18.8.2019 | Svátek má Helena


NĚMECKO: Podivný extrémismus - pohled zevnitř

29.7.2019

Spolková republika je vskutku úžasná země: země přistěhovalců, země, kde každý má mít šanci - zdá se to být požehnáním a prokletím zároveň. I já jsem jedním z tzv. migrantů. Před 23 lety jsem tady absolvoval postgraduální studium v genetice a pracuji (již osmnáctý rok) jako „forenzní DNA znalec“ ve státní službě v mnichovském kriminalistickém ústavu.

Poměry v naší „institucí“ by vydaly na samostatný článek, jedním slovem: dekadence! Přestože je tzv. kriminální technika plná přírodovědců, tento ústav se zabývá především sám sebou. Naše pracoviště určitě není reprezentativní průřez německou společností, ale některé fenomény jsou všudypřítomné. Domnívám se a doufám, že se nadále liší od české společnosti. Iluze o efektivitě českých státních institucí si skutečně nedělám, přesto: zdejší hierarchie hraje dominantní roli, ta ve spojení s příslovečnou poslušností vede k velmi absurdním situacím. Jsem svědkem vypínání mozků, neprůhledných obličejů (jako z filmu Musíme si pomáhat), agresivního feminismu bezdětných kolegyň, samozřejmě kvót pro ženy atd. Nevím, jak některé fenomény vůbec popsat, ale alespoň „západoněmečtí“ muži vykazují velkou míru jakési opravdové „impotence“. Uvažoval jsem o nadpisu něco jako „Země, kde muži jsou ženami a ženy muži“. Válečné události už leží více generaci nazpět, nicméně dnešní „muži“ jsou potomky mužů, kteří takříkajíc „nedokázali ubránit své ženy“ před poválečným ponížením, znásilněním apod. Vysvětlení může být ve výchově, vzorcích chování v rodinách apod., přesto: jako biologa mě napadají také epigenetické fenomény jako možné vysvětlení.

Především se však setkávám se šeptáním skutečných názorů na pracovišti. Jaká ironie: opravdu jsem si myslel, že něco takového už nezažiju, natožpak v „západním“ Německu. Racionalita zcela zmizela: směšné semináře, které téměř připomínají školení ve stylu marxismu-leninismu, jsou povinným cvičením. Takže můj zdejší „pobyt“ se změnil v menší noční můru. Připomíná to reálný socialismus v posledním tažení v osmdesátých letech minulého století. Ale jistě, s velkým rozdílem - peníze mají státní úředníci v opravdu pěkné. Pro mě osobně jsou však poslední roky spíše bolestným spojeným s jakýmsi „bobříkem mlčení“. Vypadá to jako by se, po čtvrtstoletí života zde, začaly potvrzovat staré předsudky a klišé, bohužel.

V Čechách vyšla neuvěřitelně trefná kniha Aleše Valenty „Německo: Mýtus a realita“. Všem, kdo si myslí, že naše cesta do Evropy vede „přes Německo“, bych doporučoval si ji přečíst.

Jednou z mnoha charakteristik německých postojů je věcná vina - je to prostě skutečnost, řekl bych dokonce přirozenost. Do jaké míry je tato vina neustálým opakováním (a to vlastním sebemrskačstvím i zlými jazyky zvenku) oživovaná, by vydalo na samostatný článek. Pokud existuje něco jako skupinové vědomí, pak je právě toto jeho centrálním bodem - odčinění historické „viny“. Dovolil bych si zajít ještě dál: v jistém smyslu se jedná o neustálé pochybnosti o vlastní existenci a určitě snaze jaksi se „rozpustit v Evropě“. Tohle dědictví i přes odstup několika generací ovlivňuje nadále celou německou politickou scénu, a to zásadně. Mnoho souvislostí z historie jsem dříve nevěděl, tedy ne do důsledku: takzvaný hospodářský zázrak, poválečný nedostatek mužů (sedm milionů padlých a nezvěstných) a masivní přistěhovalectví z Turecka a hlavně překotné a stále ne úplně ukončené tzv. „znovusjednocení“.

