V posledních dnech obšťastňuje počasí i nás v Bavorsku - možná trochu škodolibě - blankytnou oblohou a sálajícím sluncem, aniž by bralo v úvahu vážnost doby. Proto jsem v rámci povoleného „venčení se sociálním odstupem“ naskočil na kolo a jel obhlédnout oblíbené výletní jezero na okraji Mnichova – Feringasee. Jako cílovou prémii jsem si zvolil dobře vychlazené třetinkové plzeňské, které jsem přihodil do batohu. Samozřejmě jsem předpokládal tak trochu „pouštní liduprázno“. Realita mne i přesto dorazila. Jindy stovky, ne-li tisíce grilujících, s všelikými míči skotačících nebo jen tak posedávajících či polehávajících, všude potoky piva a všeobecná pohoda a radost....

...a dnes pusto, prázdno, pingpongové stoly i volejbalová hřiště omotaná červenobílou páskou (připomínající pásku policie na místech kriminálních činů) a ve vzduchu skoro jakýsi chlad odolávající sluneční palbě... 

Přesto jsem hrdinně dorazil ke břehu jezera, abych usedl, zavřel na chvíli oči před tou anomálií.... a zchladil hrdlo zlatým mokem. Při druhém loku, kdy jsem se pomalu začínal smiřovat s okolním světem, najednou poklid prořízl ostrý hlas, který mi suše předpisově oznamoval: „Dobrý den pane, nerad vás ruším, ale musím vás požádat, abyste pokračoval v jízdě. Usednout můžete jen na dvě minuty...“ Hoó?! Mikropivo mi málem uvízlo v hrdle úlekem a překvapením. Rychle jsem očíhnul narušitele klidu a okolí – když pominu čvachtající se kachny, tak nejbližší lidský páreček v poklidu seděl asi 100 metrů ode mne – a byl tam už před tím, než jsem se usalašil. Tedy „sociálně“ jsem – z hlediska předpisů - v pořádku. 

Než jsem polkl a snaživému úředníkovi se znakem města na overalu mohl vmést, že on sám nemá na půl metru náhubek, tedy roušku, a možná mne ze své „úřední vejšky“ poprskal koronavirem, slušně poděkoval (neočekávaje odpor), obrátil se čelem vzad a odspěchal pokazit náladu ještě začerstva těm dvěma nejbližším dalším obětem koronavirových předpisů. (Později jsem se dočetl, že bavorská vláda v rámci donekonečna se kupících opatření mezitím zakázala i výlety ke všem bavorským jezerům - asi včetně toho mrňouse, u kterého jsem si chtěl chvíli oddechnout.)

Když jsem dorazil domů, manželka se příhodě akorát zasmála, podumala nad tím, že se ve mně neprobudil Jánošík... a naši debatu opepřila článkem z lokálních novin, který také nepostrádá absurditu:

I v Bavorsku se vyrojila v těžké době spousta snaživců jako vystřižených z českých filmových komedií, rozuměj Hujerů. A jeden takový telefonem povolal policii na sousedy, kteří v jeho činžáku nepochybně pořádají v době pandémie „přísně zakázanou korona-party“, protože barák se otřásá hlukem a zábavou. Bleskurychle přispěchala dvě zásahová auta policistů, kteří na místě zásahu trochu zkoprněle zjistili: žádná párty, dvě drobet více rozjeté „kámošky z baráku“ , jedno hlasitější prskající „rádyjo“, odšpuntovaná flaška vína a ve vzduchu se tetelí nasládlý kouř... Posíleni zákony nouzového stavu nehodlali policisté jen tak sklapnout kufry. Výsledek policejního zásahu: obě „rušičky“ vyfásly dvě žaloby, a to za porušení aktuálního bavorského předpisu o zákazu sociálního kontaktu s osobami mimo vlastní domácnost a – světe, div se – za držení omamných látek sice v malém, ale přesto vyšším než povoleném množství. To znamená, že policisté asi museli vstoupit do bytu a přinejmenším prošacovat „rušičky“ a obhlédnout „místo činu“. Holky by asi ke dveřím bytu předměty doličné spontánně samy nelifrovaly... Člověka hnedle napadne spousta nepěkných srovnání a slov...

Povídám si o tom s jedním mnichovským kamarádem (českým krajanem) – vzorně předpisově jen přes telefonní dráty – a ten hbitě přispěl aktuální historkou jeho mnichovské známé, která se vracela začátkem dubna jako jedna z posledních spolu s manželským párem také z Mnichova zpět do vlasti ze společné dvoutýdenní dovolené v daleké Venezuele. Cesta letadlem byla patřičně dobrodružná: přískoky přes Mexiko, Amsterdam a kdoví co ještě. Přesto ve třech ubíhala cesta příjemně až na mnichovské letiště. Tam prohučeli východem, aniž si jich někdo všímal, žádné měření teplot, žádné pohovory ani uvalení do karantény. No prostě z jejich pohledu pohádka. 

