Miluji týdeník Respekt. Dovede být tak urputně politicky korektní, že je to až roztomilé. Říkám si zrovna v 38. čísle ze září tohoto roku, a hned tadyhle na osmnácté stránce padne oko mé na článek pana T. Lindnera s podtitulkem: Cesta do duše země, kterou okouzlila Angela Merkel. Titulek sám, jen pro doplnění, se táže – Co na ní vidí? Nuže, jsa občanem oné země, do jejíž duše touží proniknout autor zmíněného článku, osmělím se poreferovat, jak je tomu s tím okouzlením, i co tak v Němcích na dotyčné dámě kdo vidí, mou vlastní maličkost v to čítaje.
Od prvních voleb, jichž jsem se v tehdy ještě Západním Německu mohl účastnit, jsem věrně a důsledně volil tutéž stranu CDU, jejíž předsedkyní je právě teď paní Merkel… nebo abych se opravil: volíval jsem podstatně jinou CDU. Byla to strana pravicová ve skutečném smyslu toho slova, občanská a konservativní, postavená na křesťanských základech (jak naznačuje písmenko zkratky C = Christlich), neúchylně prozápadní v době, kdy nejedna hlava intelektuální se zalíbením pošilhávala přes odrátovanou hranici, spatřujíc tam ten pravý zítřka lidský rod, jak praví proletářská píseň. Ostatně člověk se zkušeností života v komunistické kleci ani jinou stranu dost dobře volit nemohl. Mezitím se její předsedkyní stala paní Angela Merkel, což se mi moc nezdálo; býval bych řekl, že kdo celý rozmžouraný poprvé nahlédl do světa normálních politických a hospodářských vztahů, měl by být podroben nejmíň tříleté záuční době, než bude smět zaujmout zodpověné místo v systému demokratického státu. Jinak jsem ale na paní Merkel nic zarážejícího neshledával.
To se změnilo onoho březnového dne 2011, kdy – vzpomínáte si? – došlo v japonské Fukušimě k jaderné havárii. Ono se sice nic tak strašného nestalo, rozhodně ne ty hrůzy, co je s očima navrch hlavy už dopředu vypočítávali senzacechtiví novináři, avšak Němci dovedou někdy být pěkní panikáři a průzukumné agentury začaly hlásit odliv voličské přízně od CDU k straně Zelených. Paní Merkel, tou dobou už ve funkci kancléřky a opatrná zastánkyně jaderné energie, rázem provedla půlobrat, vyhlásivši postupné zrušení všech jaderných elektráren a zásadní odklon od jádra všeibecně. Jelikož jsem posledních patnáct let své profesní dráhy pracoval na příbuzném úkolu (vyhledávání úložišť jaderného odpadu) a dost jsem se v těch věcech vyznal, nakrknuv se velice jsem se zařekl, že spíš budu volit Stranu psů a koček než CDU, dokud v jejím čele stojí tahleta ženská. Pozdější vývoj mi bohužel dal zapravdu, a nejen v ohledu jaderné energie. Aby se nezdálo, že dávám průchod své osobní averzi, pohleďme co soudí o jejím působení vydavatel knihy “Merkel – eine kritische Bilanz” (Merkel – kritická bilance) Philip Plicker:
Kancléřka je zdánlivý obr, přeceňovaná politička, dopustivší se mnoha vysoce závažných chyb. Od lavírování během krize evropské měny (2010) a bezhlavé otočky v energetické politice až ke způsobu jednání v uprchlické kalamitě: její neohrabané proplétání problémy, váhavost a snaha zbavit se jich metodou vysezení zůstane Německu ještě nadlouho obtížným břemenem.
Avšak zpět k páně Lindnerovu článku. “Co až odejde Angela Merkel, nezačnou se pak věci drolit?” stará se v něm jakási paní. Poněkud pozdní starost, řekl bych. Angela Merkel nikterak neodešla, ba drží se svých stranických i státních funkcí … je mi stydno psát jako co čeho, její pověst suverénní státničky se však nepřehlédnutelně drolí už nyní. Ze záříjových voleb vyšla jí vedená CDU se ztrátou 8,6 % oproti předešlým; interní průzkum ve straně samé prokázal, že bez paní Merkel by dosáhla výsledku až o 20 % příznivějšího; a prostořeké novinářstvo nejen že jí není okouzleno, ale řeže do ní jako do pytle s hrachem. Zprvu ostýchavě a čím dál osměleněji se ozývají výzvy k odstoupení a je jen otázkou času, kdy při vší své schopnosti vysedět nepříjemné situace bude nucena jim vyhovět. Její obdivovatelé se mýlí; paní Angela není nepřekonatelná státnička, ba ani politička; je jen úspěšná a dosti bezohledná intrikánka. Od samého začátku své kariéry v CDU se jí dařilo vyštípat každého, kdo se jí blížil popularitou nebo se ji zdál převyšovat schopnostmi; neviděla ve schopných lidech svou oporu, nýbrž konkurenci, jíž je třeba se zbavit. Až se jí nakonec povedlo zbavit všeho charakteru i samotnou CDU. Někteří komentátoři mají za to, že se pod jejím patronátem posunula doleva… nu, neposunula se, ani tam, ani onam. Stal se z ní beztvarý žvanec nemající jiného účelu než dělat kulisu jejímu úsilí o nikým a ničím neomezenou moc.
Někdo možná namítne, že navzdory uvedeným skutečnostem zůstává CDU na prvním místě politického žebříčku, takže to s ní nevypadá tak nahnutě, jak by se mohlo zdát z předchozích odstavců. Ovšemže. Lze však přirovnat ten stav k dědictví velkého majetku v rukou marnotratníka: utrácí z něj a utrácí, až utrativ i ten poslední groš ocitne se na mizině. CDU byla takovým dědictvím. Založila je řada velkých postav poválečného Německa od Konrada Adenauera až po Helmuta Kohla, (i když bych posléze jmenovanému kladl za vinu neprozíravost, s níž uvedl do vysokých politických funkcí řádku odchovanců komunistické DDR, paní Angelu M. v to počítaje); od jehož odchodu už se jen utrácí. Za pozlátko ješitnosti, sebeobdivu, směšné žárlivosti na kohokoli, kdo by se nedejbože mohl stát konkurentem. Úbytek téměř devíti procent hlasů, v podmínkách zaběhlé demokracie neobvyklý, je pravděpodobně první splátkou na nekrytý účet občanské důvěry; má-li to takhle jít dál, groše Adenauerova dědictví se rozkutálí, než se paní Angela naděje. Nepohasne-li sláva jejího jména ještě dřív; navzdory úspěšnému vyotravování potenciálních rivalů nelze přeslechnout vzmáhající se kritiku v samotné CDU. I počkejme si.
Přitom má paní kancléřka ještě dost štěstí. Německá sociální demokracie (SPD), zatím jediný v úvahu přicházející soupeř její strany, je na tom pokud možno ještě hůř, zčásti zásluhou poněkud mátožné postavy jejího předsedy, soudruha (oni se němečtí sociální demokraté opravdu ještě titulují Genosse) Martina Schulze, zčásti vyčichlostí socialistických idejí; slibovat v jednom kuse vyrovnání sociálních rozdílů, když už dávno byly vyrovnány, ne-li v mnoha případech obráceny vzhůru nohama, s tím se na politickém jarmarku velké pozornosti nedovyvoláváš, křič jak křič. Také že SPD vyvázla z volebního klání dosti pochroumaná; sice o něco méně než partaj paní Merkel, ani minus 5,2 % však není právě nejpovzbudivější předzvěstí věcí budoucích. Druhé štěstí zmíněné dámy tkví v doposud značném odstupu CDU od ostatních stran: o 20,4 % od AfD a 22,3 % od FDP. I jest naděje, že může ještě nějaký čas ztrácet peří, než vypelichá nadobro.
Příčina všech příčin však je urputná snaha politických vůdců ve svorném sepětí s intelektuálními nabadateli za každou cenu pokračovat v zajetých kolejích, změněný stav současného světa s jeho problémy a nebezpečími nebrat na vědomí, a poukáže-li na ně přece jen někdo, obořit se na něj s celou sbírkou prefabrikovaných nálepek a obvinění. A třeba se i někdo zalekne dozvěděv se o sobě, že je populista, rasista či jiná obluda z politicko-korektního bestiáře; natrvalo takhle kličkovat mezi nástrahami doby ale nelze. Naší civilizaci jde o bytí a nebytí; a nechápe-li to nebo spíš nechce chápat politická vrchnost, poddaný občánek to chápe velmi dobře. Byla už zmínka o výrazném úspěchu strany AfD navzdory mohutné dehonestační kampani; snadno se může stát, že při rostoucí nedůvěryhodnosti kancléřčiny CDU a páně Schulzovy SPD se stane jazýčkem na váze, jejž … ale nechci se dopouštět předčasných proroctví. Jisto pouze jest, že zástupcové tradičních partají, navenek samý úsměšek a samé opovržení, začínají propadat panice. Ostrakizovaná AfD vstoupila do Bundestagu s 92 poslanci, a oni že vedle nich sedět ne a nebudou, jejího představitele za místopředsedu parlamentu, jak by se náleželo, že ne a nezvolí… věru dětinské trucování. Jako když žáček přitáhl ze školy s pětkou a nechce ukázat vysvědčení, aby aspoň oddálil domácí rámus, když vyhnout se mu nemůže. Ó politická kasto, chásko bláhová! Netušíš – nebo dobře tušíš, ale připustit si nechceš -, že pětka může být příště ještě vymalovanější, a rámus… kdyby jen rámus. Konečný úpadek, ztráta všeho, co v cílevědomém úsilí vybudovaly předchozí, módním pověrám nepropadlé generace.
Vraťme se. Vraťme se k zásadám, na nichž vyrostla naše až donedávna nejúspěšnější civilizace, vůdkyně světa: k prozíravosti, k myšlení na dlouhé úseky času dopředu, k odvaze podstoupit riziko, a když na to přijde, i boj. Nenajdeme-li ji v sobě my, najdou ji naši protivníci, jichž není málo a jsou při chuti. A neříkejme si pořád ty poraženecké větičky – inu ano, zanikla římská civilizace, nahradila ji… právě že tato západní. Zanikne-li, co ji má nahradit? Čína? Islám? Kultury schopné plodů tvůrčího ducha Západu užívat, možná je i trochu po svém rozvinout, ne k nim však něco skutečně podstatného připojit?