aneb Jak mělo Německo před Silvestrem nečekaně další skandál

Milí čtenáři, asi už jste to zaznamenali i v českých médiích: německá veřejnoprávní televize WDR poněkud našlápla do lejna, když před pár dny odvysílala písničku „Má babička je ekosvině“, ve které dětský sbor zpívá o tom, že nešťastná bábrle jezdí vozem SUV k lékaři (zcela mimo možnosti průměrného německého důchodce) a dokonce jí maso, protože je levné.

(Pokud chcete kostrbatý, ale věrnější překlad: „Meine Oma ist ’ne alte Umweltsau“ = „Moje babička se chová k životnímu prostředí jako prase“. „Sau“ má kromě doslovného významu prasnice v němčině i různé další konotace, od „bordeláře“ přes „život na hovno“ až po Judensau, silně antisemitský koncept ze středověku a oblíbenou nadávku nacistů. Všechno vesměs negativní nebo aspoň vulgární.)

Píseň popíchla veřejné mínění natolik, že se asi dva dny nemluvilo o ničem jiném. WDR, odvážná jako vždy, ihned po prvních negativních reakcích záznam smazala ze své videotéky. Na internetu je ale nemožné se něčeho zbavit natrvalo, kopie si mezitím dávno našly cestu na YouTube a jiná úložiště.

*****************************

Jelikož autorům pořadu přišly i nějaké výhrůžky, prohlásila WDR, že jim přidělí ochranku. Což o to, ono se asi fyzicky nic nestane. Spíš politicky se v tomto případě novináři pohybují na tenkém ledě, protože poplatky za veřejnoprávní televizi jsou v Německu vysoké a odcizit si starší voliče může být z tohoto hlediska docela riskantní. Asi ne tak riskantní jako v Británii, kde nyní Johnsonova vláda uvažuje o ořezání financování BBC, ale nějaké to riziko tam je.

Nicméně je stejně zajímavé se nad tím tématem zamyslet. V každém médiu jsou některé společenské skupiny tabu a do jiných se naopak strefuje s potěšením. WDR by skoro jistě neodvysílala píseň, ve které Ahmed z Neuköllnu mlátí ženu, prodává heroin a ve volném čase staví bombu z papiňáku, a to ani jako satiru. To by bylo náckovství. Zato staří lidé jsou takříkajíc mimo rozsah ochranného deštníku, což je částečně dáno nějakou tou divnou logikou progresivního žebříčku, ve kterém je majorita úplně na dně, a částečně nejspíš i tím, že se jich nikdo reálně nebojí. Žádné komando osmdesátiletých Helmutů se samopaly přiletovanými na chodítkách ještě nikdy žádnou redakci nevyvraždilo.

Pak je tu ale ještě jiná věc a ta se neomezuje jen na Německo: starší lidé mají prostě jiné volební preference a jejich hlasy zabraňují urychlenému vybudování pokrokové Utopie. Například moc nevolí Zelené, kteří se v německojazyčném světě u nejmladších věkových skupin stali rozhodující politickou silou. (Volby do EP 2019, volby do rakouského parlamentu v září 2019.)

Ještě vyhrocenější je situace ve Velké Británii, ve které starší věkové kategorie většinově hlasovaly pro brexit, kdežto nejmladší pro setrvání v EU (statistika, ale volební účast mezi mladými byla nižší).

Od té doby narážíte v britských médiích co chvíli na články typu „nerozuměli tomu“, „stačí, aby jich umřelo jeden a půl milionu“, „ukradli mi budoucnost“, a to jsou pořád ještě noviny, které mají trochu zábrany a filtr. Na sociálních sítích padají daleko horší výroky, jak už to bývá.

*****************************

Zrovna strefování se do starších lidí mi přijde hodně nefér, protože:

a) je to generace, jejíž nejstarší kohorta musela vybudovat Evropu z poválečných trosek, v případě Německa doslova, protože v květnu 1945 tam nic jiného nezbývalo. Taky se na to mohli vykašlat a vrátit se k barbarství;

b) je to generace, za které se péče o životní prostředí dost značně zlepšila. Zrovna chystám do Zapomenutých příběhů 3 příběh o Velkém londýnském smogu roku 1952; dneska lidi vůbec nemají představu, jak vypadaly řeky a ovzduší v průmyslových oblastech dřív;

c) mají přeci jen nějaké zkušenosti; v případě východu zažili reálný socík na vlastní kůži, v případě západu se mu museli bránit, a to včetně propagandy, která ze sovětského bloku neustále vyzařovala.

Nicméně kdyby byl svět spravedlivý, asi bych neměl o čem psát…

Je čas novoročních přání. Přeju tedy WDR, aby si v novém roce pokud možno našla nějaké lepší terče.

*****************************

Hudební epilog
Vzhledem k tomu, že král Ladislav zemřel přesně v momentě, kdy chystal vojenské tažení do Čech, můžeme na něj vzpomínat vcelku v klidu. Kdyby ten svůj záměr dotáhl do konce, možná bychom tohoto pozdějšího uherského svatého nenáviděli.
Jeho nástupce Koloman měl ovšem jiné starosti: do země mu krátce potom, co nastoupil na trůn, vtrhli nepříliš organizovaní křižáci a hned za nimi křižáci až příliš organizovaní.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora