19.10.2019 | Svátek má Michaela


NĚMECKO: Elity řeší, jak čelit AfD

6.4.2016

Od průlomového úspěchu AfD (Alternative für Deutschland) v zemských volbách v Německu uplynuly již více než tři týdny. Připomeňme, že AfD skončila v Sasku-Anhaltsku druhá (24,2 %) a v Bádensku-Württembersku i Porýní-Falci třetí se ziskem 15,1, resp. 12,6 %. Mimořádně nepřátelská kampaň, kterou proti straně vedl establishment, tj. všechny strany hlavního proudu, se zcela minula účinkem. Nějakou dobu trvalo, než elity vstřebaly šok, vyvolaný výsledky voleb. Nyní se již zjevně vzpamatovaly a začínají hledat jiný způsob, jak eliminovat nebezpečí, které AfD představuje pro „specifickou“ německou politickou kulturu, jež se v plné nahotě vyjevila v průběhu loňské migrační krize.

O tom, že toto nebezpečí je vskutku velké, svědčí před několika dny zveřejněný podrobný návrh programu AfD, o němž se bude jednat na V. stranickém sjezdu na přelomu dubna a května. Je z něj patrné, že AfD zdaleka není jen „protestní stranou“ nespokojenců s migrační politikou a Evropskou unií, za jakou by ji elity rády vydávaly. Reprezentuje totiž také tu část německé veřejnosti, která už nehodlá nadále mlčky přihlížet tragické devastaci morálních a kulturních hodnot, jejímž původcem jsou Zelení a zdrojem neomarxistická intelektuální a studentská revolta šedesátých let se svými hesly totální rovnosti, tolerance bez hranic a všeprostupující sexualizace života. Na stránkách týdeníku Junge Freiheit je nyní možno zhlédnout otřesný dokument o tzv. Sexuální pedagogice mnohosti, kterou hodlá stále více spolkových zemí zavádět do školní výuky. Vystupuje v něm mj. šokovaná matka z Hamburku, jejíž 13letý syn přinesl domů ze školy učební „pomůcku“, z níž se vyklubala čistá pornografie! Tyto obludnosti, jejichž deklarovaným cílem je pod heslem sexuálního osvobození ubít v dětech všechen jejich přirozený stud, se odehrávají s plnou podporou a souhlasem vlády, na jejímž čele stojí osoba, která se s nebetyčnou nestoudností označuje za křesťanského demokrata. Ovšem – čemu se divit v zemi, kde katolická církev k těmto věcem mlčí a evangelická je dokonce spíše podporuje? Když se loni ve Stuttgartu konala demonstrace proti tzv. Frühsexualisierung, kráčel v čele průvodu katolický biskup – z Rakouska.

Tato morální devastace, v níž ovšem Německo pouze dohání „pokročilejší“ Skandinávii, probíhá v rámci tzv. genderových studií, které chce AfD dle svého programu záslužně zlikvidovat. Obrana proti genderové rakovině je dnes nejdůležitějším úkolem všech rozumných lidí v každé zemi včetně České republiky, kde feministické stupidity a absurdity začínají již také pomalu metastázovat - jak jinak než z popudu, s podporou a za peníze Bruselu a s tupým souhlasem ministerských ignorantů, kteří vidí jen svůj rozpočet, sociální problémy, energetiku a jiné „důležitější“ záležitosti. Přitom se tu jedná o elementární obranu lidské přirozenosti, která je předpokladem každého smysluplného pojetí svobody. Tzv. sexuální pedagogika je rovněž brutálním útokem proti „přirozenému právu rodičů“ na výchovu jejich dětí, které – takto formulováno - garantuje čl. 6 německé ústavy. AfD v této souvislosti požaduje vymýcení politicko-ideologické indoktrinace ze škol a ochranu tradiční rodiny (tedy muž, žena, děti), jakož i ukončení diskriminace matek „na celý úvazek“ (Vollzeit Mütter). Strana pochopitelně odmítá ženské kvóty. Vystupuje rovněž proti přeměně němčiny v pohlavně neutrální jazyk, za ochranu obětí, nikoliv pachatelů, a pokud jde o „vítací kulturu“, ta se má vztahovat ne na imigranty, ale na nově narozené a ještě nenarozené děti...

Tyto programové body AfD by v normální době, např. v roce 1949, kdy vznikla německá ústava, byly standardním liberálním postojem. Dnes však, vzhledem k dramatickému posunu celého politického spektra na Západě doleva, mají punc výrazně konzervativní. V tomto smyslu se také AfD označuje za stranu konzervativně liberální. Odvolává se přitom na anglického myslitele Michaela Oakeshotta, jenž popsal konzervativce jako člověka, který upřednostňuje důvěrně známé před neznámým, vyzkoušené před nevyzkoušeným, danou skutečnost před tím, co je skryto, blízké před vzdáleným, věc reálně existující před tím, co je toliko možné, upotřebitelné před dokonalým a radost před utopickým štěstím. Lze dodat, že politicky výrazně konzervativní je rovněž skepse AfD vůči globálnímu oteplování, v čemž se patrně projevuje vliv Václava Klause, který se dlouhodobě účastní akcí AfD a podílel se i na její kampani před zemskými volbami.

Je ovšem příznačné, že mainstreamoví komentátoři přecházejí morální konzervatismus AfD mlčením. Na tomto poli polemiku nepovedou, protože vědí, že ani povšechně liberální voliči FDP, CDU, CSU a snad i SPD by ve své většině s flagrantními útoky proti lidské přirozenosti v podobě pohlavní neutralizace či agresivní sexualizace ve výchově dětí nesouhlasili. Nový bezpohlavní, totálně rovný a stejný člověk má být „vyroben“ pokoutně, kousek po kousku, tedy oblíbenou salámovou metodou evropských ultraliberálů. Normalita má být (a na Západě již drahně let vlastně je) z lidské duše a lidského mozku odřezávána po tenkých plátcích, aby si mrzačená oběť, ohlušená dennodenním halasem informační smršti, pokud možno ničeho nevšimla. Pokud jsou elity tu a tam přece jen donuceny vyslovit se k morálním otázkám, zaštítí se „evropskými hodnotami“, pod nimiž se ovšem již dlouho skrývá velké prázdno, o které se postarala lučavka absolutní tolerance. Rehabilitace standardních morálních hodnot, ochrana tradiční rodiny a odmítnutí feminismu představují nový fenomén v německé politice posledních dvaceti let. V tom se AfD zásadně odlišuje od dřívějších „protestních stran, jimž se podařilo dočasně proniknout do zemských sněmů či vlád, jako byla národně demokratická strana (NPD), Německá lidová unie (DVU) či tzv. Schillova strana, které se etablovaly převážně na bázi odporu k cizincům a důrazem na vnitřní bezpečnost. S politikou kulturní „reakce“ má AfD naději zaplnit prostor v pravém středu, vyklizený drasticky zrudlou a zezelenalou stranou Merkelové. Tuto strategii – stát se novou německou Volkspartei místo CDU – zastává především spolupředseda AfD Jörg Meuthen.

Při posuzování hospodářského a sociálního programu AfD se německý tisk shoduje na tom, že její voliči se z velké části rekrutují z prostředí dělníků a nezaměstnaných, a to zejména v bývalé NDR, kde AfD přetáhla mnoho voličů postkomunistické strany „Linke“. Voliči Alternativy přikládají údajně druhou největší důležitost – po otázce migrace – heslu „sociální spravedlnost“, což je ovšem tradiční levicový koncept. Ve vedení strany reprezentuje sociální křídlo místopředseda Alexandr Gauland, který se staví rezervovaně vůči velkým koncernům, plné zaměstnanosti žen a označuje AfD za „stranu drobných lidí“, stojící poněkud nalevo od politiky architekta německého sociálně tržního hospodářství padesátých a šedesátých let Ludwiga Erharda. V programovém návrhu se však AfD hlásí k ochraně středního stavu a sází na silný, ale štíhlý stát, který bude bránit občana před houfy lobbistů a expertů, zastupujících skupinové zájmy. Chce prosazovat nižší daně a oprášila rovněž starý požadavek FDP na rozpuštění agentury práce, tedy privatizaci pojištění v nezaměstnanosti, což je výrazně liberální postoj. Celkově lze říci, že němečtí komentátoři vyzdvihují rozpor mezi liberálním programem AfD a údajně spíše levicově naladěným elektorátem v naději, že to je slabé místo AfD, kam bude možno vrazit klín a stranu postupně rozložit.

Avšak po úspěšných volbách se strany zpravidla nerozpadají ani neštěpí a je mnohem těžší je rozvrátit zvenčí. Nelze ovšem pochybovat o tom, že německé elity se o to přesto budou intenzivně snažit, protože AfD představuje pro mocenský kartel CDU-CSU-SPD-Zelení vážnou hrozbu. Zatím nejmilitantněji vystupuje SPD, která by nejraději nechala AfD zakázat jako formaci ohrožující ústavní pořádek v zemi. Příčinou je nepochybně pokořují porážka, kterou od AfD utrpěla nejen v Sasku-Anhaltsku, ale i v Bádensku-Württembersku. Existují však reálnější a efektivnější způsoby, jak se pokoušet oslabovat momentální voličskou přitažlivost AfD a pokusit se stlačit její volební preference před volbami do spolkového sněmu v roce 2017 pod deset procent; o poklesu AfD pod pětiprocentní hranici volitelnosti už asi sní jen málokdo. Uplynulo jen pět dní od zemských voleb a velká koalice investovala pět miliard euro na sociální dávky pro chudé Němce, kteří namnoze volili AfD s argumentem, že vláda se stará o migranty, ale ne o ně. Kromě podobného uplácení voličů AfD budou elity neustále udržovat při životě generální lež o nebezpečí pravicového extremismu (= nacismu) v AfD. Je to ovšem obtížné v případě strany, která je zastoupena v parlamentech osmi ze šestnácti spolkových zemí a v Sasku-Anhaltsku dostala důvěru skoro jedné čtvrtiny voličů, ale jde-li o tak velkou věc, jako je obrana německé „demokracie“ a německého „právního státu“, elity se nepochybně budou překonávat v „tvůrčí“ interpretaci reality.

V rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine se touto cestou vydal politolog Wolfgang Schroeder, který – mluvě o AfD – pracoval s termíny (pravicový) populismus a pravicový extremismus jako s cejchem, jehož nesmí být AfD za žádnou cenu zbavena. Na třech místech prozradil, jaký druh obav elity pociťují při pohledu na současnost a perspektivy AfD. Strana prý vyprodukovala špičkové politiky, které nebude snadné „postavit do pravicově extrémního kontextu“. S tím lze jen souhlasit. Např. z veskrze seriózně vyhlížejícího a povšechně umírněného profesora ekonomie a otce pěti dětí J. Meuthena, nejnověji šéfa poslanecké frakce AfD ve stuttgartském zemském sněmu, by bylo vskutku nadlidským úkolem vyrobit pravicového extrémistu. Podle Schroedera existuje dále nebezpečí, že AfD se etabluje napravo od CDU – jako „pravicově populistická strana“. Napravo od CDU volný prostor nepochybně existuje (pouze v Bavorsku ho částečně zaplňuje CSU), proto je nezbytné neustále kontaminovat pojem „pravice“ negativistickými konotacemi. A zatřetí musí být společnost ve střehu a rozpoznat (zajisté za účinné pomoci režimní propagandy), že odpovědi AfD na otázky dneška údajně nepřispívají k posílení sociální a ekonomické výkonnosti Spolkové republiky...