Manželé na dovršení blaha nabídli na letišti spontánně svezení do města jejich autem z přilehlého letištního parkoviště, čemuž známá neodolala, a tak to vypadalo na příjemné ukončení dovolené. Ale pak ouha – kousek za letištěm stopující policejní hlídka! Policisté prověřili doklady a zjistili, že se jedná o nahromadění více než jedné domácnosti na jednom placu a nedodržení bezpečného odstupu. Všechny tři pokárali a milou dámu „z cizí domácnosti“ vykázali i s jejím kufřiskem z vozidla a poslali ji na – naštěsti nedalekou – stanici S-Bahn (příměstská železnice), kde asi podle nich žádné nebezpečí nákazy nehrozí. K tomu není mnoho co dodat.

Naopak jako pozitivní příklad, že i fauna se chytře přizpůsobuje koronavirové době, může sloužit následující příhoda:

Havrani, tito ptačí elegáni ve fraku, jsou v mnichovských pivních zahrádkách téměř neodmyslitelnou součástí opuštěných táců se zbytky jídla. Jsou jako psi - neustále hladoví a těžce nevybíraví, pochutnávají si na zbytcích kuřat, vepřových kolen, nepohrdnou zeleninovou přílohou a podobně jako děti doslova milují smažené hranolky... a taky po nich zůstane vždycky pěkný svinčík. Jenže zahrádky jsou zatím beznadějně zavřené – havraní potravinový řetězec je dočasně přerušen. A tak se tito pilní dojídači rozptýlili i po celém největším mnichovském parku – Anglické zahradě - a jali se, jen tak mimochodem při shánění potravy, i obveselovat lidi nevšedními kousky. 

Jednomu jsem nevěřícně přihlížel při jízdě na kole. Na louce stojí zdánlivě opuštěný kočárek – o kousek dál maminka učí malého synka prvním krůčkům. Právě když projíždím pár metrů od kočárku, přistává na jeho rukojeti elegantně jeden z těch černých fešáků. Při jeho velikosti by mne ani moc nepřekvapilo, kdyby zamával křídly a s kočárkem z legrace ujížděl... Mamka si opeřence povšimla a nic netuše povídá kloučkovi: „Podívej ptáček.“ Jenže když havranovi kvůli koronaviru kručí v žaludku, nemá náladu na žerty. Ani sekundu nezaváhal, nakoukl pod sebe a vzápětí se krkolomně naklonil do sítě pod rukojetí a uchopil za růžek vyčnívající pootevřený papírový sáček, bleskově jej upustil na zem a ještě během jeho pádu se k němu ladně snesl. Přistál přesně u jednoho ze spodních rohů sáčku, který bez zaváhání zobákem uchopil a jedním rázným třepem hlavou z něj vysypal pořádný kus bavorského preclíku. Byl to zkrátka profík. 

Maminka v tu chvíli pochopila, v letu usazovala dítě a nečekaně mílovými kroky se blížila k drzému zloději. Pozdě. Lesklý černý nájezdník uchopil pevně preclík do zobáku se samolibým výrazem a důstojností mořského orla, který právě ulovil lososa, a po třech mohutných máchnutích křídly zmizel v hustých větvích přilehlých stromů. Neúspěšná mamička se rozpačitě vracela k potomkovi, aby mu oznámila pomocí zklamaných posunků, že mu „ptáček“ právě unesl svačinu. Celá příhoda mi proběhla před očima během pár sekund jako zrychlený film, ani jsem nemusel zastavovat kolo.

Prostě vynalézavost není jen lidskou výsadou a i fauna si s koronavirem nakonec určitě poradí....

A tak by šlo pokračovat do aleluja...

...ani mnichovský bezdomovec (se) nechce infikovat koronavirem

*****************************

Na závěr pohledu do všedního dne bavorských „koronárníků“ ještě obvyklé srovnání dosavadního vývoje pandemie v pátek 17. dubna 2020 v poledne.

K porovnání vývoje opakuji také data z 23.3.2020 v závorce – tedy před pouhými třemi a půl týdny:

Německo: 134.404 infikovaných, 3.823 mrtvých (24.819 inf., 97mrtvých ) – vč. Bavorska
Bavorsko: 35.523 infikovaných, 1.070 mrtvých (4.457 inf., 22 mrtvých)
Česko: 6.437 infikovaných, 170 mrtvých (1.165 inf., 1 mrtvý)

Česko v době pandémie i nadále připomíná absolutními čísly spíše Tchaj-wan. Teď ještě šikovně a přitom bezpečně popustit úzdu hospodářství i lidem a bude podobnost dokonalá. Českým vládním politikům a jejich odborným poradcům v současné krizi skutečně není co závidět. Lze jim jen držet palce, aby spolu se všemi obyvateli krizi zdárně zvládli.

Mnichov, 17.dubna 2020