V Německu dochází před volbami do Bundestagu, které se tam uskuteční za pár dní, 27. září 2009, ke zvláštním posunům, které by se daly shrnout do jednoho sloganu: Unionisté nemluví pravdu a zelení se bojí.

Unionisté, tedy CDU a CSU, si nárokují roli mluvčích měšťanské společnosti, která tradičně v Německu dbala na řádnou a právní správu země a vždy se vyhýbala všem rozvracečským tendencím. Tato - řekněme při troše zjednodušení - střední vrstva tvoří v této zemi bezesporu většinu, jenže přesto - upozorňují komentátoři - je tato pozice jak Angely Merkelové, tak i unionistů, mírně řečeno nepřesná či přesněji nepravdivá, jak ukázaly nedávné zemské volby, v kterých právě ve velkých městských aglomeracích, kde má tato střední vrstva určitě většinu, značně posílili zelení.

To se týká například Stuttgartu v Baden-Würtenbersku, ale i některých částí Berlína. Z toho lze usuzovat, že voliči donedávna tak nesmiřitelných stran, jako jsou unionisté a zelení, se k sobě velmi přiblížili a pocházejí ze stejného sociálního prostředí. Odborníci poukazují na to, že sice ještě neexistuje ani jeden společný projekt, ale že je evidentní, že mezi těmito voliči převládá společné přesvědčení, že za finanční krizí není jen selhání kapitalistické společnosti. Obě voličské skupiny si zároveň myslí, že změna klimatu představuje důležitý světový problém a že rozhodně nejde o nějaké extrémní přesvědčení několika ekologů. Proto se v Německu mezi odborníky začíná hovořit o tom, že právě tyto myšlenkové proudy spojují tyto dvě strany víc než to, co mají unionisté společného se svobodnými FDP, s kterými by oficiálně chtěli koalovat.

Přes všechno to, co jsem nyní shrnul, je možné ale konstatovat, že hovořit mezi politiky o společné černo-zelené koalici je považováno za neslušné. Podle většiny analytiků v tomto případě jsou ale na vině hlavně zelení, kteří nevyužívají této velké šance vystoupit ze svého zeleného ghetta, protože se bojí svých starých voličů. Ukázalo to i vystoupení špičkového zeleného kandidáta Jürgena Trittina minulý týden, který prohlásil, že po volbách bude jednat se všemi demokratickými stranami, to znamená mimo Levici pánů Lafontaina a Gysiho, i s unionisty. Přesto, že šlo o samozřejmost, takováto slova způsobila mezi starými členy šok. Jenže se ukazuje, že tato strana má v tento moment dvě zásadně odlišné tendence nebo jak říkají Němci rychlosti. Jednu představují voliči, kteří by s unionisty šli do vlády, a pak straničtí funkcionáři, kteří jsou zásadně proti a kteří představují ve straně rovněž nezanedbatelnou moc. To je důvod, proč se oficiálně o této možnosti ve straně zelených nehovoří, nebo jenom šeptem. Otázka samozřejmě je, proč se zelení nyní chovají pubertálně, když už jednou za Gerharda Schrödera se na vládě podíleli a chovali se jako dospělí?

Odpovědět na tuto otázku je velmi těžké: Můžeme se v tuto chvíli jen domnívat, že současné vedení, tedy Renate Künast a Jürgen Trittin, má sice vůli k moci, ale chybí odvaha říci pravdu, která zní: My proti kancléřce paní Angele Merkelové nic nemáme a s plnou odpovědností bychom ji volili. Jakmile se o takové možnosti totiž nehovoří, tak se na ni nemůže tato strana ani připravovat, což znamená, že nebude schopná se podílet na vládě, a to je evidentně škoda. Voliči zelených jsou nyní v Německu politicky vyspělejší než vedení této původně avantgardní strany.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel