Řecko nechce od německých občanů ani cent. Prosíme však o politickou podporu, ujišťoval před svou páteční návštěvou Berlína řecký premiér Papandreu. Německá veřejnost to přešla mlčením. Dobře ví, že vládu její názor na EU nezajímá. Zato německé elity již týdny řeční o překot. Politici jsou pokrytecky pobouřeni řeckou věrolomností, žurnalisté náhle objevili detaily helénské finanční dekadence a ekonomové to mají zase jednou naprosto přesně spočítané. Nikde však ani náznak bilance toho, co euro přineslo a co způsobilo, nikde ani stopa sebekritiky.

Postoj německých elit vůči EU je klasickým příkladem strukturálně indukované slabomyslnosti, to znamená přesně vědět, co je správné a dělat pravý opak. Helmut Kohl chápal, že zavedení eura je těžká strategická chyba. Zaprotokolována jsou jeho slova, která řekl americkému ministrovi zahraničí Jamesi Bakerovi. O zrušení marky prohlásil: „Vždyť ja tím jednám proti německým zájmům.“ Tento postoj je dodnes příznačný pro zdrcující většinu německých elit. Evropská integrace je pro ně svátost, nezpochybnitelná posloupnost politických reparací za vinu země ve druhé světové válce.

A tak si němečtí politici a analytici pochvalují, že kapitálový trh minulý týden chtivě hmátl po pětimiliardových řeckých dluhopisech. Věrni své účelové schizofrenii to považují za důkaz důvěry trhů v aténskou vládu. Pravdou je, že investory zajímá pouze vysoká rendita. Jejich důvěra neplatí Řecku nýbrž jistotě, že Německo nakonec zaplatí. Angela Merkelová sice předstírá, že spolkla klíč od státní pokladny, ale ví, že platit bude. Řecko je dlouhodobě odkázané na transfuzi čerstvých peněz. Již v dubnu potřebuje dalších sedmnáct miliard eur.

Zbytek národa ještě mlčí. Němci jsou od přírody disciplinovaní a nebouří se přesto, že v posledních dvaceti letech postupně chudnou. Ubývá pracovních míst, která by uživila průměrné lidi, a stoupá podíl těch, kteří pracují za minimální hodinovou mzdu. Podle OECD patří do této kategorie dvacet procent německých pracujících. Jedenácti procentům německých domácností musí stát platit nájemné a topné - to jsou nezaměstnaní a ti, kteří žijí pod úrovní sociálního minima. Ti, kdo zaměstnání mají, musí pracovat do vyššího věku, a přesto mnohým hrozí ve stáří chudoba.

Podle logiky pomýlených německých elit mělo být euro trychtýřem, který směstná rozdílně rozvinuté ekonomiky a sebestředné společnosti do jednolitého evropského útvaru. Nepodařilo se. Euro začíná působit jako odstředivka. Co až se mlčící většina začne ptát, kolik eur je stojí ryze „politická“ podpora Řecka? V Berlíně spoléhají na to, že disciplinovaní Němci do ulic nevyjdou. Jen jestli si nenamlouvají i to.

Psáno pro E15, 8.3.2010