V roce 2017 byla opět zvolena kancléřkou Angela Merkelová. Zdánlivá bezalternativnost (to je zde velmi rozšířené slovo) nabídky spolu s tradičním konzervativismem německého voliče nakonec skutečně dovedla tuto narcistickou a, jak se zdá, realitě vzdálenou osobnost počtvrté do tohoto úřadu.

V Německu již nastala ohromná deformace veřejného prostoru, kdy nejenže politiky nezajímají občané, ale občany už nezajímá politika. Zdejší občané mají pocit, že stejně nemůžou nic ovlivnit. Tedy snad kromě momentální „zelené vlny“: tj. zelená energie, elektrická mobilita, snižování emisí oxidu uhličitého apod. Tlak na tzv. „politickou korektnost“ je obrovský, opačný názor skutečně může vézt ke ztrátě pracovního místa. Zdravý „selský rozum“ (nebo common sense) je vystaven vážným zkouškám.

Nejsem příznivcem konspiračních teorii a skutečně si nemyslím, že různé „bilderbergovske“ a podobně netransparentní společnosti ovlivňují zásadně osudy jednotlivých zemí (možná jednotlivých politiků - např. o existenci tzv. „deep state“ bych si iluze nedělal): alespoň ne co se týče myšlení jejich občanů.

Nicméně pro mě je to nyní naprosto zřejmé, že Německo zůstává nadále jakýmsi „vazalským“ státem, pod jakousi kontrolou (německý fenomén Dr. Jekyll versus Mr. Hyde) nebo alespoň pod silným americkým vlivem. Nabízí se otázka, zda je to dobře a především pro koho.

Jako Češi bychom se měli mít na pozoru a situaci v této zemí sledovat velmi pozorně. Nejenže máme dlouhou západní hranici s tímto sousedem, ale Česká republika je ekonomicky silně provázána s Německem. Přirozeně především přes tzv. „automotive“ sektor - a auta to jsou opravdu spolehlivá, že? Václav Klaus starší dokonce při příležitosti výročí česko-německé deklarace prohlásil, že Česká republika je vlastně takovou sedmnáctou spolkovou zemí... Jistě, Německo se holedbá titulem největšího světového exportéra, ovšem i zde existují hranice, jak ukázala v USA „objevená“ tzv. aféra Dieselgate.

Na druhou stranu je tu jedna moje absurdní zkušenost, jakou možná udělalo více Čechů v této zemi: ohromná (tedy mimo občanů NDR) neznalost poměrů v Čechách, potažmo v celém bývalém tzv. „východním bloku“. Existuje jakási všudypřítomná „finančně-arogantní“ ignorance ke všemu, co z tohoto regionu přichází (samozřejmě existují výjimky).

Německo je díky svým traumatům velmi zvláštní evropskou zemí, avšak je to země, která má (spolu s Francií) zásadní vliv na fungování Evropské unie. Mimo to existuje velká rozpačitost všech bývalých koloniálních mocností tváří v tvář rozvojovým zemím a především neřešení tzv. „migrační krize“. Toto již vedlo a dále vede k obrovské polarizaci a rozpolcenosti společnosti, a to ve všech evropských zemích.

Bez nejmenší bagatelizace jsem přesvědčen, že teroristické útoky nejsou takovým problémem, jakým bude skutečný demografický a následný politický vývoj. Je přece naivní si myslet, že se silné přistěhovalecké „menšiny“ nepřihlásí o politickou moc. Bez jakékoli démonizace by bylo velmi hloupé podceňovat politické ambice islámu. Musím při tom myslet na provokativní knihu Michela Houellebecqa Podvolení - tento román je hrozivě pravdivý, alespoň co se týče možné budoucnosti Francie. Absolutně nejsem odborníkem na islámské kultury, rád bych však v této souvislosti připomenul citát íránského duchovního vůdce Ruholláha Chomejního: „Pokud islám nemá politické ambice, pak nemá vůbec žádné.“

Jaký může být další vývoj v této zemi? Bude zde nějakou roli hrát tzv. Alternativa pro Německo? Poslední vývoj ukazuje, že společenský a mediální tlak na toto „hnutí“ je nesmírný, vede to k ohromným třenicím uvnitř a vypadá to spíš špatně. Budou strašáci z minulosti nadále ovlivňovat fungování politických stran? Bude se zde za pět nebo deset let o moc hlásit spíše umírněná muslimská strana čtyř milionů nadále sociálně slabých přistěhovalců z Turecka, anebo třeba radikální strana arabských Novoevropanů? Je velmi naivní a naduté předpokládat, že noví obyvatelé, již nadále proudí masově a nekontrolovaně z nefunkčních států, nechají své problémy doma. Hranice skutečně integrace ukázaly jevy jako účast a ovlivnění tureckých voleb místními krajánky, šarvátky mezi Turky a Kurdy v německých městech atd.

A může být vůbec budoucnost v tzv. kosmopolitní nebo multi-kulti Evropě? Je tohle dobrá sázka na budoucnost? Obávám se, že na takzvaný Západ se žene obrovská (zpočátku pouze politická) nestabilita, jež může nakonec být fatální i pro tu vychvalovanou prosperitu. V Evropě „no-go“ zón (jak je známé skoro ze všech státu obou Amerik), které pomalu, ale jistě vznikají ve všech německých velkoměstech, nastane ještě větší nesvoboda, než ji známe dnes - fenomény jako „gated communities“ budou jistě následovat.

Sedmdesát let evropského míru a s ním spojené vysoké životní úrovně nebylo zadarmo! Tento „evropskými“ politiky velmi často deklarovaný a možná i skutečně „nejúspěšnější“ region světa zůstává nadále křehký. Evropa již vyzkoušela různé totality, dvě skutečné (světové!) války i studenou válku, třetí cesty apod. Evropské volby ukázaly, že na jednu stranu do bruselského parlamentu směřují politici realističtějšího ražení (jsou nazýváni „populisty“), na druhou stranu byla ovšem do čela „EU-komise“ zvolena nová urputná představitelka „německých elit“: Ursula von der Leyen. Opravdu je možné očekávat nějakou změnu kursu tohoto spolku? Hegemonie Německa a Francie je v tomto světle snad nad slunce jasná. Mimochodem, úplně prvotním podnětem evropského „sjednocování“ bylo právě německo-francouzské smíření - jeho pozůstatky zažívají naše děti při povinné výuce dnes již (světově) bezvýznamného francouzského jazyka na německých školách.

Zásadní otázka zůstává: jsou tradiční a dosud existující státy opravdu přežitkem? Odpověď zní: rozhodně nejsou, globalizace sem nebo tam, zárukou stability může být pouze a jedině plnohodnotný stát se vším, co k němu patří. Takový stát může samozřejmě zůstat členem ekonomických kartelů, jako je EU, může být členem vojenských aliancí atd.

Naší českou přirozeností je na jedné straně komunistická zkušenost, na straně druhé ateistický pragmatismus. Jsme po právu citliví vůči cizímu rozhodování o našem osudu... máme také svá dějinná traumata. Musíme tedy jako členové EU skutečně směřovat stejným směrem? Myslím, že je nejvyšší čas si přiznat, že to tak není. Obávám se, že čím déle tento nynější stav agresivního vyčkávání a (zatím pouze) verbálních výpadů bude trvat, tím to bude horší a složitější.

Jakákoli zásadní změna stávajících evropských trendů je však iluzorní, pokud v čele evropských institucí zůstanou stejní lidé. Je však realistické, aby se Evropská unie rozpadla mírumilovně - takříkajíc „sametové“, jako Československo? Obávám se, že v případě Unie to bude o hodně složitější. Již se mluví o vícerychlostní Evropě, kdo jede rychle a kdo pomalu - to se rozumí samo s sebou. Je tedy možné představit si např. „Visegrádskou skupinu“ jako funkční blok? Věřím, že je to reálné a z hlediska blízké budoucnosti výhodné. Skoro by to byla parodoxní renesance „staré c.k. rakousko-uherské monarchie“... Rakousko („odstaveného“ kancléře Kurze) by se skutečně mohlo připojit (a možná i další země jako Slovinsko a Chorvatsko).

Bylo by opravdu hezké se od současné bruselské politiky odpoutat společně (alespoň mentálně). Takový spolek by jel samozřejmě tou „pomalou“ rychlostí, mohl by však dojet hodně daleko: jak svoboda, tak stabilita a životní úroveň (a také bezpečnost) by mohly být zachovány i do budoucnosti. Různá kárání a nařízení z Bruselu je třeba zásadně odmítnout. Nebo si snad někdo dovede představit, že by se naši bojovní zakladatelé státu, a myslím teď na „tvrďase“ Masaryka nebo Štefánika (nemyslím na pozdějšího „diplomata“ Beneše) zalekli nějakých kvót? Tito pánové přišli sice se zpožděním ze zahraničí do „hotové“ první republiky, avšak byli to mistři zákulisních jednání a významné osobnosti své doby a také znalci ambicí světových mocností.

Strašák „zavírání hranic“ pro pohyb osob (s platným dokumentem!) nebo pro pohyb toho všeho fantastického zboží (převáženého zbytečně tam a zase zpátky) přitom nemusí vůbec nastat. Ať už bude vývoj jakýkoli, rušit ekonomická partnerství apod. přece není nutné. Všemocné nadnárodní korporace o žádný zisk nemusí přijít. A ano, studenti mohou vycestovat a studovat, kde se jim zachce, já sám jsem toho příkladem: plácal jsem se po Evropě dávno před vstupem Česka do EU. Vidíme na příkladu Británie (bohužel nakonec nedotaženém a liknavém a trochu směšném), že konec tohoto ostrova zatím nenastal. Je jisté, že Británie nezanikne, ať už tzv. brexit dopadne jakkoliv.

Existuje množství článků týkajících se přirovnání s rozpadem (západo-) římské říše. Údajně i „naše“, momentálně silně se třesoucí (nicméně stále zdravá!) kancléřka Merkelová se zabývala tímto historickým faktem. To je pro „soudružku“ z bývalé NDR, která studovala (fyziku) mimo jiné v Moskvě a v tehdejším Československu, jistě velmi chvályhodné, bohužel je trochu pozdě, pro ni i pro nás. Vsadil bych se, že např. o takovém „Lawrencovi z Arábie“ nikdy neslyšela. No nevadí, určitě jí dobře radí všelijací poradci a experti.

Já bych si dovolil nastínit jinou historickou paralelu: myslím na rozpad Spojených států amerických v roce 1861. Jsou tu jistě analogie - i zde byly velké politické a ekonomické neshody. Nejznámější spor - tedy o otrokářství, resp. o svobodu „černé“ populace byl de facto jedním z mnoha... I zde byl vývoj postupný a nejdříve na úrovni slovních šarvátek. Jiskra této tzv. secesní války, bitva o pevnost Fort Sumter v Charlestonu byla pak už záminkou k postupné eskalaci konfliktu. lidé

A jak to tedy vypadá na frontě tzv. „zachránců uprchlíků“, podivných organizací vozících osoby bez jakýchkoli dokumentů ze severní Afriky do středomořských přístavů a případně přímo do německých měst? Populární týdeník Der Spiegel nazval na titulní straně nechvalně proslavenou kapitánku lodi Sea Watch 3, slečnu Carolu Racketovou, jako „Captain Europe“. Diplomatické a mediální nóty mezi italským ministrem vnitra a spolkovým prezidentem již byly vyměněny. Já bych nechtěl předjímat nebo malovat čerta na zeď, ale skutečně budou tyhle situace nakonec nějak elegantně zvládnuty? Připomíná to spíš vtip z filmu Sedm statečných, kde Steve McQueen vykládá vesničanům, kteří se nechtějí bránit teroru banditů, jak chlápek padá z mrakodrapu a v každém patře říká: „Zatím je to dobrý!“

Jak se však zbavit současných samozvaných tzv. „elit“, jež nás vedou vstříc nedozírným problémům? Pro mě je téměř jistotou, že tito lidé zmizí, až když se EU v současné formě opravdu rozpadne. Domnívám se, že jediná šance je ve skutečně svobodném myšlení a jeho veřejném vyjadřování. Obojí v dnešním Německu bohužel již není žádoucí. Jako Češi nesmíme připustit žádné další experimenty. Zůstaňme svobodnými a přemýšlejícími občany, říkejme nadále pravdu nahlas, i když není hezká, alespoň v našich krajinách. Čtenářům musí být jasné, že autor tohoto článku se dostal do maximální osobní rozpolcenosti.

Jindřich Novotný


Diskuse


V. Pisko
13:08
31.7.2019

I. Koreň
17:57
29.7.2019

V. Pavelka
19:59
29.7.2019

I. Koreň
20:11
29.7.2019

V. Pavelka
20:20
29.7.2019

I. Koreň
20:42
29.7.2019

A. Nový 840
18:47
29.7.2019

J. Nový
16:13
29.7.2019

J. Nový
16:03
29.7.2019

I. Břízová
16:28
29.7.2019

J. Nový
18:34
29.7.2019

J. Nový
16:01
29.7.2019

V. Pavelka
20:30
29.7.2019

M. Moravcová
15:16
29.7.2019

M. Moravcová
15:01
29.7.2019

V. Liptovský
16:49
29.7.2019

V. Liptovský
13:40
29.7.2019

V. Říha
13:16
29.7.2019

V. Církva
12:59
29.7.2019

F. Houžňák
22:15
29.7.2019

J. Jurax
12:30
29.7.2019

P. Lenc
9:31
29.7.2019

P. Lenc
9:33
29.7.2019

A. Alda
9:38
29.7.2019

P. Lenc
10:35
29.7.2019

M. Prokop
9:11
29.7.2019

O. Zuckerová
11:13
29.7.2019

M. Prokop
12:15
29.7.2019

V. Církva
12:33
29.7.2019

J. Lepka
13:03
29.7.2019

J. Vintr
21:50
29.7.2019

A. Alda
9:42
29.7.2019

A. Alda
9:48
29.7.2019

F. Houžňák
10:28
29.7.2019

V. Liptovský
11:00
29.7.2019

F. Houžňák
11:07
29.7.2019

J. Jurax
12:34
29.7.2019

F. Houžňák
12:49
29.7.2019

J. Jurax
12:37
29.7.2019

F. Kodera
8:30
29.7.2019

V. Liptovský
8:01
29.7.2019

M. Prokop
9:15
29.7.2019

V. Liptovský
9:32
29.7.2019

M. Prokop
10:53
29.7.2019

V. Liptovský
12:00
29.7.2019

M. Prokop
12:23
29.7.2019

V. Liptovský
13:12
29.7.2019

P. Jášek
6:37
29.7.2019

P. Jášek
6:28
29.7.2019

J. Vrzal
10:26
29.7.2019

P. Jášek
12:03
29.7.2019

K. Machala
5:07
29.7.2019

J. Vrzal
8:29
29.7.2019

J. Krásenský
8:47
29.7.2019

T. Kohout
9:22
29.7.2019

J. Vrzal
10:17
29.7.2019

T. Veselý
0:33
29.7.2019

počet příspěvků: 90, poslední 31.7.2019 01:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.