Bylo v minulosti zřejmě osudem velkých evropských národů, že puzeni svou velikostí a z ní se odvíjející expanzivností opakovaně politicky destabilizovali kontinent. Destabilizaci chápu jako akt či sérii aktů, které měly za následek těžkou politickou krizi, která zpravidla přerostla ve válku za účasti několika nebo více států. Z velkých evropských národů jsou výjimkou Britové, které jejich poloha předurčovala k expanzi do zámoří a již naopak svou politikou „rovnováhy sil“ vždy usilovali o udržení nebo obnovení politické stability na kontinentě.

Dvakrát vyvolali velkou evropskou konflagraci Francouzi, poprvé za Ludvíka XIV., podruhé za velké revoluce. „Král Slunce“ se nespokojil s posunem východní hranice Francie k Rýnu, ale tlačil se na sever do Flander a po vymření španělských Habsburků se pokusil ovládnout Pyrenejský poloostrov. Výsledkem byla 13 let trvající válka o dědictví španělské, která francouzské hegemoniální sny ukončila. Ne však natrvalo. Po sto letech vyrazil na zteč Evropy Napoleon Bonaparte, maskující své imperiální cíle revolučním heslem „Liberté. Egalité. Fraternité.“ Tentokrát trvalo dvacet let, než se spojeným silám jeho protivníků podařilo ohromný vzmach francouzské síly a bojechtivosti – tentokrát natrvalo – zlomit.

V 18. století se začal na západ tlačit nejpočetnější evropský, resp. euroasijský národ – Rusové. První obětí ruského postupu se stala Osmanská říše, kterou carové (a jedna carevna) v několika válkách – naposledy za pomoci balkánských Slovanů – vytlačili až za dnešní hranici u Edirne. V tomto případě je těžko říci, zda šlo o stabilizaci či destabilizaci; vypuzení Turecka, vnitřně zchátralého represivního islámského režimu, z dlouhodobého hlediska napomohlo stabilitě a kulturní soudržnosti v Evropě, na druhé straně však vedlo ke vzniku podobně vnitřně nepevných balkánských států. Stejně dvojznačný je i druhý vpád Rusů do nitra kontinentu. Porážkou nacistického Německa pomohl Sovětský svaz nejprve zlikvidovat nejničivější režim v dějinách, vzápětí však po dvě generace Evropu politicky a vojensky těžce destabilizoval.

Největším destabilizačním faktorem v evropském novověku jsou však bezpochyby Němci. Příčinou není jen jejich početnost, ale zejména poloha na pomezí západní a střední Evropy a především rozsáhlé rozptýlení německých sídel skoro do všech středo- a východoevropských zemí, jakož i do Sedmihradska a Ruska. První stránky německé expanze psaly pruské zbraně v 18. století. Fridrich II. využil ohromného vojenského potenciálu, který vybudoval jeho otec Fridrich Vilém I., a obsadil v letech 1741-1742 Slezsko. Vyvolal tím války o dědictví rakouské, které s přestávkami trvaly do roku 1763 a v jejichž druhé fázi se štěstím uhájil své územní zisky

Poté, co se Prusko vzpamatovalo z porážek od Francouzů za napoleonských válek, obnovilo rozsáhlý program militarizace země, jenž se zintenzívnil po vzniku sjednoceného Německa v roce 1871. Odtržení Alsaska-Lotrinska od Francie a vybudování vojenského paktu zvaného Trojspolek jsou nejvýznamnější, ale zdaleka ne jediné prvky aktivní hegemoniální politiky, kterou nejvýrazněji analyzoval v šedesátých letech minulého století historik Fritz Fischer. Na vzrůstu napětí před rokem 1914 se podílely i jiné evropské mocnosti, přesto to však byla agresivita a militaristický charakter Německa, jež nesou největší díl viny na tom, že trestná výprava Rakouska-Uherska proti Srbsku přerostla ve světovou válku. Tato „specifická německá cesta“ vývoje (Sonderweg) pokračovala po ani ne dvacetileté pauze nástupem Hitlera a následnou třetí, nejkatastrofálnější destabilizací evropského kontinentu.

Po válce se Němci dlouho úspěšně snažili stát se konečně národem, jehož se už nikdo nebude muset bát, což bylo od počátku spojeno s předpokladem pevně se vklínit do nadnárodních vojenských (NATO) a hospodářských struktur (EHS). Po dvaceti letech obdivuhodné hospodářské rekonstrukce a mimořádné politické stability, nesrovnatelně vyšší než ve Francii, Itálii či Británii, však Němce dostihly jejich tragédiemi obtěžkané dějiny. V souvislosti s prvními velkými procesy s nacistickými zločinci v 60. letech se v SRN otevřela diskuse o německé vině a nové německé identitě, do níž vstupovala navíc citlivá otázka případného sjednocení obou německých států. Sociální demokracie a zejména marxismem silně ovlivněná tzv. nová levice, vzešlá z bouřlivého roku 1968, hledaly stále zřetelněji „nadnárodní“ řešení otázky německé identity. Zásadním způsobem ovlivnil tuto diskusi tzv. spor historiků z let 1986-1987, vyvolaný tezí Ernsta Nolteho, který se pokusil vyložit holocaust jako jev, který vyrostl ze širších, nejen německých, společenských a politických souvislostí v Evropě počátku 20. století.

Levice odmítla Nolteho tezi, přenášející část odpovědnosti za ideu likvidace Židů na bolševiky, jako nepřijatelnou relativizaci německé viny. Filozof Jürgen Habermas v této souvislosti uvedl, že „ruměnec studu za Osvětim je jediným spolehlivým základem naší vazby na Západ“. Naopak konzervativci, politicky propojení zejména s CSU, tvrdě odmítali takové pojetí německé identity, jež bude permanentně definované vyrovnáváním se s minulostí. V tomto přístupu spatřovali překážku na cestě k pozitivně určenému národnímu vědomí. Obávali se, že neustálé odkazy na nacismus způsobí, že Němci nebudou schopni zvládnout svou budoucnost. Proto je třeba obnovit „identitu normálního národa“, překonat „sebetrýznitelskou posedlost vinou“ a vytvořit takový výklad historie, jemuž bude možné přitakat. Nahlížet národní dějiny neustále jako jednu jedinou pohromu považovali za zhoubné.

Zvenčí je obtížné, ne-li nemožné radit Němcům, co si mají počít se svým historickým břemenem, jehož tíha se nachází mimo rámec představivosti příslušníka jakéhokoli jiného národa. Zdá se nicméně, že s ohledem na dnešní katastrofální politiku vlády kancléřky Merkelové, jež znovu – v německém případě počtvrté – dramatickým způsobem destabilizuje celý kontinent, byl rozumnější postoj konzervativních obhájců obnovy německé „normálnosti“. Fenomén „Merkelová“ vyrůstá z pocitu národního sebepotlačení či dokonce sebenenávisti, který u německých elit včetně CDU převážil po odchodu Kohlovy generace a jejž významně spoluutvářeli Zelení. Jejich čelní představitelé Joschka Fischer a Daniel Cohn-Bendit považovali za potřebné vést proti „němectví“ dvojí úder – zaprvé tlakem na formování nové „euroidentity“ Němců (s tím by Kohl alespoň zčásti souhlasil), zadruhé maximálním přísunem cizinců, s jejichž pomocí budou Němci „rozředěni“, jak se vyjádřil z pozice ministra zahraničí SRN Fischer. Triumf „antiněmectví“ dokládá výstižně T. Sarrazin ve své poslední knize. Když v roce 2010 vyšly v Německu duchovní a kulturní dějiny Německa od anglického historika P. Watsona s názvem „Německý génius“, německá média mlčela. Nelze přece psát o knize s tak podezřele sympatizujícím názvem...

