Země má velkou koalici na papíře. Teď ještě, kde na ni vzít

Není to náš model, odpověděla Angela Merkelová minulý týden v rozhovoru pro veřejnoprávní televizi ZDF, když měla vysvětlovat, proč její křesťanští demokraté (CDU) nakonec kývli na zavedení zákonem garantovaného minimálního platu. Srovnávat kancléřčin výrok s blahosklonným uzemněním československých reformistů Leonidem Brežněvem je sice historicky nesprávné, ale politicky namístě. Jako by tou strohou větou kancléřka chtěla dát ruce pryč od kompromisu, na němž se sama aktivně podílela.

A je dost dobře možné, že při tom měla stejný pocit jako někdejší vládce Kremlu, který se cítil odstrčený a vliv své politiky už nepoznával. Objemná smlouva o velké koalici CDU a SPD, která coby výraz německého puntičkářství čítá 185 stran, v mnoha pasážích připomíná z pohledu kancléřky kapitulační dohodu, v níž ještě poražená strana vyzývá k pozdnímu optimismu. Minimální hodinová mzda? Ano, ale prosadili jsme přechodná období. Adopce dětí homosexuálními partnery? Držíme se jen výkladu ústavního soudu. Dvojí státní občanství? Vždyť jsme na něj kývli jen pro děti migrantů narozené v Německu.

Ke všemu ještě CDU, strana, která vyhrála s 41,5 procenta zářijové volby do Bundestagu, musela ustupovat vlastním potížistům. Poplatky za kvalitní německé dálnice, minimálně u nás zřejmě to mediálně nejzajímavější z dohody o vzniku velké koalice v SRN, totiž nejsou ústupkem sociálním demokratům, ale CSU, sesterské bavorské straně.

Rezignace spojená s varováním před vlastními plány je typická i v debatě, kde na subvence pro rodiny, důchodce, vědce, silnice nebo mateřské školky vzít. Experti CDU a SPD to odhadují na nějakých 23 miliard eur navíc, ale třeba Zelení mluví o 40 miliardách. Připomeňme, že křesťanští demokraté šli do voleb s tím, že nedovolí další zvyšování daní.

V televizi ZDF ale Merkelová už tak zásadová nebyla. "Neumím předpovídat budoucnost," pravila kancléřka na otázku, zda nakonec nedojde i na dosud nedotknutelné daně. Propočet investic prý spočívá "na dobrých základech". Jako by se Merkelová inspirovala u Vladimíra Špidly, který svého času v otázce financování sociálního státu proslul výrokem, že "zdroje tu jsou".

Tak jako v případě Špidly nejde o úplný nesmysl. Kdyby vše klapalo podle optimistického scénáře, pak Německo do roku 2017 vyrobí na rozpočtových přebytcích 15 miliard eur a zbytek se zkrátka někde proškrtá. Jenže to by musely klapnout hned tři optimistické prognózy zároveň. Nejsnáze předvídatelný je malý úbytek ekonomicky aktivních obyvatel, již jen proto, že čtyři roky vlády nejsou pro demografy žádným horizontem. Také zvýšená spotřeba domácností nějaký ten pátek kvůli extrémně nízkým úrokovým sazbám, a tudíž nevýhodnému spoření vydrží. Zato se skrytým rozpočtovým příjmem v podobě takzvané studené progrese je to nahnuté. Daňová pásma jsou v Německu zejména u platů blízko průměru nastavena tak, že byť i lehké zvýšení platu přináší mnohem rychlejší růst reálného zdanění. Co je vykutálený podraz na zaměstnancích, to svědčí eráru. Téměř neviditelně tak v rozpočtu ročně končí o tři miliardy eur více.

S tím sice CDU dlouhodobě nesouhlasí, sama sobě si ale podřezává větev. Když bude trvat na odbourání detailně odstupňovaných pásem daně z příjmu (je jich celkem 39), zaboduje sice u svých voličů, přijde však o vítané rozpočtové zdroje. Druhou možností je hra na mrtvého brouka, což strana kancléřky Merkelové také dělá. Na 185 stranách koaliční dohody se výraz "studený" vyskytuje jen jednou – v souvislosti s energetickou náročností klimatizací.

Merkelová ale nehraje vabank, jak by se mohlo zdát. Naopak, její pozice by se dala zařadit do kategorie "win-win". Buď vše klapne a kancléřka bude moci před volbami v roce 2017 prohlásit, že její CDU obstála, protože nezvýšila státní dluh ani nezmáčkla střední třídu. Nebo se ústupky sociálním demokratům projeví jako neufinancovatelné a "Angie" ukáže prstem na SPD: Eto vaše dělo. Na zkušenou političku, kterou časopis Forbes pasoval na nejmocnější ženu planety, je to ale přece jen dost nízká hra.