Předvánoční masakr v Magdeburku – pět mrtvých a dvě stovky raněných názorně ukázal, jak postižené je německé myšlení pod vládou ideologie. První reakce obyčejných lidí byla: džihád, vraždil islamista. Okamžitá reakce politicko-mediálního kartelu byla: vraždil pravicový extremista, přinejmenším sympatizant AfD, démonizované strany obviňované z náklonnosti k nacismu. Nejlépe se vyjádřila ministryně vnitra: islamofob! Nevšimla si zřejmě, že si útočník na svou vražednou výpravu vybral vánoční trh, kam muslimové na Glühwein a oslavy vánočního kouzla a míru většinou nechodí.

Zločinec byl identifikován okamžitě, protože se nechal zatknout. Je to padesátiletý Arab, psychiatr a islámský odpadlík, v Německu žije už 18 let. Ukázalo se, že byl posedlý tweetováním a svou hostitelskou zemi nenávidí, ta totiž syrskými migranty islamizuje Evropu a špatně se chová k ženám z jeho rodné Saúdské Arábie. „Když chce Německo válku, má ji mít. Spravedlnost to vyžaduje.“

Jistě podivný případ, první terorista exmuslim. Nezapomínejme však, že islám není pouze víra, ale také národnost. Proto se na Blízkém východě nepodařilo vytvořit národní státy. Psychické problémy jsou mezi lidmi, kteří vyrostli v sektářském islámu a vyrovnávají se se západní bezuzdnou společností, běžné. „A psychiatrie,“ jak pravil slovutný vídeňský literát Karl Kraus, „je někdy onou nemocí, za jejíž terapii se považuje.“ Naštěstí většina muslimů v Evropě nevraždí, přestože se nehodlá podřídit světské společnosti svých hostitelů. Má pocit kulturní převahy a toleranci považuje za slabost.

Proč Evropa otevřela hranice svým potenciálním nepřátelům? Západní civilizace po válce zažila morální šok. Zločiny třetí říše natolik vyděsily poraženou elitu, že se rozhodla jednou provždy zničit národní státy, chápané jako „pramen nevraživé soutěživosti, rasismu a militarismu“ (Christopher Caldwell: Revolution in Europe…). Děs z šovinismu a obavy z opakování dějin vdechly život ideologii imigracionismu jako nejvyššího dobra. Tolerance a lidská práva se stala nadřazeným morálním vodítkem i politikou otevřených hranic a postupně rozkládala tradiční pořádek společnosti, hrdost patriotismu, férovost a zejména zdravý rozum. Vždyť by stačilo odmítat migranty z některých muslimských zemí. „Snášenlivost je velká křesťanská ctnost, nadřadíme-li ji ale všemu ostatnímu, stane se zlem“ (G. K. Chesterton).

Německá exkancléřka Angela Merkelová v rozvoru pro televizi ZDF pár týdnů před masakrem obhajovala svou politiku otevřených hranic, byť už netvrdí, že imigraci Německo zvládá. O absolutní morální nadřazenosti tolerance a pohostinnosti nepochybuje. Zapomněla totiž na dávná pravidla pohostinnosti: cizinec je vítán jako host, ale nikoli coby dobyvatel a vetřelec. Když staří Římané uzavřeli s germánskými kmeny smír a povolili jim v roce 382, aby se u nich usadily, jistě netušili, že jejich hospitalitas brzy impérium zničí.

Francie a Skandinávie už svou imigrační politiku zpřísňují. V Německu ani únorové předčasné volby zřejmě nic nezmění. Koaliční státostrany nabízejí jen kosmetické úpravy, případně oxymóron tradiční ochrany vnějších hranic EU, která není ochranou. S moralismem imigracionismu vzhledem k nešťastné německé historii pár vražd nehne. Němci nehumánní politiku nevolí. Pohne s nimi teprve nadcházející hospodářská krize.