Ve čtvrtek je vydalo renomované německé nakladatelství Hoffmann und Campe nákladem 160 000 výtisků (za povšimnutí stojí, že kniha nevyšla ve Švýcarsku u Ringiera, s nímž má poradenskou smlouvu).
Sepsal je jako ghostwriter jeho první tiskový mluvčí Uwe-Karsten Heye (druhý tiskový mluvčí se stará o PR knihy) na základě 55 kazet, které pro něj kancléř namluvil a nejspíš i díky němu mají přemýšlivý charakter a hovoří se v nich i hodně o kancléřových chybách a iluzích. Paměti mají 544 stránek. Ředitelka jeho bývalé kanceláře paní Sigrid Krampitz ověřovala veškerá data a jména. Jde tedy spíše o kolektivní dílo, jak to v takových případech bývá. Honorář se odhaduje (podle Die Zeit) na více než jeden milion eur.
Teprve před rokem Gerhard Schröder opustil vysokou politiku, v níž hrál důležitou roli: nejprve vojensky spolupracoval s USA v Kosovu a v Afghánistánu a pro lidi byl kancléřem války, pak byl proti účasti Němců v americké akci proti Iráku a stal se antiválečným kancléřem a později prosazoval tvrdé reformy (tzv. Agendu 2010), byl kancléřem-reformátorem a kvůli tomu musel z politiky odejít.
Mediální kancléř
Jeho největšími protivníky dle knihy byli Edmund Stoiber, Oskar Lafontaine a levičáci. Poslední rok většinu času strávil na cestách v zahraničí, kde je populárnější než doma. "Politiku přenechal paní Merkelové a raději se stýkal s Putinem, Rothschildem, různými šejky a staral se o obchody," napsal Die Zeit. V Německu se o něm po odchodu ze scény moc nepsalo a nemluvilo, za to o to zřetelnější je nyní Schröderův návrat na veřejné jeviště a je také naprosto dokonale připraven.
Perfektnější kampaň od doby prezentace Harryho Pottera prý Německo nezažilo. Der Spiegel mu věnoval titul, devatenáct tiskových stran ukázek a pět stran rozhovoru. Pět ukázek vyšlo zároveň na pokračování v Bildu, který má náklad kolem tří milionu výtisků a kousek i v BamS (což je Bild am Sonntag). Pro Die Zeit si exkancléř sednul mezi tiskoviny, na nichž je zobrazen na první straně. Ve veřejnoprávní televizi se ve zprávách (Tagesschau) objevil reklamní spot na knihu na prvním místě. Na zpravodajském kanále N24 o knize hovořil již v úterý. Krátce před vánocemi projede celé Německo a bude v prestižních knihkupectvích, knihovnách a na univerzitách číst ze své knihy a diskutovat se čtenáři. V nejbližších dnech se ojeví i v nejsledovanějších talkshow Beckmann a Sabine Christiansen.
O novinářích, s kterými v posledních měsících těžce bojoval, v jeho knize prý nenajdeme skoro žádnou hanlivou poznámku. Média si v prvních dnech všímala hlavně jeho výroků na adresu prezidenta Putina: "Pro Rusko v dnešní situaci je to optimální prezident (...), je to člověk, kterého si velmi vážím" (Frankfurter Rundschau).
Schröder opět zářící
"Tak rychle jako Schröder žádný kancléř před ním nesepsal paměti a vzhledem k tomu, že první rok velké koalice je něco podobného jako poslední rok rudo-zelené koalice, Déj`a vu, které kniha vyvolala, není dáno její literární hodnotou, ale jde o politikum", napsal Die Zeit. Má jistě pravdu a byl to úmysl.
