V sobotu 30. května se konala v Praze a v jiných evropských městech protestní akce proti svévolným praktikám norské sociální služby Barnevern. Jak známo, tato nad zákony postavená služba násilně a bez legálního důvodu odebírá na základě nijak nepotvrzených podezření děti z rodin (zejména přistěhovalců) a disponuje s nimi coby se zbožím v rozbujelém pěstounském byznysu.

Pochod z Hradčanského náměstí a demonstrace před norským velvyslanectvím především upozornily na to, že jsou takto v Norsku zadržováni i Češi, dva synové paní Evy Michalákové, kteří byli službou Barnevern odebráni již před čtyřmi lety a že česká vláda, která má ve své kompetenci ochranu práv svých občanů, by měla konečně přestat s norskými úřady kolaborovat a začít dělat svoji práci. Kromě toho účastníci demonstrace vyjádřili nesouhlas s jakýmikoliv pokusy zavádět norský systém v českém prostředí, navzdory osobám jako ombudsmanka Šabatová nebo ministr proti lidským právům Dienstbier, kteří pro přijetí norské praxe dlouhodobě připravují legislativní rámec.

Kromě této čistě politické a v neposlední řadě tragické osobní roviny lze vpravdě zločinnou činnost sociální služby Barnevern vidět i v širší, abstraktnější souvislosti. Na první pohled se snad zdá, že svévole úředníků Barnevernu má původ v dobrém úmyslu, ve snaze pomáhat zneužívaným a týraným dětem, a že jen souhrou nepříznivých okolností systém zmutoval v neporazitelného molocha stojícího nad zákonem. Každá politika, jakákoliv činnost státu, však stojí na určitých myšlenkových základech. Nejhlubší filozofické a etické premisy převládající ve společnosti, ať si je většina lidí uvědomuje nebo ne, mají své nevyhnutelné důsledky pro praktickou politiku státu. A ačkoliv se nám zdá praxe Barnevernu nelidská a šílená, myšlenkové předpoklady, na nichž tato norská instituce stojí, jsou v zásadě vlastní i české společnosti.

Je to víra v nadřazenost státu nad jednotlivcem, jeho zásadní svrchovanost nad jakýmkoliv soukromým zájmem, přáním či preferencí. Barnevern je pouze principiálním vyvozením tohoto předpokladu. Jakýkoliv zdánlivě dobrý úmysl, který snad mohl stát na začátku fungování Barnevernu, byl ve skutečnosti vyjádřením nadřazenosti státu nad jednotlivcem, nikoliv bohulibou ochranou týraných dětí pro jejich dobro, protože kolektivismus a etatismus, jenž je norské (a nejen norské) společnosti vlastní, vidí osobní dobro jako něco podřadného a nepodstatného. Vůle státu, vyjádření moci - to je v takovém prostředí primární motiv jednání státního aparátu. Osobní dobro jednotlivce, je-li vůbec nějaké, je pouze vedlejším produktem.

Pokud je tedy stát nadřazený nad vůlí jednotlivce a má-li v rukou účinný aparát na prosazování své moci, proč by se jeho pole působnosti mělo omezit jen na skutečně týrané nebo zneužívané děti? Jestliže je v kolektivistickém pojetí stát jakýmsi ztělesněním svrchované entity, tedy společnosti, proč se nepokusit rozpoznat jeho vůli nad rámec skutečného násilí páchaného na dětech? Jakákoliv kritéria, na kterých potom státní instituce založí odebírání dětí z rodin, jsou pak z pohledu kolektivistů oprávněná, protože kolektiv je nadřazenou entitou, skutečnou realitou, zatímco naše vlastní hodnocení nebo představy o dobru jsou něčím nepodstatným.

Jednotlivec vlastně takovou činnost státních institucí vůbec není schopen postihnout - ani smyslově, ani myšlenkově, protože existence a jednání společnosti je, pohledem kolektivismu, součástí skutečné, vnější reality, jíž je naše vlastní realita pouhým mihotavým, mlhavým odrazem (v souladu s platónskou filozofií). Dokonce ani samotní úředníci Barnevernu nejsou těmi, kdo dokáže skutečnou realitu uchopit, protože ta skutečná jednající entita není úředník, nýbrž společnost a té musí být umožněno se projevit, za každou cenu.

Potom je zcela jedno, jaké kdo má osobní úmysly a hodnoty. Dobro dětí, rodičů nebo i norských úředníků a profesionálních pěstounů (přes určitou motivaci penězi, která je do jisté míry motorem činnosti Barnevernu) nemůže být naplněno, protože dobro je podle kolektivismu pojmem, jenž má základ mimo tento svět. I když dítě evidentně trpí, je to jedno, protože skutečná realita je jiná. Úředníci Barnevernu jsou schopni dítě odebrat na základě toho, že dítě má „nedostatečný“ oční kontakt s matkou. Další dítě odeberou, protože jeho kontakt s matkou je „přehnaný“. Na povolené schůzce rodičů s odebranými dětmi úředník Barnevernu jednou posoudí pláč matky nebo dětí jako důvod pro další setrvání dětí u pěstounů, jindy se důvodem stane údajná citová chladnost. To, co se na první pohled zdá být libovůlí úředníků, je, uvažujeme-li o věci v kontextu kolektivistického myšlení, pouze v praxi vyjádřeným odsunutím reality na druhou kolej: všechno, co vidíme, všechno naše jednání, např. jakýkoliv oční kontakt dítěte s matkou, jakýkoliv projev emocí, je špatně - protože naše vlastní realita je nedokonalá.

Kolektivistický pohled na svět nepochybně panuje i v naší, české společnosti, pouze v Norsku se z nějakého důvodu projevil takto zrůdně právě v praxi „ochrany“ dětí. Můžeme si klást otázku, proč zrovna v Norsku, nicméně by již šlo o diskuzi nad rámec tématu tohoto článku. Jistě hrají značnou roli kulturní faktory: severská poslušnost, kázeň i důvěra vůči státním institucím, čímž se norská společnost od české odlišuje. Základy norského systému „ochrany“ dětí jsou však položeny i zde, v mnohých z nás.

Klademe-li si otázku, proč si lidé jako Šabatová, Marksová-Tominová nebo Dienstbier přejí jít stejnou cestou jako Norsko, a to i přes odpor veřejnosti, odpověď je jasná: jsou to důslední kolektivisté. Dobro dětí jim na srdci neleží, stejně jako dobro žádné jiné lidské bytosti.

Norský případ únosu dětí paní Michalákové vzbudil takovou publicitu a rozhořčení nikoliv proto, že by lidé pochopili a zavrhli kolektivistické principy, jež za ním stojí. Jde o případ tak otřesný, že i přes kolektivistické smýšlení valné části veřejnosti v ní vzbuzuje silné emoce vyplývající z našeho kulturního pohledu na rodinu, dětství a mateřství. Jenomže na bázi emocí nelze k ničemu zaujmout skutečně konzistentní postoj.

Proti praxi norské sociálky nebo i proti jejím tuzemským podporovatelům nemůžeme úspěšně bojovat, budeme-li setrvávat na kolektivistických principech, a i kdybychom zvítězili, půjde o vítězství dočasné a polovičaté, i když samozřejmě pro paní Michalákovou a její syny nesmírně důležité. V každém souboji, v němž jde o ideje, však dlouhodobě vítězí spíše ten, kdo je ve svých postojích konzistentní a důsledný. Odmítněme tedy zásadně všechny principy, na nichž praxe Barnevernu stojí.

Autor je místopředseda Svobodných ve Středočeském kraji