Prosperující spolkové země loni poslaly osm miliard na pomoc těm předluženým. S falešnou solidaritou ale už nechtějí mít nic společného

Jízda berlínským metrem zřejmě příjemně překvapí každého, kdo poprvé zavítá do německé metropole. Hustá síť stanic, nepřeplněné vagony a o víkendech celonoční provoz na páteřních linkách může sloužit jako vzor kvalitních služeb pro obyvatele města i turisty. Když se k tomu připočte fakt, že až 700 tisíc Berlíňanů má nárok na tamější obdobu "sockarty", s níž se může vozit po metropoli za polovinu běžné ceny měsíční jízdenky, bude se zdát, že o peníze nemá Berlín nouzi.

Zdání ovšem klame a třeba turista z Mnichova musí při cestování berlínskou podzemkou pořádně skřípat zuby. Berlínský luxus jde i z jeho kapsy. Hlavní město má téměř 22 miliard eur dluhů a je závislé na tom, co mu do jeho eráru pošlou jiné spolkové země, které se tak rozmařile nechovají.

Chlebodárců ale ubývá. Zatímco ještě před pár lety subvencovalo "finanční vyrovnání zemí" (Länderfinanzausgleich), jak se mechanismus přesunů miliard od bohatších spolkových zemí k těm chudším oficiálně nazývá, na pět spolkových zemí, dnes jsou regiony platící do společného fondu jen tři – kromě Bavorska ještě Bádensko-Württembersko a Hesensko. Vůbec poprvé od roku 1950, kdy byl vyrovnávací mechanismus zaveden, loni vypadl Hamburk. Transfery uvnitř Německa tak nápadně připomínají přesuny peněz v rámci EU. Jen s tím rozdílem, že v Německu bohatý jih dotuje problematický sever a východ.

Jih proti východu

Extra příplatky z eráru dostává hned třináct spolkových zemí. Na čele se zmiňovaným Berlínem, který jen vloni vyinkasoval v rámci vyrovnání 3,3 miliardy eur. Na jeho účtu přistálo od dárcovských zemí dohromady od roku 1995, kdy byly do systému zahrnuty nové spolkové země, bezmála 50 miliard eur. Bádensko-Württembersko naopak muselo jako největší plátce za posledních šedesát let stejnou sumu odepsat. Nikoli úplně nespravedlivě. Vzhledem k historickému vývoji německé ekonomiky sídlí právě na jihu většina velkých podniků a platí tu i daň z příjmu právnických osob. Nepoměr je to velký – zatímco téměř čtvrtina všech firemních daní se loni vybrala právě v Bádensku-Württembersku, všech šest zemí na východě Německa nedalo dohromady ani deset procent. Rozdíl mezi nejvýkonnější a nejméně prosperující spolkovou zemí je ve výběru firemních daní čtyřicetinásobný. Vyrovnávací mechanismus ale neplní jen funkci nápravy objektivních nevýhod, jako je formování byznysu do několika málo center. Čím dál častěji se za ním schovává falešná solidarita maskující posílání finanční pomoci zemím, které nehospodárnou politikou a nesplnitelnými sliby voličům své občany zadlužily. A to se chlebodárcům přestává líbit. Bavorsko chce celý mechanismus plateb nechat přezkoumat Spolkovým ústavním soudem v Karlsruhe. "Nic jiného nám nezbývá, protože musíme chránit bavorské daňové poplatníky," řekl Horst Seehofer, premiér Bavorska za křesťanské sociály (CSU). Ještě pregnantněji to vyjádřil Seehoferův ministr financí Markus Söder. "Jsme solidární, ale nejsme hloupí," prohlásil strážce bavorské státní kasy.

