NĚMECKO: Třicet povolených

aneb Jak se kandidátka AfD v Sasku zmenšila na polovinu

Zajímavý příběh z blížících se zemských voleb u sousedů.

Prvního září se v Sasku konají volby do zemského sněmu. (Nejen v Sasku, také v Braniborsku.) Sasko bývalo vždycky země konzervativní, ve volbách tam pravidelně vítězila CDU. Po posledních volbách v roce 2014 už ale zisk CDU nestačil na vytvoření jednobarevné vlády a na zemské úrovni vznikla velká koalice mezi CDU a SPD.

Během posledních pěti let v Sasku velmi posílila AfD, která zde už nad CDU dvakrát zvítězila: roku 2017 při volbách do Spolkového sněmu (velmi těsně, o 0,1 %) a letos při volbách do Evropského parlamentu (už méně těsně, o 2,3 %). Blížící se volby do zemského sněmu jsou tak důvodem k nervozitě pro obě velké pravicové strany. Podle posledních průzkumů preferencí má nyní CDU několikaprocentní náskok.

Na poslední chvíli se ovšem otázka toho, kdo vlastně smí za AfD kandidovat, notně zamotala.

*****************************

Než půjdeme dál, měli bychom si stručně vysvětlit „dvojhlasý“ způsob voleb, jaký se v Německu používá.

Každá země je rozdělena do volebních okrsků, v Sasku jich je 60. V jednotlivých okrscích kandidují za příslušné strany vždy jednotlivci, kteří jsou místní, a voliči zaškrtávají toho, koho by chtěli mít svým reprezentantem. Tak se zajišťuje, že i vzdálené regiony budou mít v parlamentu svého člověka. Jinými slovy, že ve sněmu nebudou sedět hlavně političtí veteráni z hlavního města.

To je první hlas, Erststimme. Zde se rozhoduje čistě většinovým způsobem. Kdo získá v daném okrsku nejvíce hlasů, bude místním poslancem a říká se, že získal přímý mandát, Direktmandat.

Vzorový volební lístek z voleb do Spolkového sněmu (2017)

Pro procentuální složení sněmu je ale důležitý druhý hlas, Zweitstimme. Tím dává volič najevo, kterou stranu chce mít ve sněmu. Druhé hlasy se spočítají procentuálně podle jednotlivých stran a přepočítají na mandáty. Každá strana pak dostane k dispozici tolik mandátů, kolik činí rozdíl mezi tímto výpočtem a počtem přímých mandátů.

Fiktivní příklad: CDU získala 10 přímých mandátů a 25 % druhých hlasů ve 120členném parlamentu. Má tedy nárok na 30 poslanců celkem. Deset má přímé mandáty a dalších dvacet se musí odněkud vzít. Odkud? Z listiny, Landesliste, kterou si každá jednotlivá strana odhlasuje na předvolebním sněmu včetně pořadí.

(Preferenční hlasy v tomto systému neexistují, aneb dostane-li se Íčko navrch seznamu, nemusí se bát toho, že by bylo vykroužkováno.)

Situace může být zkomplikována tím, pokud strana dostane více přímých mandátů, než kolik odpovídá jejímu procentuálnímu výsledku podle druhých hlasů. Pak musejí dostat ostatní strany tzv. vyrovnávací mandáty (Ausgleichsmandate), aby byl poměr sil zachován, což znamená, že celý sněm se zvětší. Důsledkem toho je, že před volbami nikdy není úplně jisté, kolik poslanců nakonec v lavicích zasedne.

Každý jednotlivý politik může, ale nemusí kandidovat oběma způsoby: jako konkrétní osoba v daném okrsku a jako kandidát na obecné Landesliste. V takovém případě, získá-li přímý mandát, tak se pochopitelně jeho jméno přeskakuje při doplňování procentuálních mandátů z listiny. Pro dnešní příběh je tato varianta velmi důležitá.

Strany nemají povinnost stavět přímé kandidáty v každém volebním okrsku. Mohou se rozhodnout, že se soustředí jen na některé okrsky, a v těch dalších se vzdají možnosti získat přímý mandát. V praxi to dělají hlavně malé strany, které nemají dostatek vhodných kandidátů a s přímým mandátem stejně nepočítají.

Takže, co se stalo v Sasku?

*****************************

Saský zemský sněm má za normálních okolností, tj. nenastane-li potřeba zavádět vyrovnávací mandáty, celkem 120 poslanců. Prakticky měl naposledy 120 poslanců v roce 1999, od té doby bylo vyrovnávacích mandátů vždycky potřeba a momentálně v něm sedí 126 lidí. Kolik jich bude potřeba v příštím volebním období, to se zatím pochopitelně neví.

Složení saského zemského sněmu 2014-2019

Tak jako ostatní strany, i saská AfD sestavila svoji Landesliste. Nestalo se tak však při jednom zasedání. Prvních osmnáct kandidátů získalo svoje pozice na únorovém shromáždění strany, ten zbytek pak v březnu na jiném shromáždění, přičemž uprostřed tohoto druhého shromáždění, od 31. pozice dále, se změnil způsob hlasování: místo o jednotlivých kandidátech se hlasovalo hromadně o celém zbytku kandidátky. (Detaily celé situace na ZDF.)

Tím si strana poněkud právně „naběhla“ (a ne poprvé, tentýž problém měla saská AfD už při volbách do Spolkového sněmu roku 2017). Pro zemskou volební komisi totiž představovalo konání dvou různých shromáždění, v jejichž průběhu došlo ke změnám jak personálním, tak procedurálním, porušení saského volebního zákona. Začátkem července rozhodla komise, že platných je pouze prvních osmnáct pozic kandidátky a zbytek kandidátů nesmí do voleb nastoupit.

Jelikož podle průzkumu z 20. července to vypadalo, že AfD má šanci získat cca 34 mandátů, začala hrozit situace, že by se zkrácenou listinou nemusela být schopna všechna místa obsadit. Hodně by přitom záleželo na počtu a složení přímých mandátů; všichni lidé na špičce Landesliste totiž zároveň kandidovali přímo, takže reálně by nebylo k dispozici 18 poslanců k doplnění klubu, ale třeba jen deset. V takovém případě by některá získaná křesla mohla zůstat neobsazena, protože by scházel konkrétní člověk, který by měl právo na ně zasednout.

Situaci nakonec rozřešil saský ústavní soud, ke kterému se strana odvolala. Ten označil původní rozhodnutí komise za protiprávní. Podle definitivního rozsudku z 16. srpna smí za AfD kandidovat prvních třicet lidí, kteří byli zvoleni individuálním hlasováním. Podle ústavních soudců nastal problém až v okamžiku, kdy se metoda hlasování změnila z individuální na blokovou.

Se třiceti lidmi na Landesliste je situace podstatně méně dramatická než s osmnácti. Pravděpodobnost, že by se nepodařilo obsadit všechna křesla, doplněním dalších dvanácti kandidátů značně poklesla. Složení budoucího saského zemského sněmu je tedy zase jen v rukou voličů a prostor pro obvyklou kverulaci na sociálních sítích se tím zúžil.

Nicméně AfD by jistě udělala dobře, kdyby se takových napadnutelných postupů pro příště vyvarovala. Zopakovat stejnou chybu dvakrát není zrovna vysvědčení kvality. Třikrát by to byla idiocie.

*****************************

Hudební epilog
Předpis je předpis!
Poprvé jsem tuhle písničku slyšel v jedné restauraci v Králíkách těsně předtím, než jsme se vypravili nočním pochodem na dvacet kilometrů vzdálený Sněžník.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora