Mám pro vás naprosto šokující zprávu: Eva Michaláková týrala děti ve sklepě. Tvrdil to Barnevernet i pěstouni, kterým to údajně řekly děti včetně detailů, jak sklep vypadal. Má to jen jeden háček. Michalákovi sklep nikdy neměli.
Situace kolem Evy Michalákové a jejího soudu mi připomíná slavný dánský film Hon, který mi posloužil jako inspirace k sepsání prvního odstavce. Nedávno Lidové noviny přinesly naprosto přesné informace o přeloženém rozhodnutí norského soudu, kde se tvrdí mnoho pravd o tom, co děti chtějí a nechtějí. A možná proto bychom si měli připomenout slavnou repliku z tohoto filmu, kde se říká:
„Všechny děti očividně vyprávějí tu samou historku. Popisují podrobně váš sklep, jaké tapety máte na zdech, barvu pohovky atd. Ale když policie dopoledne prohledávala celý váš dům, tak zjistila, Marcusi? ....Že žádný sklep nemáme? ... Přesně tak.“ (film od 1:11:35)
Michalákovi také sklep neměli
Ano, ani Eva Michaláková žádný sklep neměla, ale to nic nemění na tom, že Barnevernet i pěstouni budou tvrdit, jak si děti vybavují, že tam několikrát byly zavřené, a popisují přesné detaily jeho zdí. A norský soud tomu bude slepě věřit. To, že známe rozhodnutí soudu, neznamená, že známe skutečnou pravdu. A i když rozhodnutí norského soudu jako demokrat respektuji, rozhodně s ním nemohu souhlasit.
Podobně jako s dřívějšími tvrzeními pana Kapitána a ministryně Marksové o tom, že by děti byly odebrány i v Česku. Nebyly a kdo tvrdí opak, je lhář. O tom jsem se znalostí všech detailů a okolností celého případu naprosto přesvědčen. Podle Barnevernetu například Denis na policii měl tvrdit, že při hádkách rodičů chodili kluci raději večer ven, než byl klid. Háček je ale v tom, že děti nikdy nebyly samotné večer venku, což mohou dosvědčit i sousedi a s ohledem na věk by to mohlo být naprosto vyloučené.
Nebo podle jiné výpovědi chlapců se prý při hádkách měli schovávat pod postelí, kde ale ve skutečnosti nebyl žádný prostor. U soudu také padlo, že rodiče po sobě měli házet židlemi, přestože Michalákovi žádné židle neměli. Do jejich malého domu by se ani nevešly. Měli křesla a pohovku, kterou by nedokázal hodit ani Arnold Schwarzenberger ve svých nejlepších letech, což dokazují i fotky z domu Michalákových a desítky svědků. Ale soud to prostě nezajímalo... Barnevernetu a pěstounům je lhaní v Norsku prostě povoleno.
Děti jsou rozděleny, ale...
U soudu také zaznělo, že děti jsou rozděleny, ale mají možnost se potkávat. Pěstouni bydlí nedaleko od sebe a děti se pravidelně navštěvují. Vypadá to jako naprosto ideální případ, kdy není co řešit. Ale jaká je realita? Kolikrát se děti ve skutečnosti potkaly? Barnevernet odpovědět nedokáže nebo spíše neumí...
Je nádherné, jak Norové dokáží ukrást dvě děti svým rodičům a skvěle to odůvodnit vymyšlenými příběhy. Přeci děti by nelhaly. Ale ďábel se vždy skrývá v detailu. A v případě Evy Michalákové ukázal, že spravedlnost je slepá a věřit údajným „výpovědím“ dětí je nesmyslné, protože ukazují na možnou manipulaci ze strany pěstounů, která je v rozsudku také zmíněna.
Ale to nějak zapomněl tento soud při posuzování celého případu zohlednit. Stejně jako v dalších stovkách známých případů, které se podobají tomu Evy Michalákové jako vejce vejci. A tak norský případ bezpráví páchanému proti Evě Michalákové opět pokračuje. Proto stejné ženě, které svěří ve školce životy desítky cizích dětí, zakážou vlastní děti i jen potkat na ulici. Není to absolutní paradox?!
Upozornění: V nadpisu článku a v prvním odstavci byla použita ironie a nadsázka.
Převzato z blogu s autorovým souhlasem
Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu