Něco takového prohlásila Angela Merkelová před pár dny. Není dnes nic zastaralejšího než toto vyhlášení.
Právě jsem se vrátil z Německa, kde jsem pilně sledoval televizní zpravodajství na různých stanicích. Reportáže se podobají jako vejce vejci a jsou zaměřeny na vyvolání pozitivně laděných imigračních emocí. Kamera si vybírá především záběry na uprchlíky s dětmi v náručí, kteří se tísní u autobusů a snaží se proniknout dovnitř. Dále zásahy maďarské policie, která silou reguluje proud uprchlíků, a nemohl chybět ani záběr maďarské ženy, která nastavuje nohu běžícímu uprchlíku s děckem. Uprchlík se pak ve zpomaleném záběru skládá na zem. Kontext, že se uprchlík nejdříve vysmekl policistovi a ta žena mu instinkivně nastavila nohu, samozřejmě chybí. Uprchlíci přicházející do dočasných domovů, jsou vítáni a mává se jim balónky, ale většinou je to jen skromná vítací skupinka. Na druhou stranu, pokud jsou zveřejněny záběry z příjedu člunu nebo vlaku a imigranti vystupují, prakticky žádné děti ani ženy. A prakticky žádné zmínky o negativních projevech na straně uprchlíků nebo protestech proti imigrantům. Vše optimistické, vyvolávající pozitivní emoce.
Politici na kameru potvrzují, že imigrace v Německu sice letos nebude stát ještě před týdnem odhadovaných 6 miliard eur, ale asi 12, ale že to nijak zvlášť vyrovnaný rozpočet neovlivní. A v příštím roce nebude problém přijmout stejná čísla. Televizní diskuse se vede v nekonfliktím tónu. Problém se musí řešit tam, kde vzniká, tedy v oblasti Sýrie, a do té doby uprchlíky musíme přijímat. Mezitím už ale i Německo naráží na své meze a jak to tak bývá u politiky ode zdi ke zdi – od všeobjímající náruče k uzavřeným hranicím. Možná ani Angela dnes neví, jestli je to pouze dočasné opatření, aby se Německo mohlo trochu nadechnout před další vlnou, anebo zda jde o nový trend.
Sondoval jsem názory mezi několika spolupracovníky v naší mateřské firmě. Nezaznamenal jsem nějaké obavy nebo nesouhlas. Vládne přesvědčení, že milion uprchlíků není pro německou ekonomiku žádný problém. Obava z kulturní odlišnosti imigrantů a zásadního ovlivnění naší vlastní kultury je jednoznačně odmítnuta. Je pravda, že Německo od války přijalo mnoho různých národností a ani poměrně silná turecká muslimská menšina (asi 2,5 milionu lidí) v podstatě nepředstavuje zásadní problém. Musím podotknout, že jde o názory z Bavorska, kde například muslimská menšina není tak silná. Každý ale mohl v televizi vidět, co se dělo na jaře na severu, kde jsou muslimské komunity sestěhovány do určitých čtvrtí a pokouší se manifestovat platnost práva šaría na tomto území. Německá policie ale zasáhne a udělá pořádek. Na to se mohou Němci spolehnout. Zdejší policie má respekt, na ulici jsou vidět pochůzkáři, policie si všímá všeho a koná. Předloni na křižovatce vedle mě náhodou zastavilo policejní auto a přes okénka jsme hovořili o tom, proč můj syn na zadním sedadle nemá pásy.
Německo vymírá, porodnost klesá a počet občanů s německým občanstvím, kteří se každoročně vystěhují, se podle oficiálních statistik za posledních 10 let pohybuje každoročně mezi 700 až 800 tisíci. Již léta běží v televizi seriálový dokument o tom, jak rodina všechno prodá a vystěhuje se někam jinam, většinou do Asie. Na druhé straně se zhruba stejný počet lidí každoročně do Německa přistěhuje. Německo vlastně potřebuje každý rok cca 800 tisíc přistěhovalců, aby aspoň trochu dorovnalo pokles obyvatelstva. I tak se počet obyvatel každoročně snižuje.
Imigrační a běženecká politika je nastavena na jistý administrativně zvádnutelný proud, ale ne na masovou imigrační vlnu. Evropa je jistě schopna vstřebat desítky a asi i statisíce imigrantů, ale pravděpodobně ne miliony ve velmi krátkém časovém úseku. A všechny je přijmout stejně nemůžeme, i kdybychom se sebevíc snažili. Ale možná se sem stejně nějak dostanou a pravděpodobně nějak naši kulturu a sociální standard ovlivní, v nejhorším nás spolu s imigranty z Afriky časem přečíslí.
Vždycky mne napadá, že na každého jednou dojde. Evropská expanze do Ameriky ve svém konečném důsledku prakticky vytlačila původní obyvatele. Třeba jsme teď na řadě my. Jen doufám, že ještě dlouho ne.