Ohromující úspěch dosavadní politiky západních pokrokářů spočívá na dvou předpokladech. 1) Voliči je vnímali jako garanty své vysoké a (donedávna) rostoucí životní úrovně; 2) Ve světě, v němž hmotný blahobyt hraje stále větší roli, voliči tolerovali či přehlíželi pomocí osvědčené salámové metody realizovanou demontáž „hodnot“ (svoboda slova a myšlení, nezávislost médií, zdravý rozum jako fundament politiky) ve jménu rovnosti, antidiskriminace, práv menšin a multikulturalismu. Desítky let západní neomarxistická levice pozvolna a „nenápadně“, skryta za fasádou tzv. liberální demokracie, budovala etatismus a socialismus, zvyšujíc daně (např. daň z příjmu se v SRN za posledních 45 let při odečtení inflace zvýšila na trojnásobek), budujíc nové úřady (za posledních deset se počet německých státních zaměstnanců zvýšil o pětinu) a vytvářejíc hustou síť tzv. neziskových organizací, dotovaných ze státního rozpočtu. Obří výdaje, spojené s touto politikou, západní státy zvládaly jen díky fascinující efektivitě a kreativitě tržního hospodářství; jen díky kapitalismu se zadlužení udržovalo relativně dlouho na zvládnutelné úrovni. A v neposlední řadě mohly dominující progresivistické elity na základě těchto fenoménů bez potíží odsouvat pravicové kritiky na okraj společnosti jako pošetilé a extremistické křiklouny, které není nutno brát vážně.

Výrok, citovaný v nadpisu tohoto článku, pochází z prezidentské volební kampaně Billa Clintona v roce 1992, v níž arkansaský guvernér na základě hospodářské argumentace hladce zdolal George Bushe st., vítěze první války v Zálivu. Tvrdívá se, že především materialističtí Američané se rozhodují ve volbách podle ceny benzinu na čerpacích stanicích. Ve skutečnosti ale platí ve všech bohatých společnostech, že politické strany jsou posuzovány především podle stavu ekonomiky, resp. podle vývoje životní úrovně. Za dílčí výjimku lze ovšem považovat Německo, kde hospodářské faktory sehrávaly ve volbách poněkud menší roli. V rámci politické převýchovy z bývalých nacistů na vzorné pokrokové „Evropany“ si Němci desítky let zvykali na to, že je jejich povinností sanovat „mírový“ projekt EU, kdykoliv se ocitne v potížích (např. bankrot Řecka v roce 2010), zachraňovat na úkor vlastního hospodářství planetu před údajnou ekologickou katastrofou a otevřít svou zemi masovému přílivu chudiny ze třetího světa i za cenu dramatického nárůstu zločinnosti a povšechného zhoršení kvality života.

Tato politika zjevně vyčerpala své možnosti. Finanční zátěž, kterou progresivismus uvalil na společnost, se stala nadále neúnosnou i pro proslulou německou píli a hospodářskou výkonnost. Naděje, kterou do nové koalice CDU/CSU-SPD vkládaly – naivně – německé firmy, jsou po roce vládnutí Merzova kabinetu mrtvé. Vláda odsouhlasila pro letošní rok nejvyšší nové zadlužení v historii Spolkové republiky, z něhož se mají mimo jiné hradit ohromné válečné výdaje na Ukrajině. Neřešitelný problém vlády spočívá v tom, jak pokrýt rostoucí výdaje z klesajících příjmů, protože hospodářský růst je již několik let fakticky nulový a vyhlídky na nejbližší období nejsou lepší. S tím souvisejí ceny energií, které jsou v Německu nejvyšší v Evropě; za benzin platí němečtí řidiči částku, tvořenou z poloviny ekologickými daněmi a přirážkami. Předražené energie má na svědomí německy tvrdohlavé ideologické lpění na obnovitelných zdrojích, a to navzdory absurditám, spojeným s jejich provozem; SRN musí kupř. platit sousedním zemím za to, aby odebíraly přebytečnou energii z jejích solárních elektráren! Podle nezávislého rádia NIUS se tak solární energie stává velmi drahým odpadem. Řešením by byl návrat k jaderné energii, kterou vzali dokonce na milost už i v Bruselu. Podle kancléře Merze je však německý odklon od jádra „nezvratný“…

Německá Energiewende dramaticky zdražuje výrobu, brzdí investice a vyhrocuje sociální krizi, jež se projevuje v oblasti důchodového systému, zdravotnictví či obecní samosprávy. Německá města a obce mají dluh více než 40 mld eur a nedostává se jim prostředků už ani na elementární údržbu občanské infrastruktury; přibývá stadionů, tělocvičen či bazénů, které musejí být pro havarijní stav uzavřeny. Dlouhodobě se zhoršuje stav železnic, silnic a mostů; doby, kdy německé vlaky jezdily pünktlich, jsou dávno minulostí. Podnikatelské svazy spoléhaly na slib nové koalice, že nebude zvyšovat daňové břemeno a zabrzdí Zelenými naordinovanou deindustrializaci země. Stal se však pravý opak. Vláda hodlá zvýšit daně z cukru, alkoholu a tabáku a skromné „prokapitalistické“ návrhy CDU nekompromisně zablokovala sociální demokracie, která se už otevřeně hlásí k řízené ekonomice. Z řad vrcholových manažerů zaznívají stále ostřejší varování, že německý průmysl rychle ztrácí na konkurenceschopnosti. Krize zasáhla zejména automobilovou branži – Mercedesu poklesl zisk v roce 2025 ve srovnání s předchozím rokem o polovinu, zatímco Volkswagen ohlásil dramatická úsporná opatření, která si letos vyžádají propuštění desítek tisíc zaměstnanců. Představitelům průmyslu zjevně došla trpělivost s vládou, jejíž kancléř není schopen dodržet jediný ze svých předvolebních slibů. Prezident Svazu německého průmyslu Peter Leibinger zpochybnil Merzovu hospodářskou kompetentnost. 52 % šéfů velkých firem označilo situaci v zemi za špatnou nebo velmi špatnou a pětina z nich zvažuje odchod z Německa nebo převod kapitálu do ciziny. Slovy jednoho z manažerů je německý průmysl v situaci běžce, který se má s koulí na noze (v podobě vysokých cen energií) účastnit závodů s nejlepšími soupeři. Tento stav nyní zdramatizovala válka v Íránu a následný prudký růst cen ropy a benzínu.

Vládní bezmoc a trapné, k ničemu nevedoucí handrkování ve vládní koalici se promítá do klesajících preferencí CDU, která podle posledních průzkumů zaostává za Alternativou pro Německo (AfD) o 4 % a někteří komentátoři očekávají, že tato (jediná skutečná) opoziční strana brzy dosáhne 30 % obliby při poklesu CDU ke hranici 20 %. Merz se stal po roce vládnutí historicky nejméně oblíbeným kancléřem v dějinách SRN. Mezi křesťanskými demokraty sílí odpor proti zjevnému faktu, že CDU se stala rukojmím svého podstatně slabšího koaličního partnera. Předseda poslanecké frakce CDU ve Spolkovém sněmu Jens Spahn označil politiku své strany za cestu do zkázy, vlivný poslanec Christian von Stetten prohlásil, že vláda nevydrží do konce svého volebního období. Zdá se, že Spolková republika se dostala do historicky bezprecedentní situace, v níž přestává platit shora zmíněný předpoklad stabilní moci progresivistů: to jest kritická masa voličů ztratila důvěru v jejich schopnost garantovat vysokou životní úroveň, jakož i kvalitu a dostupnost sociálních služeb.

Blíží se okamžik, v němž bude muset CDU učinit jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ve svých dějinách a vybrat si jednu ze dvou možností: 1) za cenu vlastního fatálního sebepoškození (a zavlečení Německa do hospodářského a společenského marasmu s těžko odhadnutelnými důsledky) pokračovat v nefunkční koalici s SPD, jejímž jediným smyslem je nedopustit, aby se k vládě či jakémukoli vlivu na vládnutí v Německu dostala AfD, a aby si statisíce pracovníků infrastruktury progresivismu udržely své lukrativní pozice; 2) přistoupit po razantních personálních změnách ve vedení strany k přímé či nepřímé spolupráci s AfD. Tuto možnost upřednostňuje podle průzkumů 25 % voličů (ale plných 56 % soukromých podnikatelů) a mluví pro ni skutečnost, že voliči obou stran se z asi 80 % názorově shodují. Tomuto řešení by patrně musela předcházet vnitřní revoluce v CDU a možná i její rozštěpení. Razantní rozchod s politikou protipožární zdi vůči AfD by mimoto nepochybně narazil na fanatický odpor sociální demokracie, Zelených a Levice, kteří by proti křesťanské demokracii nepochybně nasadili násilnické bojůvky Antify. Generální zkoušku na tuto bitvu již mají militantní levičáci za sebou, když v lednu 2025 na protest proti společnému hlasování CDU a AfD ve Spolkovém sněmu o azylové politice několik hodin „obléhali“ centrálu křesťanských demokratů v Berlíně.

Šance, že by CDU před tímto osudovým rozhodnutím uchránil pragmatický obrat v SDP, je nulová. S klesajícími preferencemi (momentálně 14 %) se sociální demokraté radikalizují ve všech směrech. Místo tržního hospodářství preferují státní dirigismus a neústupně trvají na masové migraci, zeleném údělu a kulturní revoluci ve společnosti. (Nejnovějším počinem zpovykané socialistické mládeže strany [JUSOS] je návrh na zrušení manželství coby patriarchálního přežitku.) Jen nezměrnou politickou slabostí CDU/CSU lze vysvětlit, že v Merzově vládě přepustila klíčové ministerstvo financí spolupředsedovi SPD Klingbeilovi, čímž učinila kozla zahradníkem a předem zabila možnost jakékoli racionální, neřku-li protržní finanční politiky. Jen a jen strach z AfD, tj. hrůza před tím, že by se v Německu mohli dostat k moci normálně myslící lidé, kteří používají zdravý rozum, dotlačil CDU do spojení se sociální demokracií, která nemá už dávno nic společného nejen s SPD W. Brandta a H. Schmidta, ale ani s SPD G. Schrödera, který prosadil před dvaceti lety reformu pracovního trhu ve spolupráci s vrcholovými manažery; v očích dnešních německých socialistů něco neslýchaného.

SPD se stala v této koalici pro křesťanskou demokracii balvanem na krku, který ji stahuje ke dnu a s ní celé Německo. Především ale CDU ničí její vlastní ideový rozklad a téměř totální kapitulace před progresivismem, k níž zavelela na počátku tohoto století Merkelová. Oním „téměř“ chci říci, že uvnitř této dosud mohutné politické formace (asi 350 000 členů) se stále nachází neznámý počet lidí, věrných původním programovým zásadám. Bude záležet na tom, zda tito jedinci, z nichž někteří navzdory partajním vedením předepsané politice protipožární zdi spolupracují na místní a regionální úrovni s AfD, dokáží v součinnosti s pragmatiky v poslaneckém klubu CDU/CSU proklestit cestičku ke spolupráci s Alternativou pro Německo. Nikde však není řečeno, že AfD si nebude klást podmínky například pro podporu menšinového kabinetu CDU/CSU, které budou pro křesťanské demokraty přijatelné. Cesta z politické krize, do níž naši západní sousedé v důsledku pokrokářské ideologie zabředli, nebude krátká ani jednoduchá.