Loni před Vánoci pronikl ke kořeni současného zdánlivě nepochopitelného německého postoje v uprchlické krizi komentátor deníku Die Welt. V článku s názvem Merkelová ohrožuje v uprchlické krizi Kohlovo dědictví připomněl, že evropskou politiku SRN formovaly od počátku dvě koncepce – zaprvé teritoriální „odhraničení“ (Entgrenzung), zadruhé potlačování všeho národního, čemuž se dalo rozumět u národa, kde pojem „národní“ splynul s pojmem „vraždění“. Bylo však na pováženou opřít celoevropský koncept o tuto „specifickou zkušenost“ (Sondererfahrung) Němců. Kohl si toho byl vědom a při veškerém svém nadšení pro Evropu si uchoval opatrný spodní tón vlastenectví. Po jeho odchodu ale „sociální inženýři rudozeleného multikulturalismu“ popřeli vše národní, k čemuž jim účinně napomohla také globalizace. Tak se stalo, že ve jménu „míru a blahobytu“ si Němci vytvořili svou pohádku o Evropě bez hranic. V tomto kontextu je rozhodnutí Merkelové důsledkem hlubokých omylů německé „Europapolitik“. Jestliže Němci chápali „Entgrenzung“ jako cestu k „Entfeindung“, tedy ke zrušení nepřátelství mezi sebou a zbytkem světa, mýlili se. Tato usmiřovací strategie se obrátila ve svůj opak, protože zejména východní sousedé Německa pochopili německou uprchlickou politiku jako zásah do své národní suverenity. Německo – končí autor – by konečně mělo vzít na vědomí poválečnou realitu v Evropu a pochopit, že jeho specifická zkušenost nemůže být základem celoevropské politiky.

Ano, Německo by se mělo stát „normálním“ národem, jak to kdysi – v době, kdy v prostoru mezi Mnichovem a Hamburkem ještě existovala politika jako střet odlišných ideových koncepcí – požadovali konzervativci kolem CSU a CDU. Je to však ještě možné? Lze v to doufat za situace, kdy každým dnem proudí do země další tisíce muslimů a kdy hlavní starostí německých elit není omezit tuto invazi, nýbrž svobodu projevu, a současně kriminalizovat veškeré projevy „nenávisti“ k přistěhovalcům? Je to možné v zemi, kde nejvlivnější filozof (Habermas) přijde s nápadem nahradit teritoriálně či národně chápané vlastenectví „ústavním patriotismem“?! Tedy citovou vazbou k zákonu, o kterém většina normálních občanů uslyší něco víc poprvé a naposledy ve škole a jejž tamní Prorokovi vyznavači s jejich bytostně náboženským chápáním veřejného prostoru v lepším případě ignorují? Je to možné ve státě, kde přední historik (E. Wolfrum) suše konstatuje, že Německo už nemá vyhlídky stát se normálním národem, aby si vzápětí položil otázku, zda svět potřebuje další normální národ?

Prokletím Němců je jejich sklon k nekompromisní důslednosti, přerůstající následně ve fanatismus, který se dnes manifestuje jako série hysterií poznamenaných politických projevů a rozhodnutí. Není druhého národa, kde by měla takovou podporu strana s tak krajními názory, jako jsou Zelení, fanatici neohraničeného multikulturalismu a feminismu, snad největší nepřátelé svobody a zdravého rozumu v celé Evropě. Tuším to bylo Německo, kde poprvé zazněl v debatě o prospěšnosti eura neuvěřitelný argument, že kdo je proti společné evropské měně, přivolává válku. (Demagogii naprosto stejného kalibru užívali komunisté, když obhajovali socialismus.) Před několika lety svět s úžasem přihlížel celonárodní protiatomové idiosynkrazii Němců v souvislosti s havárií japonské atomové elektrárny ve Fukušimě, po níž následovalo – bez sebemenšího pokusu o konzultaci v rámci posvátné krávy jménem EU – rozhodnutí o uzavření všech atomových elektráren v zemi. A nejnovější příklad politické hysterie à la Berlín nabídl prosincový sjezd CDU završený desetiminutovým potleskem delegátů Merkelové, která z objektivního hlediska patří po tom, co předvedla v uplynulém roce, buď před soud za flagrantní porušení německé ústavy, anebo na psychiatrii. Delšího potlesku vestoje se dostalo naposledy snad jen sovětskému vůdci Stalinovi.

Je možné, že svorníkem všech německých politických excesů je skrytá touha stát se světovým šampiónem v páchání dobra, a dát tak jednou provždy zapomenout na nacistické zlo. Merkelová se snad chce za každou cenu stát andělem soucitu, pomoci a lásky v národě, který vyprodukoval největšího démona zla, krutosti a nenávisti. Je-li tomu tak, pak nám všem pomáhej Bůh, protože ty nejlepší úmysly dláždí zpravidla cestu rovnou do pekel.