19.3.2024 | Svátek má Josef


NĚMECKO: Proč?

24.9.2020

Bezdůvodné násilí, páchané migranty v Německu, není pod kontrolou

Tento článek věnuji především těm, kteří se stále ještě pokoušejí srovnávat současnou převážně muslimskou nelegální migraci do západní Evropy s česko-slovenskou emigrací osmašedesátého roku... a také těm, kteří do omrzení opakují, že „Češi se bojí migrantů, které v životě neviděli“. Já je potkávám v posledních pěti letech v Mnichově téměř denně. A při dvou nedávných přímých kontaktech členů naší rodiny s migranty šlo v obou případech „o kejhák“.

Onoho červencového odpoledne jsem se na kole poklidně vracel z nákupu spořádanou mnichovskou čtvrtí Schwabing-Nord po ulici, kde si - překvapivě v jízdní dráze mezi zaparkovanými auty - kopali s míčem čtyři muslimští mládenci. Pomalu se přitom sunuli směrem k blízkému fotbalovému plácku. Neměl jsem náladu na poučování o rozdílu mezi ulicí a hřištěm – ale musel jsem mezi nimi nějak projet. Celkem v pohodě jsem prokličkoval, i když jejich snaha se do mě trefit balonem – a třeba mě jen trochu poškádlit - byla zřejmá. Když jsem „uličkou“ projel, krátce jsem si s uspokojením pomyslel, že to mám zdárně za sebou... když tu se z čista jasna vynořil zprava pátý mladík, který jel na kole před čutálisty a kterého jsem předtím přehlédl.

Chtěl jsem ho velkým obloukem objet zleva – bleskově mi zkřížil cestu, zkusil jsem to zprava - opět stejná „legrácka“. To už mě trpělivost začínala opouštět, opřel jsem se vší silou do pedálů a tryskem vyrazil zleva... a už, už se mi zdálo, že jsem se ho zbavil, když se najednou - sršící mladickou energií - zčistajasna vynořil zprava a navíc mi začal brutálně najíždět do mého předního kola. Když se naše přední ráfky přiblížily na pár centimetrů, došlo mi, že tady sranda končí. Pár tvrdých držkopádů na kole jsem už zažil - stačilo!

Zalomcoval se mnou pekelný vztek na toho parchanta - a když jsem měl jeho vyzývavou papulu těsně u obličeje, impulzívně jako pavián jsem na něj zavřeštěl krátkou, veskrze sprostou českou větu – a hlavně na vrčivých „r“ jsem si přitom nechal hodně záležet. V tu chvíli se stal malý zázrak – útočící přední ráfek vmžiku zmizel z mého pohledu a jako kouzelným proutkem se ten mizera rozplynul někde v dáli za mými zády... A já ještě dlouho přemítal nad tím, co mě vlastně zachránilo před tvrdým třísknutím o zem v plném trysku, bez helmy a s nákupem... Nakonec jsem dopřemítal k závěru, že ho asi šokoval zcela neznámý jazyk, když evidentně očekával němčinu.

Na krajanském „štamtiši“ jsem pak zaslechl od kamarádů zajímavou teorii: „Možná si tě spletli s Rusákem, z těch tu voni maj vítr...“ (Že by?)

Shodou okolností téhož dne, jen pár hodin po mém cyklistickém „souboji“ (možná byly na Slunci zrovna extra velké skvrny, či co) měl náš více než třicetiletý syn jinde v Mnichově méně štěstí:

Na lavičce blízko oken přízemního bytu našeho syna a jeho ženy se usadila podobná migrantská partička s magneťákem a dělali děsný bugr – a to náhodou krátce poté, co kolem sedmé hodiny večerní v přilehlém pokoji usnul náš tříměsíční vnuk. Syn mu sice zavřel okno, ale barák se dále otřásal pod nápory decibelů.

Po delším váhání tedy syn vyrazil ven v blahé naději, že se s mládenci původem z daleké ciziny nějak dohodne. Došel k nim a požádal je, aby se pokud možno přesunuli jinam nebo aspoň ztlumili ty řvoucí repráky. No to si teda dovolil! Jeden z nich, statný pořez, vstal a bez jediného varování a diskuze uštědřil synovi pěstí děsnou pecku do nosu, který mu zlomil, a při tom vzal i oko, které mu zle pochroumal.

