Jedno ze základních pravidel teroristických organizací, jakým byla například německá RAF (Rote Armee Fraktion) zní: Mlčet. Kdo je neposlušný a pravidlo poruší, je zastřelen, tak tomu bylo již u ruských anarchistů v půli devatenáctého století, jak to popsal F.M. Dostojevskij v románu Běsi. Nětčajev a jeho komplici neposlušného Ivanova zastřelili. Podobně, když po krátkodobém zadržení donutily německé tajné služby studenta Ulricha Schmückera ze skupiny „Bewegung 2. Juni“ ke spolupráci a podezření z takové spolurpáce se mezi levicovými teroristy potvrdilo, byl Smücker svými kolegy v noci 5. června v Berlíně v Grünewaldu zastřelen.

To je hlavní důvod, proč se dodneška neví, kdo zavraždil generálního spolkového státního zátupce Sigfrieda Bubacka dne 7. dubna 1977 v Karlsruhe. Tehdejší prezident spokového kriminálního úřadu BKA Horst Herold nad jeho rakví sice slíbil, že všechny teroristy, kteří se na jeho smrti podíleli, pochytá, ale dodneška se nepodařilo policejnímu aparátu ani justici tento případ řádně objasnit. Hlavní podezřelí, Knut Folkerts, Christian Klar a Brigitte Mohnhaupt, za tuto vraždu a mnoho dalších trestných činů byli odsouzeni, ale k této záhadě se nikdy nevyjádřili: stále mlčí.

Syn zavražděného, dvaašedesátiletý profesor chemie Michael Buback, předminulý týden na případ upozornil v Süddeutsche Zeitung, kde prohlásil, že dle informací z bývalé teroristické scény RAF dostal zprávu, že Christian Klar, poslední z odsouzených, který je ještě ve vězení, kde si odpykává již pětadvacátý rok, a o jehož omilostnění uvažuje prezident Horst Köhler, nepatřil mezi atentátníky jeho otce. (Neseděl na motorce, z které se na mercedes střílelo.) A dodal, že podle jeho vědomostí se pan Klar nepodílel ani na plánování vraždy, ani výcviku atentátníků. Proto se vyslovil pro jeho omilostnění. Jenže, v tom je ta potíž, učinil tak den před tím, než měl důvěrně a mezi čtyřma očima o možném omilostnění hovořit právě s prezidentem. To je možné považovat za velice netaktický krok, protože pan prezident už nebude moci rozhodovat zcela svobodně, z kauzy Klar se stala veřejná zálěžitost a ať se pan prezident rozhodne jakkoliv, bude jistě terčem kritiky. Minulá omilostnění bývalých teroristů činili jeho předchůdci bez většího zájmu médií. Pro přesnost je třeba dodat, že pokud Christian Klar nedostane milost, bude stejně propuštěn v roce 2009.

Kromě filozofických otázek, jestli stát má právo na pomstu, protože RAF útočila právě na stát a jeho představitele, celá kauza, které se začaly velice důkladně věnovat všechna prestižní německá média (Der Spiegel z minulého týdne případu věnoval plných třináct tiskových stran), odhalila ještě jeden velmi důležitý problém: státní orgány z výpovědí některých dalších teroristů zřejmě již od začátku osmdesátých let věděly o tom, že za vraždu pana Bubacka nebyli nejspíš odsouzeni skuteční atentátníci, a přesto neučinily nic pro to, aby došlo k nápravě, a to je možné považovat za selhání státu, respektive jeho aparátu.

Novináři v obsáhlých rešerších si položili řadu otázek, ukázali na mnoho rozporů a hlavně se ptají, jaké hranice si může právní stát určit, aby chránil své tajné spolupracovníky, když právě jejich utajení brání vyřešení případu a způsobilo potrestání nepravé osoby? Není takové jednání protiústavní? A je politicky a morálně vůbec zdůvodnitelné? To jsou otázky, na které by měl odpovědět Spolkový úřad pro ochranu ústavy v Kolíně nad Rýnem a Spolkový kriminální úřad se sídlem ve Wiesbadenu.

Podle německého zpravodajského časopisu Der Spiegel mají německé tajné služby v ruce již přes dvacet let výpovědi bývalé teroristky Vereny Becker (ročník 1952, v roce 1977 zatčená a v témže roce odsouzená na doživotí kvůli šesti pokusům o vraždu, v roce 1989, poté, co se terorizmu zřekla, byla prezidentem von Weizsäckerem omilostněna), která se již na začátku osmdsátých let, kdy byla vězněna v Kolíně-Ossendorfu, rozhodla spolupracovat s německou tajnou policií.

