Němci čelící požadavkům na vyplacení dodatečných válečných reparací si ve snaze učinit vstřícné gesto tak trochu, jak se lidově říká, zavařili.

Německá vláda se totiž rozhodla oficiálně vyčlenit 12 milionů eur pro ruský Petrohrad, mimo jiné i jako určitou kompenzaci pro ty, již přežili legendární blokádu tohoto města (tehdy jménem Leningrad), které definitivně osvobodila sovětská armáda z obležení německým wehrmachtem před 77 lety. Minulý týden jsme si připomněli 80. výročí počátku blokády Leningradu, která byla zahájena 8. září 1941 a trvala 872 dnů.

Zmiňovaná finanční částka, která už dorazila na účty potřebných, má kromě „kompenzací“ ze své podstatně větší části pomoci městu a další rusko-německé spolupráci. Svým rozhodnutím to vše už dříve posvětila i spolková vláda.

V praxi to ovšem znamená, že nejde například o dar města městu (například Mnichova Petrohradu), což by alespoň podle mého soudu bylo z německé strany podstatně prozíravějším řešením a především lépe zvolenou formou pomoci. Proč? Protože v takovémto případě je opravdu zhola nemožné vyhnout se v oficiálních komuniké, natož v jeho neoficiálních interpretacích a proklamacích slovům, jako jsou reparace či odškodnění.

Vypadá to možná jen jako pouhá sémantická marginalita, ale postačí si uvědomit všechny souvislosti a možné konsekvence.

Vytáhnout přede všemi platinovou kartu či naditou peněženku s nápisem SRN (odškodnění) a jen tak odpočítat 12 milionů eur, to bylo ze strany Němců, řečeno velmi eufemisticky, poněkud nešťastné a překvapivě neuvážené rozhodnutí.

Přesně v tu chvíli se totiž nemálo dalších evropských zemí bryskně rozpomnělo, že rovněž k nim má Německo určité finanční závazky a že teď nastal ten pravý čas, aby je konečně uhradilo.

Německo se tak samo zbytečně vehnalo do velmi diskomfortní situace, a navíc tím v této otázce vytvořilo do budoucna určitý precedent. V několika během druhé světové války okupovaných zemích se tím zažehl či ve své intenzitě ještě posílil plamen spravedlivé odplaty za příkoří způsobená Hitlerovou třetí říší.

Postačí prohlédnout si mapu Evropy z roku 1942 a ihned pochopíte, že požadavky na válečné odškodnění (a často i opodstatněné, leč už poněkud opožděné) může vznést ještě nemálo států, nejenom v poslední době hojně medializovaní zájemci Polsko a Řecko.

Současná oficiální německá doktrína velí jasně – nikomu už ani cent, všechny reparace jsou už vyplaceny – účty definitivně srovnány.

A z tohoto postoje si Německo jednoduše nemůže dovolit uhnout ani o milimetr, neboť by tím pouze vytvořilo další, mnohem nebezpečnější právní precedent, a to by zpochybnilo veškeré doposud uzavřené poválečné dohody.

Tématu válečných reparací se podle předpokladů chopily zejména populistické strany a hnutí. Dokonce i v České republice se občas zrodí podobný návrh.

Většina politických stran naštěstí odmítá o této věci jednat.

Snad si uvědomují, že pokud bychom skutečně vznesli nějaký nárok, žádali bychom tím současně i revizi či dokonce zrušení jednoho z nejvýznamnějších dokumentů naší polistopadové historie – česko-německé deklarace, kterou v roce 1997 podepsali tehdejší šéfové vlád obou zemí, premiér Václav Klaus a spolkový kancléř Helmut Kohl.

Tato dohoda především definitivně uzavírá dobu poválečnou a s ní i některé události, na něž bychom neměli být příliš hrdí. V deklaraci Německo explicitně přiznává svou zásadní odpovědnost za následky, které přinesla politika nacistického Německa, naopak česká strana zde oficiálně vyjadřuje politování nad poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa.

Podstatné je, že obě strany zde svorně prohlašují všechny spáchané křivdy za záležitost minulosti.

Německo je navíc s Českem ekonomicky, historicky a kulturně velmi úzce propojeno a provázáno, čemuž odpovídá i přátelská politika a vstřícná diplomacie posledních let.

Česko-německá deklarace, jež byla přijata na základě bouřlivé celospolečenské diskuse, navíc narýsovala i jakousi historickou dělící čáru mezi minulostí a současností.

Čáru, kterou se nevyplatí překročit. Ani dnes, ani zítra.