Zvěrstva muslimů novinářům často unikala, ale obrana Židů proti muslimskému násilí byla středem pozornosti od počátků izraelského státu. Arabové mají miliony kilometrů čtverečních, a Palestina stála zcela mimo jejich zájem. Teprve po vzniku Izraele byl Jeruzalém označen jako svaté město a v centrálách KGB byl vytvořen mýtus palestinského lidu. Beduíni putující v pouštích od Jemenu až po severní Afriku sotva poznají jednu hromadu písku od jiné, všude to vypadá úplně stejně, ale územíčko kolem Mrtvého moře, představující pouhou tisícinu z oněch pouští, bylo v plánech židovských nepřátel povýšeno na nejdůležitější oblast zeměkoule. Po tisíce let zde žijící Židé byli degradováni na „usedlíky“, kočující Beduíni byli povýšeni na trpící „domácí obyvatelstvo“, a obrana proti násilným Beduínům byla přejmenována na teror. Nepíše se o tom, že tito Beduíni se usídlili v blízkosti Židů proto, že jim to poskytlo vodu, elektřinu, práci a péči o děti, přičemž si ještě přivydělávají přepadáním svých velkorysých sousedů; za zabití židovského souseda se jim dokonce dostává celoživotní penze od jejich autonomní vlády. Údajně zločinní Židé ponechali na svém území (zcela nesmyslně a sebevražedně) své rychle se množící nepřátele žít; málokdo ví, že prvním zákonem v ústavách některých arabských zemí bývá „úplný zákaz usazovaní Židů v zemi“.

Všichni slyšeli o uřezaných hlavách novinářů či kněží všude po světě. Všichni mohli vidět materiály ukazující sadistické řádění muslimů, naposled filmy, které si sami Arabové točili, když vraždili v okolí Gazy. Přesto i mezi mými známými někteří stále opakují: „Každý ví, že Arabové jsou zločinci, ale na Izraelce klademe vyšší nároky a čekáme od nich jiné jednání.“ To vzbuzuje hodně otázek. Zaprvé, když jsou Arabové zločinci, proč se každá jejich stížnost a každé jejich tvrzení bere vážně? Proč se jim všechno věří? Proč se na Izraelce kladou vyšší nároky a proč se Izraelci nesmí bránit jako každý jiný? Proč se jejich tvrzení bere méně vážně než tvrzení Arabů? Moje odpověď je přímočará: ve skutečnosti se tvrzení Arabů a muslimů vážně neberou, nikdo jim nevěří ani slovo, prostě všichni se Arabů a muslimů bojí a předstírají, že jim věří. Kdo by se jich nebál po zveřejnění strašlivých sadistických výjevů z okolí Gazy nebo z divadla Bataclan v Paříži. Kdo by se nebál po jejich útoku na New York a zavraždění 3000 lidí během několika hodin. Židy pak mnozí z různých důvodů nenávidí, třebas i pro jejich odvahu teroristům se postavit.

Každý musí také po pogromech v posledních 150 letech chápat, že Židé nejsou teroristé ale oběti. V Rusku byly utlučeny statisíce v pogromech mezi lety 1881 a 1917, v Polsku a okolí pak přes pět milionů v letech 1942-1945. Evropští novináři si během těchto masakrů Židů příliš nevšímali, ale když se Židé začali stahovat zpět do své historické vlasti, tak se na ně pozornost těchto novinářů upnula plně. Jako argumenty proti Židům slouží cokoli je po ruce. Například i holokaust je používán proti nim: „Díky holokaustu se zmocnili Palestiny“.

