Poručíme větru, slunci a uhlík s jádrem narveme do popelnic, narveme do popelnic…

Německo zvažuje uhlíkovou daň. Má Němce přimět k tomu, aby nespalovali fosil a místo aut se spalovacím motorem si konečně pořídili elektromobily (anebo aspoň elektrokola).

Plán na uhlíkovou daň, který předložila vládě ministryně životního prostředí, sociální demokratka Svenja Schulzová, by měl dalekosáhlé důsledky nejen v Německu, ale také v Česku, 17. spolkové zemi zakousnuté mezi Bavorskem a Saskem.

Návrh předpokládá, že od příštího roku se za tunu oxidu uhličitého (CO₂) bude v Německu platit 35 eur. To by znamenalo, že litr benzinu se v průměru zdraží o 10 centů, litr nafty o 11 a zemní plyn by stál zhruba o cent za kilowatthodinu víc.

To by ale byl jen začátek. Daň se má postupně zvyšovat. V roce 2030 by Němci za tunu skleníkového plynu platili téměř 180 eur. Přepočteno na litr nafty či benzinu o 57 centů (téměř o 15 korun) víc.

A aby to Němci lépe strávili a spolupracovali, má jim vláda daň kompenzovat formou klimatického bonusu. Až stovku eur měsíčně dostanou ti, kteří svou spotřebu omezí.

Tím se emisní kolečko regulace-daně-dotace uzavře.

Co neprosadil Kalousek

Cílem zvažované uhlíkové daně je podpořit přechod na nízkouhlíkové či bezemisní technologie v dopravě, ve vytápění ze zdrojů o tepelném příkonu pod 20 megawattů, v zemědělství nebo ve stavebnictví – tedy v odvětvích, na které se nevztahuje evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS).

Našinci to může vzdáleně připomenout uhlíkovou daň, kterou před sedmi lety pod vedením Miroslava Kalouska prosazovalo ministerstvo financí. Finance tehdy zdůrazňovaly, že chtějí narovnat podmínky pro znečišťovatele, protože teplárny například za emise musí platit emisní povolenky, zatímco domácnosti tuto povinnost nemají.

Samosebou že nikomu na ministerstvu neleželo na srdci nějaké „narovnání“. Cílem bylo dostat do státní pokladny víc peněz, podojit spotřebitele, byť náklady na povolenky platí v cenách energií.

Návrh počítal s tím, že se dodatečné zdaní zemní plyn pro domácnosti a zvýší daně na uhlí a topné oleje, a to na výši odpovídající 15 eurům za tunu CO₂. Ztroskotal však ve Sněmovně.

Teď tedy ještě ambicióznější a rozsáhlejší uhlíkovou daň zvažují Němci. Jejím důsledkem by byly vyšší náklady na dopravu, což by se odrazilo v cenách zboží i služeb. A vyšší ceny za německé zboží bychom přirozeně pocítili také v Česku.

Inflační tlaky by mohly pomoci Evropské centrální bance, která se snaží inflaci dostrkat ke dvěma procentům. V Česku, kde je inflace „bezpečně“ nad touto hranicí, by naopak bankéře mohla přimět k tomu, aby inflaci začali krotit.

Nic není rozhodnuto

Uhlíková daň prezentovaná německou ministryní odpovědnou za životní prostředí se nicméně nedá brát jako hotová věc, byť ji tak některá česká média popisují.

Pravda, spolková vláda je pod tlakem, aby splnila závazek seříznout emise CO₂ do roku 2030 nejméně o 55 procent oproti roku 1990. Dali byste ale ruku do ohně za to, že ho dodrží? Vždyť elektrárny na uhlí chce odstavit až v roce 2038.

Nedopadne to nakonec stejně jako s klimatickým slibem Německa pro rok 2020 (úspora 40 procent emisí vůči roku 1990)? Německá vláda ho odpískala vloni v lednu. Přiznala, že je nesplnitelný.

V koalici SPD a konzervativního bloku CDU/CSU zatím není na řešení emisí uhlíku shoda. Konzervativní poslanci naslouchají byznysu, který varuje, že kombinace obchodu s emisními povolenkami, známým pod formulí Cap & Trade, a uhlíkové daně by mohla vést k odchodu některých firem, nebo i odvětví z Německa.

Web Deutsche Welle připomíná, že kancléřka Angela Merkelová o uhlíkové dani, kterou v bruselské Evropě zavedli v Dánsku, Finsku, Francii, Irsku a Švédsku, zásadně nemluví, používá termín „ocenění uhlíku“. A tomu spíš odpovídá systém Cap & Trade, ve kterém jsou emise obchodovány.

Německé, či globální řešení?

Někomu to může připadat jako paradoxní situace – poslanci z CDU/CSU teď upozorňují levicové partnery z vlády, že daň, kterou prosazuje jejich ministryně, by byla antisociální.

Zatímco bohatí si můžou dovolit elektromobil, chudší na něj kvůli vysokým pořizovacím cenám nedosáhnou. Proto jim nezbývá než jezdit v autech se spalovacími motory, do nichž tankují daněmi předražené palivo. Právě to připomnělo hnutí žlutých vest francouzskému prezidentu Emmanuelo Macronovi.

„Spotřebitelé by museli mnohem víc platit. Nikdo by přitom nemohl zaručit, že emise CO₂ klesnou, a myšlenka, že každý občan dostane přiměřenou kompenzaci, je stejně reálná jako předpoklad, že [outsider] SC Paderborn vyhraje [fotbalovou] bundesligu,“ cituje německá mutace Wall Street Journal online místopředsedu poslanecké skupiny CDU/CSU ve Spolkovém sněmu Carstena Linnemanna.

Linnemann předpokládá, že návrh ministryně Schulzové nezíská v konzervativní frakci podporu. Upozorňuje, že ochrana podnebí může fungovat pouze globálně a že je důležité „zachovat si racionální úsudek a nepropadnout hysterii.“

V energetické oblasti se však Němcům „hysterie“ už přihodila. V roce 2011 na druhém konci světa – v Japonsku, havarovala po mohutném zemětřesení a vlně tsunami jaderná elektrárna Fukušima. Kabinet v Berlíně v rychlé reakci přijal rozhodnutí, že špinavé a rizikové jádro je nutné opustit.

Dá se snad spoléhat na to, že tentokrát německá vláda „hysterii“ nepodlehne?