Nejistá žaloba

Mnichov počátkem měsíce pro svůj plán získal důležitého spojence, Hesensko, které loni poslalo ostatním 1,3 miliardy eur. "Prostřednictvím našich peněz si jiné spolkové země mohou dovolit velkorysá gesta, na která nám nezbývá. Například mateřské školky zdarma," argumentuje hesenský premiér Volker Bouffier. Třetí čistý plátce, BádenskoWürttembersko, se nicméně k žalobě nepřidá. Mimo jiné proto, že pakt tří "jižanských" zemí již jednou celý transferový mechanismus zaručený německou ústavou v Karlsruhe napadl. A neúspěšně. Tehdejší bavorský premiér Edmund Stoiber dosáhl v roce 2001 jen úpravy přerozdělovacího vzorečku, který ovšem i tak za dalších deset let navýšil bavorské platby do transferového balíku na dvojnásobek. Chystaná žaloba je jen vrcholkem ledovce nespokojenosti, protože současný systém kritizují také některé

země, pro něž je výhodný. Například Severní Porýní-Vestfálsko loni vyinkasovalo 402 miliony eur. I jeho ministr financí by rád mechanismus zreformoval. "Napříště by se mělo rozdávat podle potřebnosti, nikoliv podle pravidla světových stran," prohlásil Norbert Walter-Borjans.

Jedním z možných řešení je celý mechanismus rovnou zrušit a zavést v Německu po vzoru Švýcarska daňový federalismus.

Každá spolková země by si mohla k centrálně stanoveným daním určit vlastní bonusy nebo naopak příplatky, z nichž by financovala své deficity. Zejména země bývalé NDR, které již teď bojují s odlivem kvalifikované pracovní síly, o tom ale nechtějí ani slyšet. Německo vykazuje velkou pracovní mobilitu a lidé by pravděpodobně šli za lepším. "Znamenalo by to nové stěhování národů," varoval braniborský ministr financí HelmuthMarkov.

Finanční vyrovnání mezi spolkovými zeměmi navíc není jediným zastaralým mechanismem, v rámci něhož se peníze přesunují napříč Německem – a ne vždy těm, kteří to opravdu potřebují. Především až do roku 2019 platí takzvaný Solidární pakt II, který bývalé NDR přislíbil celkově 156,6 miliardy eur na mimořádných rozpočtových položkách.

Na "chudý" východ v rámci transformace někdejšího východního Německa směřuje také solidární příplatek, krátce "Soli".

Každý Němec v jeho rámci najde na výplatní pásce zvláštní daň ve výši až 5,5 procenta z hrubé mzdy. A protože jde o příjmy do federálního rozpočtu, uvažuje se nad tím, že by takto získané miliardy měly putovat i na umazání dluhu jakékoli spolkové země. Nejen těch, které leží na východě.

Zelené miliardy

Představa o bohatém a zodpovědném jihu Německa, který platí rozmařilý sever a východ, ovšem pokulhává. Ve skutečnosti existují i vyrovnávací platby, z nichž profitují naopak země, které na transferová pravidla jinak doplácejí. Například "odírané" Bavorsko těží z příplatku na obnovitelné zdroje energií (takzvaný EEG-Umlage). Ten se v praxi projevuje tím, že každá německá domácnost letos za odebranou kilowatthodinu zaplatí 5,3 eurocentu navíc. Zejména Bavorsko, které získává více než čtvrtinu energie ze zelených zdrojů, si z příplatků udělalo dobrý zdroj zisku. Bavoři loni odvedli do eráru na podporu zelené elektřiny 2,3 miliardy eur, zpětně ale získali 3,5 miliardy. Naopak nejlidnatější spolková země, Severní Porýní-Vestfálsko, energetický boom zaspala. Loni na příplatcích tratila 1,8 miliardy eur. "Není myslitelné, abychom téměř sami platili smršť fotovoltaických zařízení na bavorských střechách," postěžoval si zemský ministr pro životní prostředí Garrelt Duin.

I bez zelených transferů, jejichž objem navíc každým rokem stoupá, se ročně v Německu mezi spolkovými zeměmi přesune na 30 miliard eur. Příběhy transferových mechanismů, s nimiž je spokojen málokdo, navíc vykazují pozoruhodnou shodu. Všechny vznikly jako krizové nástroje buď v poválečné době, nebo krátce po znovusjednocení Německa. Jenže ze všech provizorií se nakonec stalo železné pravidlo, které se nikdo neodváží zrušit. A tak se ve jménu domnělé rovnosti budou peníze přesouvat dál. V zemi, která češtině dala slovo "zglajchšaltovat", to ostatně není nic nečekaného.

Týdeník EURO 9/2013, 25.2.2013