Při vyslovení slova Stasi se východní Němci – oficiálně občané Německé demokratické republiky – třásli. Tahle politická policie měla své špehy všude a proti nepřátelům režimu nemilosrdně zasahovala. V listopadu 1989 mělo ministerstvo státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit), zkratka Stasi, 91 tisíc zaměstnanců, kteří využívali 300 tisíc tajných tzv. neoficiálních spolupracovníků. Přitom na území NDR žilo 17 milionů obyvatel. Pro srovnání: v úřadovnách nacistického gestapa pracovalo koncem druhé světové války 45 tisíc lidí.

Spolupracovníci – přesněji řečeno agenti – byli velmi horliví. Historici, kteří zkoumají spisy Stasi, odhadují, že 95 procent agentů se rozhodlo fízlovat dobrovolně – z přesvědčení, touhy po kariéře a jiných výhodách.
Jaký byl hlavní úkol této politické policie? Dobovou úřední hantýrkou řečeno: „Boj proti podzemní politické činnosti nepřátelsky zaměřené vůči státnímu zřízení“. Byla „štítem a mečem strany“, tedy komunistické strany, která si říkala Sjednocená socialistická strana Německa (SED).

Přesně podle sovětského vzoru

Stasi byla založena 8. února 1950 sovětskými okupačními orgány přesně podle vzoru sovětské tajné služby NKVD z Němců, které Sověti prověřili a vyškolili. Většina těchto špiček byli předváleční komunisté, kteří válku přežili v Sovětském svazu a pracovali pro NKVD.
Později vybírala nové pracovníky Stasi speciální komise – nabídku k zaměstnání nebylo možno odmítnout. Tihle lidé byli vojensky organizovaní a navzájem se hlídali. Bydleli v komplexech činžáků, které byly postaveny výslovně pro ně, takže viděli jeden na druhého.
„Museli jsme si dávat pozor všude, i doma,“ přiznal jeden nejmenovaný důstojník Stasi začátkem devadesátých let. „Když jsme třeba chtěli sledovat televizi, museli jsme dobře zatáhnout závěsy a ztišit zvuk, protože sledování televizních programů ze Spolkové republiky a Západního Berlína bylo přísně zakázáno. Takový přestupek mohl mít nepěknou dohru a mnohokrát ji také skutečně měl. Nemohli jsme si být ničím jisti. Bydleli jsme na speciálním sídlišti pro zaměstnance ministerstva a každý tam sledoval každého. Vzpomínám si, jak se v našem oddělení mluvilo o případu, kdy jeden soused dalekohledem zjistil, že kolega v protějším baráku přepnul z DDR 1 na ARD. Splnil svou povinnost a udal ho.“ ARD byla západoněmecká televizní stanice.
Zaměstnanci, kteří projevili takovou neloajalitu, byli propuštěni a odsouzeni k manuální práci. Občasné zrádce interně vyšetřovali a když se prokázala jejich vina, skončili ve vězení anebo s kulkou v zátylku bez soudu.

Stát ve státě

Stasi sledovala a umlčovala každý pokus o vnitřní opozici. Nepohodlné lidi věznila a mučila, posílala do vězení anebo do uzavřených psychiatrických léčeben. Známější disidenty nutila k vystěhování.
Psychiatrická klinika Waldheim v Lipsku měla zvláštní oddělení, v němž zavírali nepohodlné lidi – zmizeli ze světa a ani jejich příbuzní o nich nevěděli. Například Evelynu Bartschovou tam v březnu 1990 objevili reportéři týdeníku Stern. V šestnácti letech porodila dítě, nechtěla se ho vzdát a chtěla odejít na Západ – 17 let o ní nikdo nevěděl. Berthold Pietzner tam strávil 35 let, protože v roce 1955 poslal do Moskvy telegram ministru zahraničí Molotovovi, v němž ho žádal, aby z NDR odešla sovětská armáda.
Tato policie byla státem ve státě. V lednu 1978 zatkla ekonoma Hermanna von Berga z Humboldtovy univerzity. Obvinila ho z předávání tajných dokumentů západoněmeckým úřadům, z ideologicky nepřátelsky zaměřených přednášek a z dalších zločinů – důkazy však neměla. Její agenti rozšířili na univerzitě tvrzení, že odletěl služebně do Moskvy. Avšak jeho zatčení proběhlo tak nečekaně, že v místnosti, odkud ho vyvolali ze stranické schůze, nechal klobouk, plášť a aktovku. Nakonec se začal jeho zmizením zabývat západoněmecký tisk. A tak se předseda vlády Willy Stoph dověděl, že jeho důvěrník, kterého poslal minulé léto do Bonnu k tajným jednáním, sedí ve vězení. Nařídil jeho okamžité propuštění, omluvu a odškodnění. Berg však vystoupil ze strany, odsoudil marxismus-leninismus a úřady, které se ho chtěly zbavit, mu v únoru 1978 nabídly vystěhování i s rodinou.
Stasi zneužívala lékaře. Nejtypičtějším příkladem byla nemocnice Charité ve východním Berlíně. V roce 1988 bylo některým lékařům nápadné, že z jiných nemocnic, často stovky kilometry vzdálených, tam převezli čtyři těžké pacienty, pro něž byl tento transport rizikem. Zemřeli krátce po příjezdu a jejich orgány byly rychle transplantovány několika pacientům. Po sjednocení Německa se ukázalo, že to bylo dílo ředitele nemocnice Manfreda Schädlicha, neoficiálního spolupracovníka Stasi. „Lékaři, kteří se zabývali činností nemocnice Charité,“ napsal Milan Kruml v knize Stasi – víc než tajná policie, „došli k názoru, že lidské orgány nebyly jenom zdrojem deviz, ale také nástrojem tehdejší moci, která rozhodovala nezávisle na mínění ošetřujících, komu bude transplantace umožněna a komu ne.“

