Utečenecká krize v německých médiích

V analyzovaných textech z doby hlavní migrační vlny převažují komentáře, jen čtyři procenta představují texty dialogické, šest procent texty autentické a v 43 procentech jde o prezentaci názorů politických elit, které v devíti procentech doplňují analýzy právníků. Sami utečenci dostali prostor v médiích jen ve čtyřech procentech a ti, co jim pomáhali, jen v 3,5 procentech.

Tak zní výsledek studie, která byla v Německu zveřejněna v pondělí 31. července tohoto roku. Provedla ji Nadace Otto Brennera a má název Utečenecká krize v médiích, s podtitulem Dennodenní žurnalistika mezi míněním a informacemi.

Studii zpracoval tým pod vedením profesora Michaela Hallera, vědeckého ředitele Evropského institutu pro žurnalistiku a výzkum komunikace. Profesor Haller, bývalý novinář z prestižních týdeníků Der Spiegel a Die Zeit od roku 1990 přednáší na univerzitách v Hamburku a v Lipsku.

Jde o podrobnou analýzu za údobí posledních dvaceti týdnů roku 2015, kdy v Německu vrcholil příliv utečenců poté, co v létě kancléřka Angela Merkelová prohlásila známou větu: Wir schafen das. My to zvládneme.

Jako podklad sloužilo vědcům 30 tisíc článků, z nichž si vybrali k podrobnějším analýzám 1700 příspěvků z prestižních tištěných médií Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung, Die Welt a z bulvárního Bildu. Z webových stránek měli k dispozici focus.de, tagesschau.de a Spiegel Online.

Primárně hledali odpovědi na následující otázky: Pomohly informace v médiích porozumět vítací kultuře? Přispěly informace pluralitě nebo podporují jednostrannost? Kdo nejčastěji ve zkoumaných textech vystupuje: politici a státní úředníci, právníci, dobrovolní pomocníci na místě, kde se běženci zdržují, či sami utečenci?

Závěr studie hovoří jednoznačně o tom, že místo argumentů šlo ve všech zmiňovaných médiích o kampaň, což mělo za následek, že politika nebyla prezentována jako rozhodovací proces, ale spíše šlo o inscenování konfliktů. To způsobilo eskalaci strachu z cizího, který zabraňoval rozlišování u místního obyvatelstva mezi radikály a vystrašenými.

V textech chyběla snaha pochopit jednání jednotlivých typů aktérů. Nad sofistikovaným vnímání dějů převážilo snadné a emocionální nálepkování. V tomto období z médií, včetně lokálních, která přebírala jen oficiální informace, vymizela diskurzivní žurnalistika.

Jde o řádný a velmi důkladný průzkum, jak je v Německu zvykem, ale je nutné k němu dodat, že se zabývá s výjimkou Bildu jen prestižními médii, jejichž sledovanost nedosahuje zdaleka ani polovinu obyvatel z osmdesátimilionového Německa.

Konkrétně třeba veřejnoprávní televizi podle posledních zveřejněných statistik sleduje jen 23 procent obyvatel a 77 procent se dívá na privátní kanály, kde převažovaly skoro výlučně negativní emoce, podobně tomu bylo i u bulvárního tisku.

Psáno pro ČRo Plus