Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) by získala podle posledních průzkumů renomované společnosti Maurice de Honda v předčasných parlamentních volbách 37 křesel ve stopadesátičlenné dolní komoře, a stala by se tak volebním vítězem poprvé od svého vzniku v roce 1948. Vzhledem k vysokému koaličnímu potenciálu VVD lze předpokládat, že by to byl právě její předseda Mark Rutte, který by se pokusil sestavit novou vládu, a stal by se tak příštím nizozemským premiérem. Posledním liberálním premiérem v historii země byl Pieter Cort van der Linden v letech 1914-1918.

Pád vlády

Nizozemská vláda ve složení Křesťansko-demokratická výzva (CDA), Strana práce (PvdA) a Křesťanská unie (ChristenUnie), která vzešla z voleb v roce 2006, se předčasně rozpadla 20. února tohoto roku. Přímou příčinou byla diskuse o dalším prodloužení nizozemské mise v Afghánistánu, kde jsou Nizozemci od roku 2006. Všechny tři strany se při jejím prvním prodloužení v prosinci 2007 zavázaly, že letos dojde k definitivnímu stažení jednotek, a nizozemští vojáci tak měli být v Afghánistánu přítomni do srpna 2010.

Nizozemsko však na začátku letošního roku oficiálně požádal Anders Fogh Rasmussen o jednoleté prodloužení mise. Zatímco premiér Jan Peter Balkenende a ministr zahraničí Maxime Verhagen (oba CDA) by další misi podpořili, Wouter Bos (PvdA) se postavil striktně proti. Po čtrnáctihodinovém vyjednávání ministři za PvdA z kabinetu vystoupili a zemi dovede k předčasným volbám, které proběhnou 9. června, menšinový kabinet složený z CDA a ChristenUnie.

Zřejmě pravou příčinou, kvůli které se neudržela vláda pohromadě, byla osobní nevraživost předsedů obou velkých stran. Ta má svůj původ již v předvolební kampani v roce 2006, která byla velmi vyhrocená a osobně zaměřená. Samotné volby tehdy skončily patem a vzniknuvší velká koalice se stala jediným možným řešením, nicméně byla spíše sňatkem z rozumu než tím, co by si jednotliví aktéři opravdu přáli. Drobné neshody se mezi oběma lídry postupně stupňovaly a najít kompromis v otázce Afghánistánu se již ukázalo jako nemožné.

Cesta k předčasným volbám

Dva týdny po pádu vlády se konaly volby do městských zastupitelstev, jejichž výsledek mohl podle nizozemských analytiků indikovat to, jak budou voliči hlasovat v červnu v celostátních volbách. Z výsledků bylo zřejmé, že volby měly dva poražené – CDA a PvdA. CDA ztratila oproti předcházejícím volbám 200 křesel a PvdA 600, VVD si naopak o 200 křesel polepšila. Vítězi se staly i menší strany jako Demokraté 66 (D66) nebo GroenLinks a také místní strany. Vítězná byla i Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, která vyhrála v Almere a skončila druhá v Haagu.

Na základě těchto výsledků však lze pro parlamentní volby předjímat pouze velmi málo, protože předvolební průzkumy vykazují již několik měsíců značnou dynamičnost a neustálé přelévání voličských preferencí. Strana pro svobodu byla ještě na začátku března nejsilnější stranou, nicméně po místních volbách začala prudce klesat z tehdejších 27 mandátů na nynějších 17. Strana práce vyměnila v polovině března svého lídra – místo Woutera Bose, který při odstoupení uvedl, že se hodlá věnovat rodině, byl zvolen dosavadní primátor Amsterodamu Job Cohen. Tato změna zapůsobila na voliče velmi pozitivně a PvdA byla v polovině března nejsilnější stranou a dále rostla především na úkor menších levicových stran. Její preference se nyní zastavily na 28 mandátech. Preference CDA od pádu vlády stále mírně klesají až na současných 23 mandátů, což je o 18 křesel méně než ve volbách v roce 2006. D66 a GroenLinks se stále pohybují mírně na deseti mandáty. Největší růst však již několik týdnů zaznamenává VVD. Vysvětlení se nabízí několik.

Prvním je ekonomický program strany. Dominantním tématem těchto voleb jsou úsporná opatření a způsob vyrovnání se s hospodářskou krizí. VVD navrhuje v nadcházejícím období ušetřit 20 miliard euro. Plánuje slučovat ministerstva a snižovat počty státních úředníků, má v úmyslu snížit rozvojovou pomoc Nizozemska, zkrátit podporu v nezaměstnanosti a nevyplácet během prvních deseti let imigrantům žádné podpory. V předvolební kampani hraje významnou roli také daňový systém a s ním spojený odečet úroků z hypoték. VVD daně zvyšovat nehodlá a chce ponechat odečet úroků z hypoték na stejné úrovni. Naproti tomu Strana práce chtěla původně uspořit pouze 10 miliard euro, ale v průběhu kampaně tuto částku navýšila podle VVD na 20 miliard. Dále hodlá zavést vyšší daň pro nejlépe vydělávající a odečety úroků z hypoték chce postupně snižovat. Je zřejmé, že dříve než kdy jindy dochází v nizozemském předvolebním boji k polarizaci pravice – levice.

Druhým důvodem je slabost Rutteho oponentů. Jan Peter Balkenende nedokončil tři ze svých čtyř předchozích vlád a na podzim 2009 dlouho váhal, jestli se má ucházet o post prezidenta Evropské unie. To by znamenalo odchod z vlády v době, kdy se hledal způsob, jaká úsporná opatření je třeba navrhnout a jak čelit hospodářské krizi. Tehdy ztracenou důvěryhodnost stále těžce získává zpět a pro mnoho Nizozemců také nemá po osmi letech vládnutí co nového nabídnout. Mnoha analytiky očekávaná výměna na nejvyšším postu v CDA neproběhla také kvůli tomu, že „korunní princ“ křesťanských demokratů a Balkenendeho možný nástupce, bývalý ministr dopravy Camiel Eurlings, se rozhodl v letošních volbách vůbec nekandidovat. Rutteho druhý hlavní rival Job Cohen v několika posledních předvolebních debatách lídrů politických stran působil velmi nejistě a ztrácel především v důležitých ekonomických otázkách.

Třetím důvodem je zisk hlasů na úkor jiných politických stran. Jedná se jak o hlasy CDA díky programovému překryvu v ekonomické oblasti a díky tomu, že část voličů pravidelně odevzdává hlas nejsilnější pravicové pravice. Určitý přeliv voličů lze pozorovat také od PVV, která se profiluje jako antiimigrační single-issue strana. Protože je VVD na poli imigrace poměrně striktní, odebírá tímto způsobem hlasy Straně pro svobodu. Na rozdíl od PVV však VVD dokázala toto téma velmi obratně propojit s úspornými opatřeními. Samotné téma imigrace a islámu, které bylo dominantní v minulých kampaních, ustupuje nyní do pozadí. A to je také důvod sám o sobě, proč PVV v posledních týdnech ztrácí podporu.

Možné povolební uspořádání

Na základě předvolebních průzkumů se rýsuje několik možných povolebních uspořádání. Jestliže budeme vycházet z předpokladu, že VVD opravdu vyhraje volby, lze očekávat buď pravicovou koalici VVD, CDA a PVV (celkem 78 křesel) nebo „fialovou“ koalici VVD, PvdA a D66 (celkem 76 křesel). Pro první verzi hovoří programový průnik pravicových stran a vzájemnou spolupráci nevylučuje ani Rutte, ani Wilders. Jan Peter Balkenende naopak označil pravděpodobnost vzniku koalice s PVV za „neobyčejně malou“ a naopak jmenoval možnost vytvoření koalice s VVD, D66 a GroenLinks. Tato slova však vzbudila překvapení, protože GroenLinks je jasně levicová strana a programové shody by se zde nacházely jen stěží. Obměnou první verze je menšinová vláda VVD a CDA s podporou PVV. Proti druhé „fialové“ variantě hovoří zejména programový nesoulad mezi VVD a PvdA v oblasti řešení důsledků hospodářské krize. V minulosti však vznikly i dvě „fialové“ vlády – kabinety Kok I (1994-1998) a Kok II (1998-2002). Je třeba podotknout, že se jednalo o jediné období v nizozemské historii od roku 1918, kdy ve vládě nebyla zastoupena některá z konfesních stran (např. CDA).

Z uvedených informací je možné dovodit, že sestavení jakékoliv většinové tříčlenné koalice bude v každém případě velmi těsné. Lze předpokládat, že významnou roli může sehrát výsledek dvou menších stran D66 a GroenLinks. Je také zřejmé, že předjímat přesnější výsledky voleb je vzhledem k značným proměnám voličských preferencí velmi nejisté a samotná povolební vyjednávání budou pravděpodobně dlouhá a komplikovaná, což není v nizozemských podmínkách ničím neobvyklým.