V Německu se nedávno rozpoutala debata nad nominací Petera Müllera, který byl do srpna ministerským předsedou zemské vlády v Sársku, když ho jeho strana CDU navrhla jako soudce do Spolkového ústavního soudu. Formálně na tom sice není nic nenormálního, protože tato strana má právo soudce do tohoto nejvyššího soudního orgánu nominovat, ale analytici tvrdí, že tato nominace představuje bezpříkladný postup. Ještě nikdy žádný kandidát do tohoto soudního dvora, který sídlí v Karlsruhe, nebyl tak těsně svázán s berlínskou politikou, jinými slovy žádný soudce, který tam v poválečné historii seděl, neměl tak blízko k nějaké politické straně. A navíc ještě nikdy, jak připomínali komentátoři, nevzniklo podezření, že se na tak důležitý a vysoký soudní dvůr odkládá politik, který by měl brzy odejít do penze.

Hovořilo se o tom, že existují dva důvody, proč by pan Müller neměl být do tohoto soudního dvora zvolen.

Za prvé proto, že jde o zkušeného politika, který se vyzná v politickém boji, ale jeho soudcovské zkušenosti jsou minimální. Pouze čtyři roky za svou kariéru seděl v jednom zemském soudu. A podobně jeho vědecké znalosti z oboru práva jsou minimální. Značná část ústavních soudců v Německu má nejen dlouholetou soudní praxi, ale zároveň jsou profesory na univerzitách a mají za sebou značnou publikační činnost. Ani toto v tomto případě neplatí. Na druhé straně, podotýkal třeba Die Zeit, jeho politické znalosti jsou velké a on může do senátu vnést pohled, který soudcům uniká, ale i mocenské, tedy politické záležitosti musí Ústavní soud posuzovat z čistě juristického hlediska, které podléhá vědeckému výkladu práva, který vychází hlavně ze znalostí sociologických a filozofických. Kdo totiž není schopen tohoto navýsost náročného abstraktního myšlení, které vyžaduje mnohaletý trénink, musí se pak spoléhat na vědecké pomocné síly a nemůže nikdy být silným, a tudíž přesvědčivým soudcem na takto důležitém soudním dvoře. Jiní komentátoři připomínají, že nemůže mít ani respekt u svých kolegů, což oslabuje váhu takového senátu jako celku a nakonec i těch, kteří ho do této funkce doporučili, tedy samotných křesťanských demokratů, protože pokud nějaká strana na takové místo někoho doporučí, chce, aby se tam takový člověk prosadil. Pokud na to ale kandidát nemá, ztrácí přirozeně i politická strana.

Za druhé expremiér Müller stojí zároveň v podezření, že příliš dlouho patřil k těm, jejichž rozhodnutí má nyní jako soudce kontrolovat. A komentátor Wefing ve WDR připomněl, že i velká vůle k distanci i u osobnosti s velkou osobní integritou nemůže mu pomoci se vyvázat ze vztahů, v nichž se dlouhá léta pohyboval a stát se zcela nezávislým soudcem. Toto je zřejmě největší handicap tohoto muže, protože právě kvůli současné krizi eura a stále sílícím snahám o federalizaci Evropy budou stát tito soudci před velmi těžkými a složitými rozhodnutími, která na dlouho dobu ovlivní osud Německé spolkové republiky.
Za zmínku stojí, že právě soudce Peter Müller nakonec skutečně koncem minulého měsíce byl do Spolkového ústavního soudu zvolen, a sice na místo profesora Udo di Fabia z univerzity v Bonnu, s kterým jsem před časem dělal rozhovor pro Respekt a který byl naopak považován za zcela nezávislého soudce americké právní školy.

Je to ale možná symptomatické po posunech, ke kterým v naší civilizaci v politice dochází: místo aby politika diktovala pravidla hry byznysu, dnes byznys, či přesněji bankéři rozhodují o tom, kdo bude ministerským předsedou v Řecku a kdo v Itálii. Pro politiky se zmenšuje akční prostor, a proto se snaží upevnit své pozice alespoň tam, kam dosáhnou, i když právě i tyto kroky se mohou obrátit ve výsledku proti nim, jako se proti nim obrátila bezbřehá víra v neviditelnou ruku trhu, která vše vyřeší. To do jisté míry platilo, pokud se tyto úvahy opíraly o zkušenosti s naší civilizací. Jenže v posledních letech se trh zcela globalizoval a v Číně, Rusku nebo Indii platí jiná pravidla a na osudu Evropy jim vůbec nezáleží.
Připomínám to proto, že i u nás dojde v brzké době k volbě nových ústavních soudců.