Angela Merkelová dosáhla životního úspěchu, přesto Němci nevědí, jakou budou mít vládu

Až budou historici bilancovat éru Angely Merkelové, 22. září 2013 vyzní jako den jejího triumfu. Volební zisk 41,5 procenta pro jednu formaci působí impozantně a jako takový se bude vymykat v jejím životopisu. Ale pozor – to, co je osobním triumfem Merkelové a její CDU, ještě nemusí být triumfem pro Německo. Počáteční úžas nedělní noci totiž zakryl až příliš mnoho ale.

Cézura aneb bez liberálů

Za prvé. Pravice získala většinu hlasů, ale nemůže sama vládnout, neboť levice má většinu mandátů. Tento fakt zaniká v jásotu nad vítězstvím kancléřky, ale je důležité ho připomínat. Dokládá, jak různě lze výsledek voleb interpretovat, jak různé signály z něj lze vyvodit.

Použijeme-li optiku získaných mandátů (hlasů pro strany, jež překonaly laťku pěti procent), jeví se to takhle: Silně, o osm procent, si oproti minulým volbám polepšili konzervativci. O tři procenta si polepšili sociální demokraté. Ale všichni ostatní drží smutek. Alternativa pro Německo zůstala pod prahem, stejně jako liberálové, kteří z Bundestagu dokonce vypadli. To je přelomová událost voleb ("cézura", píší německá média), ne kancléřčino vítězství. A pohoršili si i Zelení a postkomunisté (Levice). Z těchto čísel a trendů to opravdu vypadá, že Němci volili jistotu velkých stran – jinými slovy rozdali karty pro velkou koalici konzervativců a sociálních demokratů. Dodejme, že koalici silně asymetrickou, což SPD dobře ví, a proto z té představy moc nejásá.

Použijeme-li však optiku všech odevzdaných hlasů, máme před sebou o dost jiný obraz. Vidíme Němce hlasující pro pravici v širokém spektru od konzervativců přes liberály až po euroskeptiky (i když pro německá média je Alternativa stranou eurokritickou, ne euroskeptickou). Z tohoto pohledu to naopak vypadá, že Němci hlasovali pro pravicovou většinu, jen jim to o pár desetinek procenta nevyšlo, takže nechtěně posílili velké (jako když u nás v roce 2010 ODS profitovala z propadlých hlasů pro Zemanovce či Bobošíkovou). Co z toho všeho plyne? Čistě aritmeticky vycházejí tři možnosti základu pro sestavení vlády – velká koalice CDU/CSU a SPD, levicová koalice SPD se Zelenými i postkomunisty a koalice konzervativců se Zelenými. Prakticky však z toho zatím vychází jistá rozpačitost a v ní je těžké být prorokem.

Velká koalice jako podprahové přání

Za druhé. Když už se mluví o velké koalici, přibližme některé její německé aspekty. Německý vztah k velkým koalicím je nejednoznačný, což dobře vynikne ve srovnání s Rakouskem.

V Rakousku je velká koalice normou, zvláště v posledním čtvrtstoletí. Konzervativci se socialisty vládnou ruku v ruce, neboť obě strany nejsou s to vytvořit jinou většinu. Toto prostředí pak logicky pěstuje populisty typu Jörga Haidera. Trvá už tak dlouho, že počátek si lidé nepamatují a je pro ně otázkou typu, zda bylo dříve vejce, nebo slepice: Byli dříve populisté, kteří si vynutili stálou velkou koalici, nebo byla dříve permanentní opoziční smlouva (Rakušané jí říkají "systém proporc", neboť obě velké strany jsou proporčně zastoupeny všude, kam se člověk podívá) kypřící půdu pro protisystémové populisty?

Německé elity se velkým koalicím vyhýbaly a přijaly je nanejvýš jako dočasné řešení ve vyslovené nouzi. Za 65 let trvání Spolkové republiky byly ustaveny jen dvě. Ta první (1966–1969) dodnes straší už proto, že v jejím čele stál Kurt Georg Kiesinger – první a poslední spolkový kancléř s minulostí člena NSDAP. A velká koalice Angely Merkelové (2005–2009) byla považována spíš za startovní můstek pro její samostatné vládnutí. Že by teď, když dosáhla triumfu 41,5 procenta a tím i vrcholu své samostatné dráhy, se měla k velké koalici vracet? To zní mnoha Němcům divně.

Jenže je tu jakýsi podprahový trend. Když byl v roce 2004 zvolen prezidentem Horst Köhler, list Frankfurter Allgemeine Zeitung psal: "Hlava státu je institucionální náhražkou velké koalice, kterou by Němci viděli jako vládní model nejraději." Nyní jsme možná svědky posilování toho trendu. Ne snad přímo touhy po velké koalici, ale aspoň po návratu "starých zlatých časů" éry hospodářského zázraku. Napovídá tomu posílení tradičních stran a oslabení těch malých. Až minulá neděle udělala z Merkelové "velkou kancléřku" (tak píší noviny) a z jejího jména název historické éry či republiky. Němci už zažili republiku výmarskou, pak bonnskou, potom berlínskou a teď mají merkelovskou. Nelze vyloučit, že právě pro merkelovské Německo budou příznačné velké koalice.

Ano, tak nám to vyhovuje

Za třetí. Čemu kancléřka Merkelová za úspěch vděčí? De facto tomu, že nemá žádnou vizi, jasnou ideu ani odvahu prosazovat experimenty. O jejím předchůdci v CDU Helmutu Kohlovi se říkalo, že všechny problémy "vysedí" (nechá je tak dlouho být, až se nějak vyřeší). O Merkelové se říká totéž, ale stejný výraz by tu neměl zakrývat jeden důležitý rozdíl.

Historik Heinz Gollwitzer připomíná, že Německo 19. století bylo velmocí, ale na rozdíl od Francie a Británie nemělo žádnou univerzálně přijímanou ideu, slogan typu "volnost, rovnost, bratrství". Namísto toho provádělo egoistickou mocenskou politiku. Kancléř Kohl, jenž zemi mezi mocnosti vrátil, univerzalistickou ideu měl – chápal integraci Evropy jako druhou stranu mince sjednoceného Německa. Nechtěl německou Evropu, ale evropské Německo.

Angela Merkelová jako by se v tomto srovnání vracela do 19. století. Navazuje sice na Kohla, i ona preferuje evropské Německo před německou Evropou, ale v praxi si počíná tak, že to značná část Evropy vnímá jako netrpělivost a egoismus. Lze říci, že Merkelová na rozdíl od Kohla evropské obavy ze silného Německa přehlíží. A voliči teď dali najevo, že jim to tak vyhovuje.

LN, 24.9.2013