Provokativní otázka, která mě napadla, když jsem v úterý (18. 1.) přemýšlel o soudním řízení, jehož prostřednictvím usiluje Breivik o předčasné propuštění. Většinu lidí asi napadne: nestoudnost, nebetyčná drzost.

On – a předčasné propuštění? On – a odpuštění? Nikdy! volá důrazně hlas v našem nitru. Něco takového by bylo plivnutím do tváře všem obětem, pozůstalým. Do očí bijící nespravedlností.

V zemích, kde mají trest smrti, by vrah Breivik nejspíš už nebyl mezi živými, případně by čekal v cele smrti. Všude jinde, mělo-li by být spravedlnosti učiněno zadost, by musel být odsouzen na doživotí bez možnosti předčasného propuštění.

V Norsku je to ovšem jinak, jak čteme v médiích: 21 let za katrem s možností prodloužení. Jiný kraj, jiný mrav – a jiný trestní zákoník. A také jiný přístup státu k masovému vrahovi. Humanita? Pseudohumanita?

Čím vstřícnější přístup norského státu k Breivikovi, tím méně úcty k obětem. Nemám na mysli vězeňský komfort, ale tu neskutečnou opovážlivost, které jsme byli svědky v soudní síni (upravené tělocvičně ve skienském žaláři): nacistický pozdrav, kterým se Breivik prezentoval při vstupu a propagandistické slogany připevněné na oděvu, kufříku a napsané na arších papíru. Vrah ve jménu své zvrácené ideologie (která je, kdoví proč, označovaná jako krajně pravicová, když nacismus byl ideologií jasně levicovou, ale to teď nechme stranou, držme se podstaty věci) chladnokrevně připravil o život 77 (!) nevinných lidí – a symbol této ideologie užívá jako „pozdrav“. Není právě toto jasný důkaz, že se nezměnil – ačkoli u soudu tvrdil, že se zříká násilí –, a že ho tedy nelze podmínečně propustit, ba ani mu odpustit?

Slovo k odpuštění. Je to jeden z klíčových principů křesťanství. Nicméně odpuštění nestojí samo o sobě. Aby mělo smysl, musí mu předcházet pokání, změna smýšlení, zřeknutí se zla, lítost nad spáchanými činy, upřímná omluva. Přijde-li neonacista odsouzený za 77 vražd do soudní síně, kde bude projednávána jeho žádost o podmínečné propuštění, a začne tím, že po nacisticku pozdraví, pak spatřovat v tom alespoň náznak pokání nelze ani omylem. Nezbývá než doufat, že po skončení celého tohoto podivného justičního divadla se vrah vrátí do svého luxusního kriminálu.

Přiznám se. Jsem odpůrcem trestu smrti (týká se to i této kauzy) a místo něj stoupencem doživotí. Dosud jsem zcela nechápal, proč někde dostávají vrazi (například teroristé v Izraeli) několikanásobné tresty doživotí – „fyzikálně“ vzato to žádný smysl nemá, říkal jsem si. Breivikův ďábelský čin mne přivedl ke změně uvažování. Nejsem-li stoupencem absolutního trestu, pak z úcty k něčemu tak posvátnému, jako je lidský život nevinných obětí, bych rozuměl tomu, kdyby byl Breivik odsouzen k 77násobnému doživotí. To by se ovšem ten masakr z července 2011 nesměl stát v Norsku.

Dvě pozoruhodné informace k úternímu (18. 1.) soudu přinesl saúdskoarabský server Arabnews.com (obr. 1):

(1) Ačkoli odborníci se shodují na tom, že propuštění Breivika je velmi nepravděpodobné, úřady trvají na tom, že má stejná práva jako kterýkoli jiný vězeň, a tvrdí, že pokud by s ním zacházelo jinak, podkopalo by to principy, na kterých je norská společnost založena, včetně právního státu a svobody slova.

(2) V přestávce soudního projednávání byl Breivikův právník Øystein Storrvik dotázán, zda jeho klient nevyužívá slyšení k šíření své propagandy. „Je to jeho právo, které má podle norských zákonů,“ řekl právník norské radiotelevizní společnosti NRK. „Jestli to, co se rozhodl říci, je rozumné nebo ne, je jiná věc.“

Nic proti tomu, přesto: nelze než s hlubokým smutkem v duši konstatovat, že práva vraha známe. A co práva jeho obětí? Nebylo by z úcty k jejich památce víc než spravedlivé nechat Breivika ve vězení v rodišti Henrika Ibsena do konce života?

obr. 1/ Server saúdskoarabských novin Arab News informuje, že norský masový vrah usiluje deset let po útocích o podmínečné propuštění.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.