Zločiny Arabů a obecně muslimů po celém světě jsou každodenně dokumentovány. Netřeba se spoléhat na jejich „svaté knihy“, které je ke zločinu nabádají, stačí si otevřít televizi. Holan v básni Noc s Hamletem říkal o nevěřících lidech: „jsou tak hluší, že by rádi slyšeli hlas Pána Krista na gramofonové desce“, a takový hlas by každodenně mohli slyšet ti, kdo nevěří v arabskou vinu a židovskou nevinu, ale prostě jsou hluší a neslyší ho. Mnoho lidí má v sobě kompas, který jasně napovídá, která strana je násilná a která se brání, která strana lže a která ne. Každý má možnost pomocí každodenních zpráv a pomocí svého vnitřního „kompasu“ nebo selského rozumu vydedukovat, kdo stojí na které straně. Mnohé z oněch pomluv o židovských zločinech je časem vyvrácena i v hlavních světových médiích, i když v méně křiklavých článcích, včetně všech těch mýtů o genocidách, vypálených nemocnicích a kostelů, a rozstřílených inkubátorů s miminky. Ohledně banálních konfliktů zahrnujících spálené auto arabského vraha nebo rozšlapaný foťák provokujícího západního novináře, viníci jsou vždy potrestáni (i když jde o reakce na arabské násilí, často podporované evropskými neziskovkami).

Zmíněný vnitřní kompas souvisí s morálkou. Novináři bohužel tento kompas postrádají častěji než ostatní lidé. Omílání pomluv v novinách se většinou halí do dobromyslných vět typu: „arabské násilí je samozřejmě nesrovnatelně obludnější a brutálnější ale každý, komu záleží na dobrém jménu Izraele, musí kritizovat i židovské násilí“, po čemž následuje většinou zcela vymyšlená série nejhroznějších „zločinů proti lidem, zvířatům, stromům, budovám a automobilům“ (např. zde). Argumentem někdy je, že o násilí mluví i samotní Židé; jde však o vytrhávání z kontextu, protože izraelští představitelé reagují na specifické případy, kdy například rodina zavražděného Žida zapálí auto rodiny arabských vrahů (což je pochopitelné i když protizákonné), ale většinou se k židovskému násilí vyslovují levicová média a levicoví činitelé, aby oslabili své politické protivníky. Když takový samozvaný přítel Izraele tvrdí že vedle všech světových médií se „proti židovskému extremismu vyslovili také nejvyšší představitelé izraelského státu, armády a tajných služeb“, nemusí být čtenáři jasné, proč se k tomu musí za každou cenu vyslovovat navíc ještě on, největší přítel Izraele v českých médiích.

Bojující Izrael nepotřebuje kritizující přátele. Nepotřebuje soudce ani z řad mezinárodních soudců a ani z řad cizích publicistů. Izrael je schopen si své přečiny vyšetřit sám, v demokratickém Izraeli fungují policie a soudy. Během své historie si Židé v exilu dost užili evropských soudců i katů. Žádné důkazy či argumenty, a ani hlas Ježíše Krista na gramofonu, nepřesvědčí kritiky Izraele o židovské nevině. I po všech těch dreyfusiádách a hilsneriádách označují evropští pisatelé sadistické akty Arabů jako boj za svobodu, zatímco jakoukoli potyčku s židovskou účastí nazvou židovským terorem. Moderní soudci a inkvizitoři se dnes naštěstí musí spokojit jen s nadávkami v médiích, jejich ruce již na izraelské „viníky“ nedosáhnou.

Většina lidí dobře chápe hloupost požadavku vyšších nároků na Židy, vždyť lidi nekladou vůbec žádné požadavky ani sami na sebe. Jen hloupější menšina, těch co se považují za myslitele, si svůj zmatek, strach anebo nenávist zakrývá falešnou filozofií, jako třeba „vy jste vytvořili Desatero, takže musíte jít příkladem“ nebo „vy jste součástí západní civilizace, takže se nesmíte chovat jako oni“. Ano, Židé stojí vysoko nad svými protivníky, ale je proto potřeba jim dokonce i jejich ctnosti omlacovat o hlavu? Ve světle neustávajících sadistických činů Arabů nejen proti Izraelcům, ale i proti Angličanům, Francouzům, Němcům, Švédům, Belgičanům atd., je zájem o údajné prohřešky Izraelců většinou projevem patologické nenávisti proti Židům, často skrývané za zájem o židovskou tematiku.

Hegaion.cz