V průměru většina politiků napsala paměti až po sedmi letech a byly většinou také delší: Adenauer napsal 2076 stránek a Helmut Kohl 1820 stránek. Takto krátké memoáry dle dpa napsal jen Georg Kisinger: měly 542 stránek. "Vrátil se symbolicky do úřadu kancléře na jeden týden nebo o něco delší dobu, aniž o to musel nějak usilovat... Pomohlo mu přitom i trochu štěstí, které ho v politice provázelo dost často: slabost vedení velké koalice, neradostný stav jeho sociální demokracie, dezolátní stav CDU, polní tažení odborů proti velké koalici a reformám. Už jenom kvůli těmto skutečnostem začíná Schröderova minulost trochu zářit: všechno přece nebylo špatné."
Kancléř Schröder měl přezdívku mediální kancléř, média ho většinu času, kdy byl v úřadu, představovala jako silného muže, který má moc a tato hra se právě v těchto dnech opakuje. Jenže, jak známo, opakovaná tragédie (protože předem známe konec) se stává vždy fraškou, a tak je tomu trochu i v tomto případě: Schröder už není kancléřem. V knize si například stěžuje na velkou koalici, že jí chybí vedení, ale zároveň (jak na webu zeit-on line napsal hned ve čtvrtek Robert Leicht) "to může být sice pravda, že Angele Merkelové chybí schopnost politického vedení, ale má právo toto říkat právě Schröder, když právě z jeho vzpomínek vyplývá, že i v jeho rudo-zelené koalici chybělo silné vedení?"
Robert Leicht je v odsudku vzpomínek hodně kritický a tvrdí, že v celé knize nenašel nic, co by již nebylo někde řečeno. Jediné, co se dá dnes doplnit, je, že k profilu sociálnědemokratického kancléře by neměly patřit ani jeho nynější poradenské smlouvy, ani funkce v dozorčích radách. Zdá se, že exkancléř Schröder skutečně prolomil jedno etické pravidlo, které v naší civlizaci do jeho odchodu platilo ve starých zemích: exprezidenti a expremiéři si většinou přivydělávali jen psaním a přednášením.
Zapsat se do historie
Gunter Hofmann je ke kancléři shovívavější a píše v tomtéž týdeníku, že nic nového vzpomínky přinést nemohly, protože Schröder už vládl v době transparentní německé politiky, která se nedělala jako dříve za zavřenými dveřmi. Doslova napsal: "Šlo o demokratický čas v němž vládly liberální poměry." Na druhé straně je kniha důkazem toho, že priority politiků a žurnalistů či občanů mohou být dost odlišné, protože v celém textu se najde velice málo o svázaností s Polskem a prezidentem Kwasniewskim, zlobení se španělským Aznarem, potížích s komisary EU, o Evropě jako pedagogické instituci, která vychovávala také jeho, o transnacionalitě, zlobení se Chiracka na Polsko atd." Někdy to prý vypadá tak, že čtenář si pamatuje víc, než autor, a proto se může ptát, proč se Schröder nezmínil ani slůvkem o tom, jak to bylo v roce 2002, kdy se ho snažil svrhnout i Joschka Fischer.
Jedno je ale, zdá se, alespoň z ukázek, které je možné u nás číst (kniha ke mně zatím do víkendu nedorazila), jasné: Schröder šel v politice cestou pokus a omyl, a to až do konce, kdy z politiky sám odešel. Každého sice vyslechl, a zřejmě i rád, ale pak se rozhodoval vždy sám. Tuto hru prý hrál celý život, i když navštěvoval bývalého kancléře Willy Brandta.
Wilhelm von Sternburg napsal, že "memoáry jako sebeospravedlňující literatura na jedné straně a vypořádávající se literatura s protivníky na straně druhé, provokují k sepsání každého politika, ač je schopný pera nebo ne. Všichni, kteří měli moc, mají touhu se zapsat do historie a stát se nesmrtelnými... Svými vzpomínkami se snaží ovlivnit i budoucí historiky." Někdy tím dosáhnou i víc, připomíná von Sternburg a uvádí příklad Winstona Churchilla, který hned po válce sepsal paměti, v nichž popsal druhou světovou válku a svou roli v ní a brzy po úspěšném vydání se vrátil na Downing Street 10, kde tradičně bydlí premiéři.