Nejúspěšnější byli „Romeové“

Rozvědka Stasi, kterou přes tři desetiletí řídil Marcus Wolf, zaznamenávala největší úspěchy v německy mluvicích zemích. Zvláště se osvědčila metoda takzvaných „Romeů“. Dobře vypadající důstojník vycvičený ve svádění žen odešel do západního Německa, kde si získal úřednici nějakého důležitého úřadu, a jakmile se do něho zamilovala, požádal ji o vynášení tajných informací. Tyto agentky a agenti pronikli do nejvyšších orgánů západoněmecké vlády a štábu NATO. Nakonec vedla Stasi spisy na dva miliony občanů Spolkové republiky.
„Pro důstojníky hlavní správy rozvědky, kteří řídili agenty na Západě, byla stálá a naprosto neomezená spolupráce s KGB něčím naprosto samozřejmým a prioritním,“ řekl plukovník Heinz Bushe, hlavní analytik rozvědky. „Byla to profesionální a politická povinnost už od roku 1952, tedy od okamžiku zrodu rozvědky německého socialistického státu.“ Podle západních pramenů převzala KGB od Stasi 350 špičkových agentů – nikdo to však nepotvrdil.
Radiorozvědka odposlouchávala 25–40 tisíc telefonních linek ve Spolkové republice a v Západním Berlíně. „Všechny dokumenty z odposlechů byly zničeny,“ tvrdil podplukovník Hainz Fischer, zástupce náčelníka oddělení pro nasazování spojovací techniky, v březnu 1990 před parlamentní komisí pro dohled nad rozpuštěním Stasi.
Avšak reportér mnichovského týdeníku Focus koupil 8. října 1993 v Praze od nejmenovaného důstojníka 25 tisíc fotokopií karet se záznamy odposlechů. Stejnou kartotéku nabídla skupina důstojníků kolegům ze CIA, která si pořídila kopie a pak ji postoupila Úřadu na ochranu ústavy. Bonnský kabinet je nařídil zničit. Přesto se k nim dostali redaktoři týdeníku Quick a otiskovali z nich ukázky týkající se hlavně milostných vztahů západoněmeckých politiků. Ministr vnitra Schäuble požádal v květnu 1990 šéfredaktora, aby toto zveřejňování ukončil. Argumentoval: Šíříte tím atmosféru nedůvěry a podezření!

Archiv prodaný Američanům

Během pádu komunistické vlády v Berlíně byly mnohé spisy agentů Stasi nenávratně zničeny. Ovšem KGB měla jejich kopie a nejmenovaný vysoký důstojník sovětské rozvědky je prodal v roce 1992 americké CIA. Tento takzvaný Rosenwoodský archiv obsahoval přes 50 tisíc jmen špionů a záznamy o dalších 200 tisících lidech.
Američané ho zkoumali a spojencům v NATO i jiným, jako třeba Finům, postupně předávali informace, které vedly k odhalení řady východoněmeckých vyzvědačů. Jakmile se o tom dověděla německá vláda, požádala Washington o jejich vrácení. K tomu se USA odhodlaly až začátkem roku 2000.

Otištěno ve zkrácené verzi v MFD 6.1.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz