Zdá se být pravidlem dějin určité mezidobí, počínající rozpoznáním hrozícího maléru byť i částečným a neochotným, a ukončené chvílí, kdy je pojmenován a nastoupena cesta k řešení. Čas mezi těmito dvěma body bývá vyplněn děláním, jako by maléru nebylo, iluzemi o snadném řešení, sázením psích hlav na ty, kdož by se opovážili poukázat na jeho hlubší kořeny a pravděpodobné účinky v budoucnosti. 

Nechtěl bych dělat předčasné závěry; je však možné, že jedno takové mezidobí má Evropa buď právě za sebou, nebo se k jeho konci schyluje. Malérem, jak důvtipný čtenář už bezpochyby sám uhodl, je přeplavování Evropy vlnami běženců z rozvrácených zemí severní Afriky a Blízkého východu; a za příklad člověka odváživšího se prolomit posvátná tabu a malér bez ohledu na cokoli pojmenovat může posloužit bavorský ministerský předseda a nastupující ministr vnitra Německé spolkové republiky, pan Horst Seehofer. Zatím ovšem zůstává u návrhů dalšího postupu; do jaké míry je naplní skutkem a jak, pakli vůbec se mu podaří přesvědčit o jejich naléhavosti i jiné strany německého politického spektra, je věc druhá. Přesto stojí za to si je pročíst a kriticky se nad nimi zamyslet.

Jakožto svůj první úřední výkon ve funkci ministra vnitra vyhlásil pan Seehofer celkový plán urychlení azyového řízení a důslednější vyhošťování odmítnutých uchazečů. No konečně, chtělo by se úlevně vydechnout, avšak pomalu s tím vydechnutím. Netřeba být na pochybách, že při prvním náznaku uvedení páně Seehoferova plánu v praxi spustí náramný křik lidskoprávní a neziskové organizace (jest hodno pozoru, co prachů mají vždy pohotově navzdory své neziskovosti), z druhé strany mu konkurenční partaje budou budou hledat blechy v kožichu a hromadu jich najdou, i uvidíme ještě, co nakonec ze všeho zbude. Nicméně aspoň se odvážil vyplout na tyto rozbouřené vody, i budiž mu to přičteno ku cti.

„Musíme podstatně zvýšit počty těch, kteří jsou vraceni zpátky do svých domovských zemí,“ oznámil ministr Seehofer své pevné rozhodnutí. „Zejména v případě pachatelů trestných činů a potenciálních ohrozitelů veřejného pořádku mezi žadateli o azyl musíme zasáhnout mnohem tvrději…“ No, jen aby, vážený státníče. Jen aby navrácenci nenalezli zase druhou dírou, odkud byli vyhozeni; veškerá zkušenost ukazuje, že lotříci mívají své triky a finty, jimiž jsou vždy v předstihu před úředními výnosy. Mimoto je takové vracení pěkně drahá legrace, i kdyby navrácenci poslušně zůstávali v bídě a zmatku svých zdevastovaných domovin, o čemž lze míti důvodné pochyby. Chtěl bych mít centík z každého eura, co mě jakožto daní plátce to sem a tam, tam a sem stojí. Ale čtěme dál.

„Chceme zůstat liberální, světu otevřenou zemí. Kde se ale jedná o bezpečí našich občanů, potřebujeme k tomu silný stát. O to se postarám.“ Hm. Silný stát. Už jako bych viděl roty pokrokových duchů, cupujících tento podezřelý pojem na kousky… ale to je v situaci, jaká je, spíš podružné. Co by mě spíš zajímalo: pan Seehofer není jen tak obyčejný politický tlučhuba, jací už bývají. Je politik zkušený a vcelku solidní, jeden z mála, kdo nevypouští slova z prázdné huby do povětří, aby byla vzápětí zapomenuta. Proč vstupuje na ošemetnou půdu utečeneckého problému, o němž musí vědět, že je bez použití drsnějších metod neřešitelný? Ale na to abychom šli z jiného konce.