Politika ho stále baví
Ve zpravodajském časopise Der Spiegel, kterému Schröder jako jedinému tištěnému periodiku poskytl bezprostředně před vydáním knihy rozhovor, ale tvrdí opak: Für mich gibt es kein Rückkehr, pro mě neexistuje žádný návrat. Redakce tak dokonce rozhovor i nazvala.
Z interview i z ukázek ale docela zřetelně vyplývá, že Schrödera politika velice bavila a baví a že ji byl ochoten provozovat s maximálním nasazením. Na připomínku redaktorů - v knize píšete, že volební boj je právě tím pravým životním elixírem politiků. To je to vlastní vyjednávání s občany, vládnout může každý technokrat - odpověděl exkancléř takto:
"To je trochu přiostřeně řečeno, samozřejmě vládnutí představuje pro politika hlavní práci. Ale práce v předvolební kampani a následující vítězství dává člověku demokratickou legitimaci, kterou potřebuje, aby se stal politikem, a to je právě i to, co ho odlišuje od technokratů. Předvolební doba je taky jediný čas přímé komunikace s lidmi... Bohužel přímý kontakt s voliči po celou dobu legislativní periody je nemožný, ne sice z časových důvodů, ale protože je o něj nízký zájem, politikům se nedostává takové pozornosti, aby mohli s lidmi komunikovat. Speciální senzibilita mezi politiky a lidmi existuje jen při volebních kampaních...Velice zřídka jsem prožil něco takového jako ve volební kampani v roce 2005. To byla krásná zkušenost, když na velkých náměstích bylo 10 000 až 15 000 převážně mladých lidí, kteří byli jednoduše zvědaví, co vlastně řeknu, co jim chci sdělit. V normální době je kontakt s lidmi pouze zprostředkován médii a neexistuje žádná přímá komunikace."
A když se pana Schrödera zeptali na postoj současné německé sociální demokracie k reformám, které jsou podle něj stejně jako před lety pro Německo nevyhnutelné, řekl: "Nechci udělovat žádné rady. Je mi 62 let, mé matce je právě 93 let a pokud mám v sobě její geny, tak mohu politiku ještě 30 let komentovat... Pokud mě někdo před volbami požádá o pomoc a ta osoba a její program se mi bude líbit, nevylučuji, že jí pomohu. Ale na ulicích a náměstích se už budu jen procházet."
Zdá se, že Schröderova kniha by mohla v Čechách a na Moravě sloužit jako povinná četba pro politiky. Minimálně by se v ní mohli učit větší vzájemné úctě a politické kultuře, která se naší politické elitě skoro vůbec nedostává.
Toto mé tvrzení je možné doložit třeba i na této krátké ukázce z rozhovoru pro Der Spiegel:
Spiegel: V rozhovoru se spolkovým prezidentem jste jako důvod pro nové volby v roce 2005 uvedl jistý "vydírací potenciál" ve vlastní politické frakci Bundestagu.
Schröder: Já nemohu rozhovory se spolkovým prezidentem, které jsou vždy důvěrné, komentovat. Nemohu to ani potvrdit, ani vyvrátit.
Spiegel: Když to ale v rozhovoru nebylo řečeno...
Schröder: ...to jsem neřekl.
Spiegel: My víme, že ta slova o "vydíracím potenciálu" padla.
Schröder: Ale vy to nevíte ode mě, a to je pro mne velmi cenná hodnota.
Na vzpomínky Gerharda Schrödera existuje pochopitelně celá škála názorů, ale v jednom se všichni jeho kritici shodnou: sebeprezentace byla jeho nejsilnější stránkou a kampaň na memoáry to jen opět potvrdila. I toto by se mohli naši politici učit. Kampaň byla uměřená, působivá a precizně provedená do posledního detailu.
A jak napsal komenátor Ulrich: Čím je Schröder aktuálnější, tím víc si uvědomíme, že patří minulosti, protože současné problémny jsou ještě větší než ty, které musel řešit on.
(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel