Jsou děti majetkem rodičů nebo nejsou? Podle mě nejsou. Nicméně takto vůbec otázka nestojí. Demagogické podsouvání zastáncům tradiční rodiny, že si dělají na děti majetnické nároky, je naprosto nesmyslné. A hned vám ukážu proč.

Podle norské ideologie Barnevernetu je dítě v Norsku chápáno jako, cituji, „jednotlivec s vlastními právy, ne jako majetek rodičů“. Ale opravdu nějaký rodič chápe své dítě jako svůj majetek? Osobně jsem se se žádným podobným rodičem nesetkal a podsouvání tohoto názoru rodičům, kteří chtějí žít a vychovávat děti v rodině, mi přijde přinejmenším nepatřičné, ne-li hloupé.

Mezi biologickým rodičem a jeho dítětem vzniká ničím nenahraditelný vztah. Ten je pozorovatelný i u dětí, které svého biologického rodiče ztratí a nezáleží, v jakém věku to bylo. Dříve nebo později se u dítěte dostaví základní otázky: Kdo jsem? Kam patřím? Proč jsem takový, jaký jsem? Odkud pocházím? A kdo je má matka? Kdo je můj otec? Kdo jsou moji prarodiče a kde žijí?

Absence odpovědí může být pro děti naprosto frustrující a traumatizující. A pokud se tedy někdo ohání právy dítěte, měl by si položit základní otázku: Není neochota a neschopnost vrátit ukradené děti biologickým rodičům všech těchto norských neomarxistických ideologů největším týráním dítěte?

Podle mě ano. Norské zpřetrhání všech vazeb tamními sociálními inženýry mezi biologickou rodinou a dítětem pod vznosnou a nádhernou myšlenkou „zájem dítěte“ je naprosto neomluvitelný zločin. Rozdělení bratrů Michalákových do dvou naprosto odlišných rodin s nemožností dennodenního kontaktu mezi sebou a biologickou rodinou je naprosto prokazatelně poškozuje a v budoucnu bude mít na jejich přirozené vztahy velmi negativní vliv - a na to nemusím být žádný „expert“.

Legem rodinu nenahradíte

V Norsku jsem často slýchával, že děti byly odebrány z chudých rodin, protože tam o ně nebylo dostatečně postaráno a neměly dostatek podnětů. Osobně nevím, z čeho jistota ideologů Barnevernetu dělající rovnítko mezi bohatými rodiči a šťastnou rodinou plyne. Právě naopak. Mohl bych ukázat tisíce případů, kdy chudoba rodiny motivovala dítě k obrovských výkonům.

Několik let jsem pracoval s dětmi na ulici a v různých zařízeních a kroužcích. A na základě svých zkušeností jsem naprosto přesvědčen o tom, že žádné lego rodinu nenahradí. Například při rozhovorech s dětmi v dětských domovech o Vánocích nám často řekly, že si přejí různé dárky. Ale jakmile jedno z dětí zmínilo, že chce být na Vánoce se svými rodiči, drtivá většina dětí to zopakovala bez ohledu na to, zda rodiče k nim byli hodní nebo ne.

Návrat dětí Michalákovových do biologické rodiny rozhodně není porušením nejlepšího zájmu dětí, jak tvrdí Norové, ale jeho absolutní základ. Pokud se vše, co tvrdili Norové, neprokázalo, měli by děti vrátit nebo minimálně obnovit kontakt s širší biologickou rodinou. Jinak to budí právem dojem, že Norové opravdu ve svém uvažování jen směřují k „zestátňování dětí“, což lze i volně přeložit jako určitou krádež dětí.

A na závěr jednu perličku. Při setkání s lidmi z norského Barnevernetu mi jeden z nich tvrdil, že pro děti a jejich formování je daleko důležitější než vztah s matkou, kdy a jak jsou umístěny do školky, respektive jeslí. Nejlepší věk je jeden rok. Popravdě ve mně vždy podobné tvrzení matek nebo sociálních inženýrů o nutnosti „zapojení ročních dětí do kolektivu“ vyvolávají záchvaty smíchu. I když ve své podstatě to vlastně k smíchu vůbec není.