Na argumentu šikmou plochou je nejhorší to, že je většinou pravda. U povolení eutanazie v Nizozemí to rozhodně platí. Po nevyléčitelně nemocných přišli unavení životem a nyní se jedná i o návrhu eutanazie pro děti.

Eutanazie byla v Nizozemsku původně legalizovaná kvůli tomu, aby se ukončilo utrpení lidí, kteří jsou opravdu nevyléčitelně nemocní, nesnesitelně trpí a nebyla u nich žádná naděje na zlepšení. K této možnosti se mělo sáhnout pouze ve výjimečných případech. Pár let po legalizaci v roce 2002 se zdálo, že tomu tak opravdu je a bude. Ročně totiž byly provedeny necelé dva tisíce eutanazií, což je zanedbatelný podíl z tehdejšího ročního počtu zemřelých, který se v té době pohyboval na úrovni zhruba 130 - 140 tisíc.

Jenomže jak je vidět na následující tabulce, od roku 2007 nastal strmý nárůst, který dosáhl vrcholu v roce 2017, kdy číslo vystouplo na 6585. V roce 2018 došlo k drobnému snížení na 6126. Loni ale počet opět o něco vzrostl na 6361. Zdá se proto, že obavy skeptiků se potvrdily. Za této situace je navíc tendence současnou už tak vstřícnou legislativu vůči eutanazii ještě více liberalizovat.

Počet případů eutanazie v Nizozemsku, vlastní zpracování podle Euthanasiecommissie.nl (TZ)

Eutanazie pro „unavené životem“

Už loni jsem psal o návrhu nizozemské poslankyně jménem Pia Dijkstra z vládní liberální strany D66. Účelem návrhu je umožnit provedení eutanazie také starším lidem, kteří mají pocit, že jsou „unavení životem“. Vlastně se jedná o potvrzení dřívějšího trendu shovívavosti soudů, který zde existoval už před samotnou legalizací eutanazie v roce 2002. Málo se u nás ví o případu z roku 1998, kdy došlo k eutanazii u bývalého senátora Brongersma z důvodu „únavy životem“ a nepadl za to nakonec žádný trest. Asistující lékař vyvázl bez trestu kvůli tomu, že podle mínění soudu to udělal „ze soucitu s pacientem“.

Ale zpátky k samotnému návrhu. Záležitost se posunula dále, když liberální strana D66 letos v červenci předložila právě návrh eutanazie pro „unavené životem“, který je nyní v projednávání. Konkrétně by umožňoval eutanazii i jinak zdravým lidem nad 75 let, kteří by projevovali aspoň dva měsíce silné přání zemřít.

Je jasné, že důsledky mohou být opravdu nedozírné. Toto rozšíření možností provedení eutanazie může dopadnout především na deprimované starší osamělé lidi, kteří spíš než nabídku usmrcení, potřebují podporu a pomoc od druhých. Ukazuje se, že v případě legislativy tedy zdaleka nezůstalo jen u lidí v terminálním stádiu, u nichž nebyla žádná naděje a dali k tomu jasný souhlas.

Varující případy eutanazií bez souhlasu aneb jak legitimizovat vraždu

Pochybnosti o tom, zda se eutanazie děje v souladu s přáním pacienta, jsou na místě i kvůli nedávnému případu nizozemské lékařky Mariny Arendové. Ta byla zproštěna obvinění z vraždy, které se měla dopustit, když v roce 2016 provedla eutanazii 76leté ženě s pokročilou Alzheimerovou chorobou. A to i přesto, že pacientka sama opakovaně říkala, že zemřít nechce. Soud ale lékařku osvobodil a verdikt potvrdil letos v dubnu i nizozemský nejvyšší soud.

Varující měly být už případy před legalizací před v r. 2002. Tzv. Remmelinkova komise složená z lékařů a právníků měla za úkol prozkoumat údaje o úmrtích v Nizozemsku v roce 1990. Už tehdy se přišlo na celkem 2300 případů dobrovolné eutanazie, 400 případů asistované sebevraždy a 1000 případů tzv. involuntární eutanazie, tj. eutanazie uskutečněné za situace, kdy je pacient schopný komunikovat a nedal výslovný souhlas k usmrcení. Poslední zmíněné číslo tedy musí zcela oprávněně vyvolávat pochybnosti o tom, zda si pacienti smrt opravdu přáli.

Eutanazie i pro děti?

Přípustnost eutanazie se navíc může ještě více rozšířit, tentokrát na děti do 12 let. Na obzoru je totiž další návrh rozšiřující možnosti, který jen ukazuje, že zde skutečně platí argument šikmé plochy. Eutanazie je nyní v Nizozemsku už legální pro děti starší 12 let, které mohou dát souhlas, a pro děti do jednoho roku se souhlasem rodičů. Děti do 16 let potřebují povolení rodičů či opatrovníků a v 17-18 letech je vyžadované zapojení rodičů. Od 18 let pak může o eutanazii žádat jakýkoli občan Nizozemí.

Nicméně tato benevolence se může velmi brzy ještě více rozvolnit. Nizozemská vláda totiž navrhuje zavedení eutanazie i u dětí od 1 roku v konečném stádiu nemoci. Jinými slovy by tak šlo eutanazii provést už úplně u kohokoliv bez ohledu na věk. Na děti se obecně vztahuje tzv. Groningenský protokol z roku 2005 obsahující podmínky, za kterých mohou lékaři ukončit život dítěte, aniž by byli vystaveni trestnímu postihu. Musí jen být splněny tyto čtyři podmínky:

- nesnesitelné utrpení
- souhlas rodičů
- souhlas lékařů
- ukončení života šetrným způsobem.

Při pohledu na další liberalizaci eutanazie v Nizozemsku vyvstává velmi mnoho etických otázek, na které nikdo nedokáže dát uspokojivou odpověď. Třeba kam až eutanazie ještě vůbec může zajít? Opravdu je v pořádku nutit lékaře, aby dítě místo léčby prostě zabili? Budou zavíráni lékaři, kteří odmítnou někoho usmrtit? Stane se i zcela přípustnou klasická sebevražda, když vyžadování asistované sebevraždy není vůbec žádný sociálně-patologický jev?

Mnohá čísla a případy, které jsem zde uváděl, by pro nás měly být velkým varováním, abychom se nevydávali nizozemskou cestou. Většinou se ve prospěch eutanazie argumentuje tím, že eutanazie je „milosrdná smrt“, která ukončí utrpení pacienta. Jak ale správně poznamenal Marek Orko Vácha, „nelze vyřešit problém utrpení odstraněním trpícího, stejně jako nelze utrpení lidstva vyřešit odstraněním lidstva. Nebo vlastně lze, ale není to ten typ řešení, po kterém obvykle toužíme.“

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, místopředseda Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu