V březnu se uskutečnily dvoje zemské volby v západní části Spolkové republiky Německo. V obou významně posílila AfD, nicméně stranický progresivistický kartel, složený z CDU, sociální demokracie (SPD) a Zelených, si uchoval bezpečnou většinu. V Bádensku-Württembersku těsně zvítězila strana Zelených před CDU (obě dostaly přibližně 30 % hlasů), zatímco debakl utrpěla SPD: s 5,5 % nechybělo mnoho a vypadla ze sněmu stejně jako FDP a Levice. V Porýní-Falci zvítězila CDU s 31 % a ukončila tak pětatřicetiletou hegemonii SPD v této zemi (26 %). Kromě AfD uspěli ještě Zelení s necelými 8 % hlasů. Alternativa pro Německo v obou zemích oproti minulým volbám přibližně zdvojnásobila svůj zisk a s necelými 20 % (v Bádensku-Württembersku 18,8 %, v Porýní-Falci 19,5) se stala nejsilnější opoziční silou. Třebaže názory voličů AfD a CDU se podle nejrůznějších průzkumů z velké části shodují, již asi osm let trvající politika „požární zdi“ (Brandmauer), kterou kartelové strany (k nimž nutno připočíst i Levici, která však v obou volbách pohořela) údajně pravicově extremistickou AfD obklopily, vylučuje byť jen pomyšlení na – v normálních politických poměrech, které ale už jsou v SRN dávno minulostí – přirozenou koalici Alternativy a křesťanských demokratů.

Analýza výsledků ukázala, že AfD získala největší počet hlasů dělnictva a výrazně se prosadila také mezi nejmladší voličskou generací. První faktor je u strany, která se považuje za středopravicovou, překvapující jen na první pohled. Koho jiného by měli volit zaměstnanci například velkých automobilek, které od loňska v důsledku „zeleného údělu“ masivně propouštějí, než AfD, která jediná (s dílčí výjimkou malé strany BSW) proti bruselsko-berlínskému zelenému šílenství protestuje a prosazuje odbourání uhlíkových daní, emisních povolenek apod.? (Více než polovinu ceny benzínu v Německu, patrně nejdražšího v Evropě, tvoří různé ekologické daně a přirážky.) A mimoto jsou dělníci a nevysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci povšechně nejvíce skeptičtí vůči progresivistickým excesům v oblasti kultury a vzdělání, které Alternativa jako jediná německá strana rozhodně odmítá. Obtížnější je vysvětlit její úspěch mezi mladými voliči, kteří bývají zpravidla „pokrokovější“ než jejich rodiče a tudíž by se dalo čekat, že je osloví spíše Zelení a SPD; je však zjevné, že z pohledu všech věkových skupin již dnes pokrokářská a rovnostářská agenda německých elit zabředla do tak absurdních krajností, že stále více lidí všech věkových skupin se k nim staví negativně.

V obou zemích získaly kartelové strany přibližně 60 % hlasů, takže mají ve sněmech pohodlnou většinu. Vládnutí CDU s radikální neomarxistickou levicí, ať již zelenou nebo rudou (SPD), příliš pohodlné nebude, ale to je v německé politice podružné. Pro všechny tyto tři strany je rozhodující, resp. to jediné podstatné za jakoukoli cenu zabránit tomu, aby se AfD stala součástí vlády. Přitom doufají, že její voličský potenciál v západních spolkových zemích, resp. ve volbách do Spolkového sněmu se záhy vyčerpá nebo možná již dosáhl svého stropu; nejnovější průzkumy voličských preferencí pro volby do Bundestagu oscilují v případě AfD kolem 25 % a asi tři čtvrti roku se mění jen nepatrně. Němečtí voliči již zřejmě vstřebali šok z masivního porušení předvolebních slibů CDU, díky němuž AfD o několik procent posílila, přičemž zvláště CDU a Zelení se stále mohou spoléhat na početné tvrdé jádro svého elektorátu. Je světově unikátním jevem, že strana Zelených se svým hospodářským programem, jejž všechna seriózní nezávislá média označují termínem „deindustrializace“ Německa, vyhrála poslední troje volby v průmyslovém Bádensku-Württembersku, kde mimochodem sídlí automobilky Porsche a Mercedes, se ziskem více než 30 % hlasů… Pokud jde o CDU, dávno pryč jsou časy, kdy získávala ve spolkových volbách pravidelně důvěru více než dvou pětin obyvatel. Stále však platí axiom, že podstatná část Němců znovu a opět volí „svou“ křesťanskou demokracii, i když se jejich politický názor a pohled na svět od CDU v řadě ohledů dramaticky odlišuje. Je za tím specifický německý „konzervatismus“ i intenzivní každodenní indoktrinace veřejnoprávními médii; volič CDU sice názorově tíhne k AfD, ale hlas jí nedá, protože ho ve veřejnoprávní televizi neopomenou včas upozornit, že se jedná o „krajně pravicovou“ stranu, údajně ohrožující demokracii. Kritičtí nelevicoví komentátoři jsou z této situace již dávno zoufalí a popsali stohy papíru roztrpčenými pokusy pochopit, jak je toto možné; posledním příspěvkem je kniha Petera Hahneho o CDU s názvem“Proč nás ničíte?“ (Warum macht ihr uns kaputt?), kterýžto dotaz není adresován politikům strany, nýbrž jejich voličům, o jejichž chování u volebních uren se autor vyjadřuje bez obalu jako o „idiocii“.

Nynější hospodářská stagnace, kterou současná vláda, v níž CDU nemůže proti vůli sociální demokracie prosadit žádnou efektivní „protržní“ reformu, zdražování energií i pokračování masové nelegální migrace do země hrají do karet AfD. Možnosti jejího dalšího růstu v západních spolkových zemích budou ale stále více narážet na západoněmeckou mentalitu, zacementovanou desítkami let intenzivní politické převýchovy v duchu progresivismu a tzv. antifašistického konsensu, jakož i na efektivní zpolitizování veřejného života, v němž téměř veškeré společenské a spolkové struktury (univerzity, církve, odbory, spolky všeho druhu atd.) stojí neochvějně po boku kartelových stran proti „pravicovým extremistům“. Jisté je, že na území bývalého západního Německa žádná politická strana nezíská ve volbách absolutní většinu, pokud nedojde na katastrofický scénář, který by ovšem patrně znamenal zhroucení celého systému zatím ještě stále v základních rysech fungující politické demokracie.

Jiná je situace na východě země, kde má v zářijových volbách v Sasku-Anhaltsku AfD nakročeno k triumfálnímu vítězství a možná i zisku absolutní většiny v zemském sněmu. Tuto noční můru vládnoucích elit nyní ještě posílila BSW, jež se nedávno odštěpila od Levice. Tato strana, jež má reálnou šanci překonat potřebnou pětiprocentní hranici, totiž nedávno oznámila, že nevylučuje povolební spolupráci s AfD. Podle posledních průzkumů jsou síly potenciální koalice AfD-BSW a kartelu ostatních stran vyrovnané, takže podzimní volby do magdeburského sněmu slibují být mimořádně napínavé. (Stranou ponechávám nemalé programové rozdíly mezi oběma stranami.) Pokud by AfD s formální či neformální podporou BSW skutečně utvořila vládu, rovnalo by se to malému politickému zemětřesení. Malému, protože v Sasku-Anhaltsku žijí asi dva miliony obyvatel, tedy zhruba čtyřicetina Němců, a hospodářská váha této země v rámci Spolkové republiky bude ještě menší. Přesto není pochyb o tom, že vládnoucí elity nasadí všechny páky, aby tomuto z jejich hlediska horrovému scénáři zabránily. A stejně tak lze očekávat, že při tomto „páčení“ se na již tak notně popraskané fasádě německé demokracie objeví další trhliny a že zejména ústavně garantovaná svoboda slova bude během urputného boje mediálních a politických obhájců „pokroku a rovnosti“ proti takzvané „nenávisti a extremismu“ podrobena dalším zatěžkávacím zkouškám.