Moci nad Německem (a Evropou) se opět ujímá Angela Merkelová. Po půlročních peripetiích s hledáním koalice došlo k uzavření stejné dohody, jakou vlastně samo hledání začalo - velké koalice CDU/CSU a sociálních demokratů. Ti se pro takové řešení vyjádřili ve stranickém referendu více než 66% většinou. Německá politika tak potvrdila svou mimořádnou touhu po „konsenzu“ hraničící s rigiditou, fenoménu, který brilantně popisuje ve své nové knize Německo: mýtus a realita Aleš Valenta a kterou v nejbližších měsících IVK vydá.

Německo, až doposud plně zaměstnané samo sebou a hledáním východiska z povolební situace a tedy Německo nezajímající se tolik o „ostatní Evropu“ se s tímto obnoveným mandátem Merkelové přidává k již o něco dříve obnovenému mandátu francouzskému a vrací se do čela integračního motoru EU. Integrační mašinérie se tedy může opět rozjet naplno, zatímco u nás není politická situace s vládou v demisi bez silného mandátu za zády tolik potřebného pro sebevědomá jednání za hranicemi ani zdaleka „usazena“. Přesně tohoto jsme se obávali již dávno před českými a německými volbami. Jen asi nikdo z nás nečekal, že k této situaci dojde až s půlročním zpožděním.

K tomu se přidává ještě postupující chaotizace politiky na Slovensku bez zřetelné odpovědi na otázku „Co dál?“. Obstojí taková střední Evropa před klíčovými snahami o prosazení nové imigrační architektury v podobě Dublinu IV? I to by měla být otázka, která bude při jednáních o sestavování české vlády silně rezonovat.