Syn ještě ránu útočníkovi instinktivně vrátil, ale to už přispěchali zbývající tři kumpáni, společně ho srazili k zemi a pak do něj ze všech stran „hrdinně“ kopali a bušili, co to dalo... Naštěstí jedna starší sousedka útok pod svými okny zpozorovala (ještě svítilo slunce) a pohotově na útočníky zakřičela, ať toho okamžitě nechají, že volá policii. Tím asi našeho syna zachránila – “hrdinové“ zmizeli a syn těžce doklopýtal domů, zbrocený krví, se zlomeným nosem, ulomenými čtyřmi zuby a spoustou pohmožděnin, podlitin a tržných ran... Naše snacha byla v šoku. Policie se dostavila, když už bylo po všem, a syn byl ihned dopraven sanitkou na kliniku. V dalších dnech byl pod plnou narkózou operován kvůli komplikované zlomenině nosu a strávil spousty času na zubním, očním, ORL, ortopedii. Čtrnáct dní byl v pracovní neschopnosti. Náklady na ošetření, pracovní neschopnost a další se vyšplhaly jistě do mnoha tisíců eur. Dodnes nebyl nikdo vypátrán. Jistou útěchou je nám pouze fakt, že syn mohl dopadnout mnohem hůře. Příkladů je dostatek. Měl velké štěstí, že útočníci nevytáhli kudly a že má tak báječnou akceschopnou sousedku. Fyzické rány se synovi zacelí, s psychikou to bude horší...

Za pár dní nato byl o několik domů dál znovu třemi mladíky z lavičky s podobným popisem napaden a zmlácen asi padesátiletý muž, který si při vynášení odpadků troufnul je požádat, aby po sobě při odchodu uklidili vajgly a láhve, které měli u nohou. Vrhli se na něj jako divá zvěř a zkopali ho přímo před vchodem do jeho domu a snad by jej i ukopali, kdyby nezasáhla křikem z okna jeho manželka. Podle stejného „scénáře“ mu přerazili nos, vytloukli několik zubů a způsobili nepočítaně pohmožděnin a tržných ran. V článku, který k tomu vyšel v mnichovském tisku, si napadený posteskl, že v té čtvrti žije bez jakýchkoliv problémů 37 let a teď tohle....

V případě našeho napadeného syna i padesátiletého muže se jednalo o „bezdůvodné násilí“, jak výstižně popisuje Guy Milliere ve svém článku Obrácená kolonizace. Já bych to ještě rozšířil na „bezdůvodné a bezuzdné násilí“. Chápu, že jsou mnozí migranti v Německu nešťastní a frustrovaní, já bych byl taky nepochybně hluboce nešťastný v zemi vyznávající muslimské náboženství, protože se jednoduše jedná o kulturu a náboženství, které respektuji, ale které jsou mi naprosto cizí. A nechtěl bych se jim přizpůsobovat, podobně jako se mnozí migranti nikdy nesžijí s evropskou kulturou a tradicemi. Dokud to nepochopí politici a nezačnou účinně Evropu a její původní obyvatele chránit před neregulovanou nelegální migrací, bude tento kontinent nezadržitelně směřovat ke svému sebezničení a kulturnímu i hospodářskému zániku.

A pokud chce někdo tvrdit, jako například ministr vnitra Horst Seehofer, že se kriminalita v Německu od roku 2015 naopak snižuje, tak zde platí jen to trochu otřepané „churchillovské“ o důvěře jen ve vlastnoručně zfalšované statistiky...

Ve společnosti zalykající se politickou korektností, ve které si bežný občan už netroufá vyjádřit veřejně ani jakkoliv triviální pravdu, protože by se mohl někoho necitlivě dotknout – a on se vždy někdo „potrefený“ najde –, se jako mlha nezadržitelně šíří něco, co ji může zadusit stejně spolehlivě jako kdysi socialismus: bezbřehé pokrytectví a dvojité uvažování jedince – „oficiální“ pro veřejnost a soukromé, co si opravdu myslí, pouze pro nejbližší. Díky, Orwelle, že víme kam to vede (i když je nám to houbelec platné)!

Ještě je na základě těchto faktů někdo schopen srovnávat naši emigraci „osmašedesátníků“, z nichž naprostá většina skončila jako úspěšní lidé, kteří se hladce integrovali do německé společnosti, s těmito lidmi, o kterých mnohdy ani netušíme, jak se jmenují, jak jsou staří a odkud, ale hlavně s jakými úmysly přicházejí?

Vždyť i bývalý sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt prohlásil už v roce 2010 na obranu partajního kritika nelegální migrace Thila Sarazzina: „Ale ovšem, že má Sarazzin pravdu, pokud jde o ochotu i schopnost se integrovat u mnoha muslimů: kdo vyrůstal od kojeneckého věku v prostředí zcela cizím Evropě, s úplně jiným vztahem vůči otci i vůči ženám a s jiným pojetím cti, pro toho je mnohem těžší se zařadit do německé společnosti. Německo příliš dlouho přijímalo lidi nezávisle na tom, co umějí nebo jakým jsou přínosem.“ A také naléhavě připomínal: „Vyloučení Sarazzina ze strany je špatnou cestou.“

Hlasu rozumu však v dnešním Německu už dávno mnozí nenaslouchají. Vyloučení Sarazzina z SPD bylo v těchto dnech dokonáno a proti bezbřehé nelegální migraci nebylo v Německu ani v EU reálně podniknuto za posledních pět let zhola nic...

Mnichov