Útok na synagogu nebyl podle soudu antisemitský. Lze z něj ale také vyčíst „nedělej jinému, co nechceš sám“

Rozsudkem Vrchního zemského soudu v německém Wuppertalu byli za pokus vypálit tamní synagogu odsouzeni tři pachatelé k podmínečným trestům ak úhradě škody ve výši 800 eur.

Podle The Jerusalem Post soud zdůvodnil mírné tresty opilostí pachatelů a tím, že žádná osoba neutrpěla újmu. Antisemitskou motivaci pachatelů soud neshledal, ba naopak prohlásil, že pokus zapálit synagogu byl přiměřeným aktem, který měl vyjádřit nesouhlas s politikou Izraele v Gaze.

K citovanému odůvodnění je potřeba dostatek sklerózy, chucpe nebo obojí. Původní wuppertalská synagoga byla totiž vypálena v průběhu Kristallnacht (1938)! A německá společnost se přitom holedbá, že po válce prošla denacifikací (což je pravda jenom zčásti, když ve východním sektoru proběhla plošně, kdežto v západním sektoru měla proběhnout adresně, kterýžto postup zahltil soudy, takže se denacifikace v podstatě nekonala a mnoho nacistů sloužilo na velmi významných místech západoněmecké administrativy po dlouhé roky).

Zpráva je to příšerná, ale paradoxně možná jedním svým aspektem užitečná, jakkoliv to zní hrozně. Jádrem kritizované části odůvodnění rozsudku je totiž určitý deformovaný způsob jednání, který se však vyskytuje i v úplně jiných souvislostech. Abychom to zjistili, musíme nejprve z dané informace separovat čirý jev, oddělit jej od „subjektů děje“ (těmi se lze zabývat zase odděleně) a zkoumat, kde jsme se již s podobným jevem setkali. Tato starodávná metoda přináší leckdy překvapivé souvislosti, například v problematice tzv. hybridní války, ale o tom jindy.

„Cosi společného“

O co tedy v daném případě šlo? V obecné rovině lze říci, že soud potvrdil názor, že za jednání jednoho subjektu nese odpovědnost i někdo jiný, kdo se na jeho konání nepodílí, má s ním ale cosi společného – a to aniž by bylo nutno to „cosi“ specifikovat.

Kritici logicky protestují, že právě ta nedefinovanost „čehosi společného“ zabraňuje prokázat právně udržitelnou souvislost s definovanou kritizovanou aktivitou! To však soud neřeší a nechává onu vágní, enigmatickou spojitost v pozadí. (Ono to ale v popsaném případě po pravdě ani jinak nejde, protože jinak by soud musel připustit, že tím spojovacím článkem je předsudek, který by nebylo možné právně civilizovaným způsobem definovat.)

Prozaicky by se dalo říci, že použitá metoda spočívá v nalezení oslího můstku mezi někým, koho nemám rád, ale koho se bojím, a kýmkoli, koho se nebojím a na kom si mohu beztrestně vylít svou žluč.

Konkrétně lze problém formulovat tak, že za politické aktivity určitého státu jsou podle výroku soudu spoluzodpovědny všechny náboženské komunity reprezentující v onom státu převažující náboženství, byť na politických aktivitách onoho státu nemají žádný podíl, protože jsou třeba na druhém konci světa.

Takováto konstrukce spočívá v hluboce skrytém přesvědčení, že příčina onoho kritizovaného jevu přímo vyplývá ze samé „podstaty“ konkrétního náboženství (dezinterpretovaného na úroveň první signální soustavy, adekvátní „vnímání bezmozků“). To je sám princip patologických jevů, jako je třeba antisemitismus (neplést s legitimním politickým antisionismem), projevujících se uplatňováním principu kolektivní viny, jehož extrémním důsledkem jsou různě motivované exterminace, genocidy nebo holokaust (šoa).

Oslí můstek

Podle tohoto mustru pak můžeme hledat analogické jevy – ale nesmíme se leknout, protože výsledky, které nám tato metoda nelítostně předestře, budou někdy dost prekérní. Můžeme začít hledáním nějakého státu, s nímž by bylo jednoznačně spojeno nějaké náboženství. Třeba Itálie nebo Polsko a katolicismus. V intencích onoho rozsudku by pak bylo přijatelné v případě projevení nesouhlasu s italskou nebo polskou politikou zkusit zapálit katolický kostel třeba v Guatemale.

Anebo to dává, jak s ironickým vhledem poznamenal jeden můj právnicky fundovaný přítel, jakési vodítko pro ty, kdo nesouhlasí s Islámským státem? Bylo toto intencí německého soudu?

Německý soud totiž neudělal nic jiného než to, co prostomyslná islamofobní veřejnost ve vztahu k takzvanému Islámskému státu: oslí můstek údajné spoluodpovědnosti za politické činy státu ke všem vyznavačům náboženství, k němuž se stát svým názvem hlásí.

A tento těžce vydolovaný a opatrně formulovaný aspekt onoho úděsného odůvodnění wuppertalského soudu pokládám za onen paradoxní užitek. Mohl by totiž někomu pomoci pochopit, že co není dobré pro mě, není dobré ani pro jiného, jak o tom ostatně už před dvěma tisíci roky mluvil rabi Hillel.

LN, 24.1.2017