Podle toho, co je dnes známo, kdyby mluvila pravdu, mohlo už tenkrát být jasné, že pan Klar se přímo na atentátu na pana Bubacka nepodílel, jen řídil auto, do kterého atentátníci z motorky přesedli. Motocykl, ze kterého byl pan Buback zastřelen, údajně řídil Günter Sonnenberg a terorista Stefan Wisniewski byl ten, který střílel a seděl na motorce na zadním sedadle.

Tuto verzi v poslední době prý potvrdil ve výpovědi i Petr Jürgen Book. Zajímavé je, že původně jméno Stefana Wisniewského nebylo v této souvislosti nikdy zmíněno. Wisniewski byl odsouzen za pětinásobné spolčení za účelem zavraždění v roce 1981 a v roce 1999 byl propuštěn poté, co se od své teroristické minulosti věrohodně distancoval. Kdyby se zmíněná obvinění potvrdila, bude proti panu Wisniewskému obnoven proces. Odborníci ale připomínají, že by to pro obviněného mohlo znamenat dodatečný trest jen tehdy, kdyby byla obvinění věrohodně doložena před soudem, kde by museli i teroristé svá obvinění zopakovat. Zatím se státní zastupitelství zdržuje veškerých komentářů.

Jenže doposud je to tak, že tajné služby své spolupracovníky nejen doživotně, ale navždycky chrání, a proto nemohou další orgány v trestním řízení žádné dokumenty obdržet. Spolupráce s tajnou službou je v Německu vázána věčnou garancí mlčenlivosti, i když většinou po pětadvceti letech už takové utajování, tvrdí odborníci, nemají valný smysl, protože zdroje už nejsou v ohrožení.

Sami bývalí příslušníci RAF prý o paní Becker nehovoří pomstichtivě, ale jen jako o tragickém případu kolaborace, ke kterému došlo pod silným nátlakem v těžké izolaci. Pravda je, že věznice v Kolíně nad Rýnem – Ossendorfu patřila kromě věznic ve Stuttgartu-Stammheimu a věznice v Celleru mezi nějtěžší, a než ke spolupráci s tajnou službou došlo, držela paní Becker několikrát hladovku a zřejmě byla značně vyčerpaná. Někteří se naopak domnívají, že vražedkyní byla ona a snaží se vinu ze strachu z dalšího trestu svést na někoho jiného, tedy na pana Wisniewského. V přílbě nalezené po činu byl totiž nalezen její vlas a z jedné výpovědi svědka vyplývá, že druhá osoba na motocyklu byla štíhlá. Hlavní podezřelí Folkerts, Klar a Sonnenberg dodnes mlčí.

Pan Wisniewski prostřednictvím svého advokáta Lunennbacha ve vysílání rozhlasové stanice WDR vzkázal, že je ochoten se státními orgány na dalším vyšetřování vraždy pana Bubacka spolupracovat. Deník Die Welt si nechal udělat průzkum veřejného mínění a podle jeho výsledků si 57 procent občanů přeje, aby veřejná debata byla ukončena, 37 procent je naproti tomu pro důsledné vyšetření případu. Konec veřejné debaty na toto téma si nejvíce přejí příslušníci stran FDP a zelených. Křesťanští demokraté jsou podle Die Zeit hlavně pro to, aby bývalí teroristé neměli přístup do médií jako normální bezúhonní občané.

Jedno – jak píší novináři z Der Spiegelu – se zdá být jasné: Terorizmus RAF už patří k historii, Rote Armee Fraktion se rozpustila v roce 1998, nyní je na čase korigovat chyby a na tom by se měly podílet všechny strany.

Bohužel, vše se asi úplně objasnit nepodaří, jak upozorňuje například psycholog Horst-Eberhard Richter ve Frankfurter Rundschau, protože podobná fanatická uskupení si zakazují jakoukoliv sebereflexi a kritiku, což má za následek, že výběr obětí se vždy vymkne jakékoliv kontrole. Dokazuje to názorně na příkladu zabitého šéfa Deutsche Bank pana Herrhausena, který byl zavražděn zrovna v době, když se choval v souladu s antiimperialistickou doktrínou RAF a zasazoval se vehementně o prominutí dluhů Mexiku.

P.S. Pro zájemce zavěšuji za článek ještě můj starší rekapitulační text o německém terorizmu, který jsem napsal pro Mladou frontu Dnes (bude uveřejněn zítra - pozn. redakce).

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel