Evropa se dobrovolně navlékla do svěrací kazajky klimatických cílů

Stále intenzivnějším způsobem se nám v poslední době média hlavního proudu snaží namluvit, že vojenský výsledek na Ukrajině závisí jen na výši objemu amerických dodávek vojenské techniky spolu s povolením zasahovat cíle v hloubi ruského území. Tato argumentace pak někdy graduje tvrzením, že v případě ponechání zákazu použití amerických raket na ruském území nebo při malých objemech vojenské pomoci ponesou USA hlavní vinu za případný neúspěch ukrajinské armády.
Je tomu skutečně tak? Není, zní jednoduchá odpověď.

Bohatá Evropa versus Rusko
Konflikt se neodehrává na americkém kontinentu, ale přímo za humny, pár set kilometrů na východ od hlavních evropských metropolí. Evropské země čítají asi půl miliardy lidí oproti 140 miliónům žijícím Putinově impériu.

Evropa je jeden z nejbohatších kontinentů, jak je tedy možné, že průmyslově vyspělá Evropa generující obří HDP oproti Rusku není schopna Ukrajině poskytnout alespoň takovou úroveň vojenské pomoci, aby se Ukrajina mohla úspěšně bránit?

Podíváme-li se na tabulku pořadí dle dosaženého HDP, pak zjišťujeme, že HDP Ruska odpovídá HDP Itálie, před Ruskem o několik stupínků výše se pravidelně umísťuje Francie, Velká Británie a také Německo se zhruba dvojnásobným HDP oproti Rusku.

Dokonce i severské státy spolu se státy BENELUX výrazně v objemu HDP převyšují ekonomiku Ruska!

Tak jak je možné, že Evropa má problém dodat Ukrajině alespoň konvenční munici?

Za dva roky a sedm měsíců od vypuknutí konfliktu na Ukrajině
V minulosti jsme neustále slyšeli, že Rusko je „benzínová pumpa oblepená siloviky a oligarchy“. Nic prý neumí vyrobit, a když, velká část se rozkrade. Dnes se však ukazuje, že šlo spíše o zbožné přání, Putin sice vládne kleptokratickému systému novodobé carské moci, ale jeho úřednický aparát spolu s oligarchy dokázal rozeběhnout válečnou výrobu munice (bez ohledu na dodávky z KLDR a Íránu) a částečně i výrobu tanků a obrněných vozidel.

A Evropa? Neplní ani ty objemy, ke kterým se zavázala v rámci velkohubých prohlášení. Pak jsme nuceni sledovat nejrůznější iniciativy typu „Sežeň z africké buše, co se dá.“ A tleskat vestoje za lodě přepravující často už zplesnivělou munici.

Základní otázka zní, proč Evropa jako celek není schopna dodat alespoň tu tolik mediálně propíranou 155mm munici?

Odpověď je v tomto případě oproti jiným nevyjasněným záhadám z dílny A.C. Clarka jednoduchá:

Green Deal (klimatické blouznění)
Evropa jako celek se shlédla v enviromentalistickém tažení proti těžkému průmyslu. Evropské státy (nejen členové EU) mají dnes tak tvrdě sešněrovanou legislativu klimatickými omezeními, jinými slovy šílenými nároky na co nejmenší uhlíkovou stopu, že dnes v zemích EU jenom rozšířit vojenskou výrobu, neřku-li postavit novou fabriku na výrobu munice, je nadlidský úkol.

Připočteme-li ještě další enviromentalistické překážky jako jsou emisní povolenky, splnění EIA standardů nebo v bankách hodně populární ESG (“udržitelné investování“ s důrazem na environmentální a sociální aspekty, tj.obdoba socialistických nástěnek, dnes v zelené podobě), kdy si bankovní domy zakládají na investicích do „čistého průmyslu“ a nechtějí úvěrovat ošklivý vojenský a těžký průmysl, nedivme se, že Evropa je v situaci byrokratického molocha neschopného reagovat na nutnost zvýšení vojenských kapacit.

Mimochodem, víte kolik vzniklo v Evropě nových továren na výrobu té tolik medializované 155mm munice od vypuknutí konfliktu na Ukrajině?

Prý jedna jediná.

Ano, za 2 roky a 7 měsíců (záměrně znovu opakuji), ještě srozumitelněji za dlouhých 946 dnů od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu.

Stamiliardy EU vynaložené na boj proti sodovkovému plynu
Porovnáme-li investice zaměřené na dosažení klimatické neutrality s investicemi do vojenského průmyslu a obrany (nemluvě o pomoci Ukrajině), pak rozdíl je obrovský. Zatímco boj za krásnou bezuhlíkovou neutralitu polyká stamiliardy (ročně cca 260 miliard EU), podpora průmyslových kapacit na průmyslovou výrobu nejen tolik zmiňované munice je minimální.

Mimochodem pamatujete si ještě situaci po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022, kdy se většina odborníků a expertů ptala, jakou cestu EU zvolí? Zda Green Deal nebo pomoc Ukrajině?

Odpověď je jednoznačná. Honbě za eliminací CO2 (0,04% v atmosféře!) nebo květnatě řečeno „zelená transformace“ je dnes hlavní prioritou západoevropských států (jejich náboženstvím). Proto se nedivme, že vedení EU po invazi na Ukrajinu schvaluje ještě ambicióznější klimatické cíle, které jdou proti rozvoji těžkého a vojenského průmyslu.

Co z toho všeho vyplývá?

V Evropě se vyrobí málo munice i dalšího vojenského vybavení a to málo, co se vyrobí, je drahé. Jde o jeden z hlavních důvodů, proč Ukrajina nyní tahá za kratší konec provazu.