Jakých zločinů se dopustil dědeček kluků Michalákových?

Dědeček kluků Michalákových Jiří Pavelka zemřel. Jediné, co si přál, bylo ještě jednou aspoň zamávat přes skype svým vnukům Denisovi a Davidovi. Proč Barnevernet nesplnil jeho poslední přání?

S Jiřím Pavelkou jsem se poprvé setkal na podzim roku 2014 v Hodoníně na náměstí. Přišel za mnou po schůzi KDU-ČSL v Hodoníně, kam jsme mimo jiné přijeli s mou mamkou zjistit si něco o Evě Michalákové a její rodině. Přišel tam za námi skromný pán, který nám začal vyprávět příběh své dcery a vnuků. Měl vše připravené ve spisu a jeho vyprávění naprosto odpovídalo našim informacím z norských spisů.

V autě jsme se následně s mamkou shodli, že bychom si přáli pro mnoho dětí podobného dědečka. Marně jsme hledali cokoliv, co by nám na jeho vyprávění nesedělo a mohlo přinést případné pochybnosti. Pamatuji si, jak velmi klidně odpovídal na otázky mé mamky, která je dětská lékařka, ohledně podezření na sexuální zneužívání dětí Michalákových a i dětství a dospívání jeho dcery.

Prostě jsme chtěli mít jistotu, než se v případu začnu angažovat, že mohu těmto lidem věřit. A pan Pavelka mě svou neskrývanou srdečností a pravdivostí naprosto přesvědčil.

Jiří Pavelka - dědeček kluků Michalákových. (Archiv)

Pan Pavelka byl skromný, obyčejný chlap

K panu Pavelkovi bych rád napsal ještě jeden postřeh. Nebyla to mediální hvězda. Byl to obyčejný chlap z venkova, který si na nic nehrál. Působil skromně, až trochu plaše. Byl nešťastný z toho, co se jeho dceři stalo, ale chtěl jí maximálně pomoci. Setkali jsme se několikrát a vždy jsem ze setkání odcházel s přesvědčením, že tento člověk by svým dětem ani vnukům nikdy nic neudělal, protože je miluje.

V srdci to byl ale neuvěřitelný bojovník a bodrý člověk, který věřil, že se nakonec pravda musí ukázat. Říkal mi, že přece Norsko je demokratická země a pravda musí zvítězit. Ta lež úředníkům Barnevernetu přece nemůže projít. Proto bojoval a byl připraven podpořit svou dceru kdekoliv po Evropě. Odjel na demonstraci jak do Vídně, tak několikrát do Prahy, kde jsme protestovali před norskou ambasádou.

Při posledním setkání na diskusi v Brně, kde mě obdaroval i láhví slivovice jako vzpomínku na naše mrznutí na demonstraci. Při loučení mi pak říkal: „Věřím, že kluky ještě jednou uvidím. To je mé největší přání.“ Škoda, že se ve svém optimismu mýlil. Norský Barnevernet ho prostě rozloučit se se svými vnuky nenechal, protože jeho úředníkům a pěstounům zřejme chybí empatie.

A nyní je potřeba se ptát na důležité otázky. Například: Proč? Co udělal pan Pavelka tak zlého, aby nemohl ani těsně před smrtí vidět své vnuky, které tolik miloval? Proč mu Norsko odepřelo jeho poslední přání, když několik měsíců věděli, že je dědeček smrtelně nemocný? Proč se Norsko chová jako nějaká rozvojová země?

Z demonstrace v lednu 2016 proti Barnevernetu. Vlevo Jordanka Jirásková, právník Marius Reikeras, já a děda Jiří Pavelka. Sněžilo a mrzlo... (archiv)

Lži, lži a lži

Odpověď zřejmě znají pouze Norové, kteří by se za své jednání měli stydět. Nedopustil se totiž vůbec ničeho a ještě na smrtelné posteli byl vystaven další lži norského Barneverentu, který tvrdil, že David dědu nechce vidět, protože mu poslal obrázek, který měl děda vystavit na facebooku. Až na to, že od něj pan Pavelka nikdy žádný obrázek nedostal a facebook ani nikdy neměl.

Prostě opět norské lži, lži a lži, které se nezastavily ani před těžkou nemocí člověka, kterému zbývalo pár dní života. A proto osobně musím odmítnout slova některých českých ministrů o tom, že nenechají naše občany na holičkách. V případě států jako bohaté Norsko nás o tom nepřesvědčili. Když jde totiž o peníze, stávající se pro některé politiky bohužel lidskost a odvaha sprostými slovy.