co by jeho čin mohlo ospravedlnit. Muslimové z koránu inspiraci čerpat mohou – a také ji čerpají. Biblické křesťanství nezná žádný džihád, islámské náboženství ano.
Po Breivikově vraždění žádná skupina křesťanských fundamentalistů nevyšla do ulic a neoslavovala masovými pochody a jásáním jeho čin. Po 11. září 2001 se civilizovaný svět nestačil divit: vzpomeňme, v kolika muslimských zemích stoupenci Alláha oslavovali smrt nevinných lidí.
Ojedinělé činy „křesťanských“ teroristů jsou vždy všemi skutečnými křesťany bez rozdílu vyznání, včetně vysokých církevních a politických činitelů, odsouzeny. Ne tak je tomu v islámském světě. Některými duchovními a politickými autoritami jsou teroristické činy podněcovány. Ostatně v žádné „křesťanské“ zemi není u moci teroristická organizace. V muslimských zemích ano – namátkou: v palestinské Gaze vládne Hamas, v Libanonu se na vládě podílí Hizballáh. V Íránu mají prezidenta, který otevřeně vyzývá k likvidaci Státu Izrael. Měli tam i duchovního vůdce, který vyzval k vraždě spisovatele, občana jiného státu.
Vyzval někdy v moderní době papež, či vysocí představitelé anglikánů, luteránů, kalvinistů, baptistů nebo letničních své věřící, aby zabili kohokoli, o kom si myslí, že je nepřítelem jejich víry, případně ji ve svých dílech hanobí?
Zde je skryt rozdíl mezi svobodným světem a islámem. A zde musíme hledat příčinu, proč Breivik nemohl být skutečným křesťanem – a tudíž ani „křesťanským“ teroristou.
●
Připojuji se k dlouhé řadu těch, jimiž norské vraždění otřáslo a vyjadřuji hlubokou lítost nad ztracenými životy a upřímnou soustrast obětem a jejich rodinám.
Bylo to stejný šok jako na konci února 1986 atentát na Olofa Palmeho. Neuvěřitelný, zlý sen.
Norské krveprolití odsuzuji, a to navzdory tomu, že na shromáždění levicové mládeže se objevily protiizraelské postoje a výzvy k bojkotu židovského státu. Tyto věcí se neřeší vražděním nositelů podobných názorů, ale demokratickou diskusí a silou argumentů.
Nesouhlasil jsem s Rabinovou politikou, která z teroristy Arafata udělala jednoho z partnerů mírového procesu. Nesouhlasil jsem ovšem ani s činem jeho vraha.
Kdybych byl přítomen setkání na ostrůvku Utøya, pravděpodobně bych proti většině vyslovených názorů ostře protestoval. Stejně ostře odmítám čin Anderse Breivika a všechy jeho případné následovníky vyzývám: Diskutovat, ne vraždit.
