Kdo si pamatuje na náš konec března, nebude se moc divit tomu, jak vypadá koronavirová panika v Norsku právě teď. Je ovšem okořeněná o některé specificky norské charakteristiky. Koronavirus totiž představuje v Norsku – s jeho kolektivní mentalitou – nové možnosti, jak může společnost uplatňovat „Janteloven“, neformální pravidla, podle nichž se společnost drží v lati – a to zejména sama sebe, v rámci kolektivního hlídání se navzájem. Je to ovšem o to zvláštnější, že Norsko zatím proplulo koronavirem prakticky bez ztráty kytičky a ani současný „nárůst“ počtu nakažených není nijak dramatický. Jsou tam samozřejmě ohniska, která vznikají, ale trasování funguje a daří se to držet pod kontrolou. O to větší údiv člověk z té paniky má.

Kupříklad primář Leif Vonen a 26letý Espen z Trondheimu podali, nezávisle na sobě, trestní oznámení na muže, který byl ve Švédsku na nákupu, o čemž se pochlubil na sociálních sítích. Proč? Porušil karanténu, když se po návratu z nákupu v Norsku pohyboval mezi lidmi. Norský stát se snaží poslední týdny horem dolem přesvědčovat lidi o tom, že by se nemělo pro jistotu cestovat ani do „zelených“ zemí. Nevydává zákaz, ale podle staré dobré tradice probíhá mezi lidmi kolektivní zostuzování těch, co někam jeli nebo jedou, a veřejnost si užívá zkoumání, zda dotyčný měl dost dobrý důvod vyjet ven, a tak podobně.

Nově také platí zákaz prodeje alkoholu v norských restauračních a podobných zařízeních od půlnoci. Může se to zdát jako malichernost, ale pro hodně zábavních podniků to bude problém, zejména když fungují ve stylu „do jedenácti večer je tam mrtvo, protože lidé pijí doma a venku se baví od jedenácti večer do dvou ráno“. Bent Lindahl, majitel hospody v Bodo, říká, že 80 % jeho prodejů je po půlnoci. Co to pro podobné podniky znamená, není těžké si domyslet.

Ovšem pokud jde o roušky, rozjela se ve veřejné debatě až pozoruhodná rétorika. Mluví se o zavedení povinných roušek uvnitř MHD, čili rozhodně nejde o nějaké drastické, plošné opatření jako je teď ve Španělsku, nebo jaké si pamatujeme od nás. Znamená to ale obrovskou poptávku po jednorázových rouškách – což samozřejmě něco stojí. Diskusní fóra jsou plná výkřiků jako „Ne každý si může dovolit kupovat roušky! Myslete na studenty, důchodce a samoživitelky!“ „Stát musí regulovat cenu roušek!“ „Stát musí roušky poskytovat zadarmo!“ „Jak se dostanu do práce, když budou povinné roušky v MHD a nebudu na roušky mít peníze?“ „Opravdu musíme jako společnost nést náklady na zřízení automatů na roušky?“

Existují samozřejmě i roušky na více použití, řeknete si. Ovšem tehdy přichází argument: „Ne všichni umějí šít. Myslete na ty, co šít neumějí.“ „Roušky na více použití by byly fajn, ale my je tady neseženeme“ – byť třeba malé vietnamské večerky, které v Norsku také jsou, takové roušky mají. V tomto duchu pokračuje diskuse na sociálních sítích prakticky pod každým příspěvkem, který se tématu týká.

To, co se aktuálně děje v Norsku, poukazuje na to, co je na celém koronaviru nejdivnější – jak dokáže lidi nesmyslně vyděsit. Jistě, opatrnost je na místě, roušky v uzavřených prostorách mají smysl, totéž platí o desinfekci a obecně aplikování zdravého rozumu. Zejména pokud jde o to poslední, Norsko patřilo dosud mezi světové premianty – až na výjimky se lidé chovali zodpovědně a byli odměněni jen malou zátěží: dohromady se tam nic moc nedělo. Co potom způsobilo tu změnu? Média.

Média začala o nárůstu počtu pozitivně testovaných informovat s velkou chutí (protože katastrofa dobře prodává), začala s fotoaparátem honit mladé lidi, co si někde uspořádali párty, protože jim zavřeli hospodu. Stačilo pár týdnů, kdy kam se člověk podíval, vykoukl na něj koronavirus. A lidé začali panikařit a politici začali na paniku reagovat nesmyslnými doporučeními (proč zostuzovat ty, co jezdí do zahraničí? Není lepší apelovat na to, aby si radši dali pozor, když už tam jsou?), což roztočilo kola paniky dál a dál.

Měli bychom si na to dát do budoucna pozor. Jsme teď ve stádiu, kdy - po panice podobné, jako v Norsku – se všichni cynicky tváříme, že na opatření kašleme a jak se nás to už netýká, protože, slovy našeho premiéra, „jsme premianti“. I když samozřejmě nejsme. Norský příklad nám dobře ukazuje, jak snadné je v tomhle otočit kormidlo. A nerad bych se dočkal podobné exploze chování a la „domovní důvěrník“ opět i u nás.

Autor je odborník na evropské právo. Pět let žil s rodinou v Norsku.