Jest tomu tak, že tradiční partaje dlouho zametaly uprchlický problém pod koberec nebo na něj vynalézaly snadničká, bezbolestná řešení, aby se jako něco dělalo a přitom se neudělalo nic, nebo skoro nic. Ani v politice ovšem nelze vytvořit vakuum, aby se něčím nevyplnilo. Jak lze vyčíst z čtenářských diskusí v některých německých týdenících, kritický postoj v uprchlické otázce zaujímá vysoce převážná většina respondentů. Z čehož bych hned nesoudil na percentuální zastoupení kritických postojů v německé veřejnosti, ale určitý ukazatel to je. Někdo s ním zůstane mezi sobě blízkými. Někdo napíše čtenářský dopis nebo se účastní internetové debaty. A někdo hledá politickou sílu, k níž by se mohl se svým názorem jistěže ne úplně, ale aspoň zčásti přiklonit. Taková síla vznikla r. 2013 pod zkratkou AfD (Alternative für Deuschland); a třebaže na ni z celého politického spektra i přeúslužného tisku jen tak prší pohrdlivá přízviska pravičáckého populismu, rasismu, xenofobie, ano i fašismu, její popularita vůčihledně vzrůstá. Už dle odhadů průzkumných agentur – jež věru nelze podezírat z náklonnosti k těm, kdož takto vybočují z řady – postoupila na třetí místo tabulky občanské přízně a z třetího snad dokonce i na druhé, nechavši za sebou věkovitě úctyhodnou SPD (sociální demokraty), o všelijakých Zelených a drobnější havěti nemluvě. Inu, strefil se onen kacířský spolek znepokojené veřejnosti do samého středu jejích obav, což veřejnost honorovala třetím až druhým místem v tabulce své přízně, jak již dotčeno.

Vidouce to zástupcové tradičních partají, polevili v ohrnování nosů nad nezbednou AfD a dali se do usilovného klusu, aby si také odkrojili skývičku z jejího nenadálého úspěchu. Tak jest rozuměti i silným slovům páně Seehoferovým k té utečenecké šlamastyce: doufá, že přiblíživ se – opatrně ovšem - její argumentaci, přiměje své někdejší k AfD přeběhnuvší příznivce k návratu pod poněkud vypelichaná křídla vlastní partaje. No, pomáhejž mu v té snaze Pánbůh. Co by se mě týkalo, velký úspěch bych mu nepředpovídal; ona se jednou pochroumaná důvěra získává zpět jen velice pomaličku a obtížně, pakli vůbec. Jakž mohu dokumentovat na vlastní osobě: po dlouhá léta jsem volíval stranu CDU (jejíž je Seehoferova CSU bavorskou odbočkou); a volíval jsem ji, jelikož byla svým měšťansko-konservativním zaměřením mému názoru ještě tak nejblíž. To skončilo tím dnem, kdy do jejího čela vystoupila paní Angela Merkel. Maje politický čich vycvičený třiceti lety v postavení poddaného československé socialistické gubernie, poznal jsem okamžitě, k čemu se němečtí starousedlíci, té zkušenosti nemající, museli váhavě a neradi propracovávat: ta ženská nemá jiného programu než samu sebe a svou mocichtivnost.

Do duše panu Seehoferovi nevidím, tuším nicméně, že se k témuž poznání dobral také. Pak by ale měl nechat pokusů o zpětné odlákání přeběhlíků k AfD a raději splnit, čím už vícekráte vyhrožoval, ale nikdy neuskutečnil: opustit vazbu na beztak zjevně zapadající hvězdu paní Angely, vystoupit ze svého bavorského zátiší a rozšířit působnost CSU na celé Německo. Je nemálo takových ve voličské veřejnosti, kteří udělali kříž nad CDU paní Merkel, alternativa v podobě AfD se jim ale také moc nezdá; ty by mohl získat na svou stranu. Kdyby k tomu pevněji vymezil charakter poté už celoněmecké CSU co strany občansko-konservativní – čímž není řečeno, že zpátečnické –, při současném poklesu důvěry v socialistické recepty by mohla dlouhodobě stanout v čele politického spektra. Pak by mohl uvést ve skutek, o čem doposud jen teoretizoval: dát se do řešení uprchlického problému bez zbytečné tvrdosti, také ale bez přehnaných ohledů, pokřiku krasoduchů nedbaje. Asi nejen já bych ochotně volil jeho partaj, k čemuž zatím nemám důvodu.

13. března 2018