Mohlo mi být tak devět let, když mi ukázali katalog zásilkového obchodního domu „Quelle“. Obsah mě moc nezajímal, ale okouzlené vzdechy dospělých mně uvízly v paměti dodnes. Letos tato bible konzumní víry (1347 stránek, sedmdesát tisíc produktů a devítimilionový náklad) málem nevyšla. Důvodem je credit crunch; banky, které nedávno půjčovaly komukoliv na cokoliv, odmítly dát Quelle úvěr. Naštěstí zaskočil stát s 50 miliony eur a katalog vyšel. Quelle však již za půl roku musí tisknout nové vydání a pochybuji, že na ně bude mít. Konkurenti jako Otto, Neckermann nebo Karstadt na tom nejsou o moc lépe.

Pravda, aktuální německá hospodářská data již nejsou pouze negativní. Obrovské sumy, které tato země investovala do stabilizace svého bankovního systému, a přes omdesát miliard eur těžké konjunkturální balíčky se také někde musí ukázat. Ale až krize pomine, potíže německých obchodních a zásilkových domů zůstanou. Osiřelé svatostánky konzumu signalizují konec éry nadbytku.

Kdysi vládla světu G-7, dnes se Západ musí dělit o moc a bohatství s G-20. K prameni blahobytu se protlačili arabští šejkové a ruští, čínští, středoasijští a jihoameričtí potentáti. Německo je příkladem toho, proč k tomu došlo. Pro další růst svého blahobytu by potřebovalo trvale sílící proud zahraničních investic a rostoucí podíl levné práce z rozvojových zemí. Dokud byl svět politicky rozdělen, tak tento mechanismus fungoval. Hranice brzdily bezuzdnost kapitálu slídícího po maximálním zúročení. Dnes však vysoká produktivita práce v Německu snižuje - ve srovnání s možnostmi ve III. světě - výnosnost investic. Zároveň je Německo ve světě bez hranic vystaveno zostřující se konkurenci na trhu práce. Německý blahobyt (mimochodem, stejně jako náš) je založen na exportu. Jeho další růst by byl podmíněn nejenom exportem zboží, ale i „vývozem“ pracovních míst.

Německo, dosud obdivovaný ekonomický hráč, v posledních dvaceti letech pozvolna chudne. Jak se to pozná? Především ubývá pracovních míst, která by uživila průměrně nadané lidi.Již skoro patnáct let stoupá podíl těch, kteří pracují za minimální hodinovou mzdu. Podle definice OECD je to v případě Německa 9,60 v západní a 7,20 eur ve východní části země. Takové mzdy dnes dostává 6,5 milionů lidí, tj. dvacet procent pracujících. Možná řeknete, že se měli lépe učit. Chyba. Ani kvalifikované pracovní síly často neobstojí ve světové konkurenci. Podle právě zveřejněného výzkumu univerzity Duisburg-Essen najdou i vysoce (nezřídka vysokoškolsky) kvalifikovaní lidé práci pouze za cenu nízké mzdy. V letech 1995 a 2007 stoupl jejich podíl v nízkopříjmové skupině z 58,5 na 70,8 procent. Německý stát již teď platí jedenácti procentům domácností nájemné a náklady na topení; jejich počet stoupá a solventních přívrženců konzumní víry ubývá.

„Tisíc přání a jeden pramen“ volá statečně titul katalogu Quelle, přestože pramen německého blahobytu vysychá. Vládnoucí koalice zatím dělá jakoby nic. Minulý týden uzákonila, že příjmy německých penzistů neklesnou ani tehdy, když dojde ke snížení mezd; je to dvacet milionů voličů a spotřebitelů. Po volbách však politici musí zvládnout přechod společnosti do postkonzumního věku, a přesto udržet politickou stabilitu.

(Psáno pro E15)