Před pár dny to bylo přesně sto dní, co se německá sociální demokracie SPD ocitla v opozici a dodnes se neshodla na tom, jak se s touto rolí vyrovná: jestli bude konstruktivní opozicí, která jen představuje stínovou vládu, jež čeká opět na svou šanci, nebo jestli se bude profilovat jako fundamentální opozice, která nesouhlasí skoro s ničím, co předvádí současná vláda CDU-CSU, tedy křesťanských demokratů s FDP, tedy se svobodnými.

Problém není v tom, že ve straně existují dva koncepty, tak tomu za časté bývá ve všech stranách, problém současných sociálních demokratů je ale v tom, že tyto dva koncepty perzonifikují čelní představitelé strany: vedení by mělo být - jak známo - vždy jednotné.

Je třeba ale připomenout, že před podobnými problémy stáli křesťanští demokraté v roce 1969 i v roce 1998 po vítězství Gerharda Schrödera. Pro sociální demokracii přestup do opozice na podzim minulého roku byl obzvlášť drastický, protože tato strana byla nepřetržitě u moci dvanáct let a její volební výsledky po posledních volbách se propadly na pouhých 23 procent. Ač nové duo Steinmeier plus Gabriel vyhlásilo brzy po volbách strategii obezřetné opozice, po sto dnech se zdá, že se na ní ale nedokáže domluvit. V posledních dnech se vnitřní napětí mezi oběma lídry nejjasněji ukázalo na vztahu k misi bundswehru v Afghánistánu. Nasazení vojáků v této zemi nemá moc velkou podporu u obyvatelstva a ani ve straně. Pan Gabriel je samozřejmě proti, jenže pan Steinmeier, jako muž, který byl v minulé vládě za vyslání vojáků zodpovědný, se takhle chovat nemůže. Dokonce i ve volební kampani se do poslední chvíle vyhýbal tomu, aby sdělil, kdy němečtí vojáci z Afghánistánu odejdou. A ani v minulých dnech se k tomuto tématu dlouho nevyjádřil, zatímco pan Gabriel začal mluvit o odchodu vojáků v roce 2013. Nakonec se domluvili na kompromisím sdělení: Vojáci odejdou někdy mezi lety 2013 až 2015.

Jenže ani tohoto kompromisu se oba dlouho nedrželi a o pár dní později pan Gabriel prohlásil, že dohodě rozuměl jinak. A když byl přímo panem Steinmeierem osloven jak, odpověděl: O tom si musíme promluvit mezi čtyřma očima.

Podobných problémů existuje mnohem víc a zdá se, že pan Gabriel, který do těchto dní nikdy nebyl na levém křídle strany, se postupně k názorům levice čím dál tím víc přiklání. Na veřejnosti říká: Nikdy nebudu činit nic, co by škodilo Německu, ale zároveň nebudu nikdy zastávat názory, které by znejistily naše kmenové voliče. Jsme připraveni ke korekturám kurzu.

Ono se ale v posledních dnech ukazuje, že nejde dokonce jen o obsah politiky, ale že rozdíly jsou i v politickém stylu. Gabriel je velmi dobrý řečník, který umí pracovat se zjednodušenými hesly, která činí svět přehlednější. Díky tomu se také stal v půli listopadu předsedou strany.

Pan Steinmeier je stvořen z úplně jiného těsta a rozhodně není sympatizant těch, kteří svět vidí černobíle. Steinmeier o svých krocích musí být vždy pevně přesvědčen a chce je mít ověřené alespoň ze dvou stran. Ti, co ho nemají rádi, o něm hovoří jako o nepolitikovi, protože není schopen vyhroceného zjednodušení. Podle analytiků se ale zdá, že Gabrielův postoj a způsob praktické politiky po vážném onemocnění Oscara Lafontaina je na německém politickém jevišti perspektivnější, protože by se mohl stát mluvčím celé německé levice, a tím stranu Die Linke marginalizovat. To by samozřejmě naopak roli pana Steinmeiera značně umenšilo: postavilo by ho to na vedlejší kolej.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6