Se zatím asi nejpropracovanější strategií propagandistického tažení proti AfD přišel Dirk Kurbjuweit v úvodníku týdeníku Spiegel. Je symptomatické pro časopis, který téměř bez výhrad obhajoval a obhajuje imigrantskou politiku německého kabinetu, že autor úvodníku se naprosto nezajímá o program AfD. Má ji jednou provždy zařazenu jako pravicově populistickou hlasatelku nenávisti, s níž však po zemských volbách nelze bohužel zacházet jako s fašistickým odpadem, nýbrž je nutno hledat sofistikované způsoby, jak ji oslabit a následně zničit. Úvodem Kurbjuweit vyložil své pojetí stabilní demokracie. Základem je tzv. spokojený střed, zatímco okraje společnost znejisťují a destabilizují. Toto moderní západní pojetí širokého (levého) středu, jehož zdegenerovaný liberalismus pohltil a ideově zcela rozložil někdejší pravici, před časem skvěle analyzoval Petr Hájek v knize Smrt číhá ve středu. Střed má podle Spiegelu vůči okraji trojí možnost: bojovat proti němu, ignorovat jej anebo se pokusit ho integrovat. Do zemských voleb volil střed proti okrajové AfD modus boje, ale ve světle volebních výsledků „musí být zacházení s ní přezkoušeno.“ Strana, jež získala tolik hlasů, posteskl si upřímně Kurbjuweit, je „také strana středu, jakkoliv bolestné je to poznání“.

Problém spočívá podle autora v tom, že AfD reprezentuje současně střed i okraj, a to „zrovna ten nejnepříjemnější okraj, jaký tato země může mít“. Tento vysoký stupeň „nepříjemnosti“ z hlediska zástupce elity je dán tím, že AfD má trojí tvář: z jedné strany vypadá konzervativně, z druhé jako příbytek společenských vyděděnců (Entkoppelte) a třetí tvář je ta nejodpudivější: národovecko-rasistický blok. Kurbjuweit se ani nepokouší tuto lež jakkoli krkolomně dokazovat, ani jmenovat někoho z oněch údajných rasistů; AfD je proti imigraci, ergo musí rasistická. Chce, aby Německo zůstalo německým, ergo je národovecká. Protože však bohužel získala tolik hlasů, nemůže být hnědá celá, je nutno jí chtě nechtě přiznat, že je také částečně konzervativní. Zapeklitá otázka, před níž nyní stojí stoupenci středu, stojí tedy podle Kurbjuweita takto: jak mohou národovecko-rasistický blok vytlačit za hranici přijatelnosti (těžko říci, co přesně autor nepřeložitelným termínem ausgrenzen vlastně myslí), aniž by zároveň vyhlásili válku konzervativcům a vyděděncům, což by byla chyba.

Kurbjuweitova kuchařka pro boj s extremistickým vlkem AfD, skrývajícím se v rouše zbloudilých konzervativců a pomýlených vyděděnců, obnáší čtvero receptů. Zaprvé „ptát se, ptát se, ptát se“. Ptát se po programu, po cílech, stále a znovu, s nadějí, že strana, vzniklá z rozčilení a zklamání, se zhroutí v okamžiku, kdy bude muset nalézt kompromis. Zadruhé diferencovat. Diferencovat mezi „hlasateli nenávisti“ (Hassprediger, tj. těmi, kdo nechtějí islámské Německo) a těmi, kteří jimi nejsou a jichž je v AfD „jisté množství“. Zatřetí werbende Abgrenzung, tedy cosi jako vábit a odtrhnout. Autor vysvětluje: středové strany by měly vytvořit alternativy pro cílové skupiny v AfD, konkrétně CDU pro konzervativce a SPD pro vyděděnce, neboť existuje přece konzervatismus i sociální politika bez nenávisti k cizincům (Fremdenfeindlichkeit). Zbloudilé ovečky by se takto mohly vrátit do ovčince politické korektnosti a multikulturalismu. Čtvrtým receptem je brannost, bojovnost(Wehrhaftigkeit), neboť „pro rasismus a každou jinou formu nelidskosti platí nulová tolerance ... Konzervativec a vyděděnec s rasistickými záchvaty nepatří ke středu“. V závěru zazní temné varování: buď naleznou voliči AfD opět cestu ke klasickým stranám (např. k CSU, jež by mohla rozšířit svou působnost na celé území SRN), anebo Alternativa postupně vytěsní rasisticko-národovecký blok. „Takovou AfD by Spolková republika mohla snést.“ Tertium non datur.

Polemizovat s politickou korektností Spiegelu nemá smysl. Znemožňuje to ideologicky zabetonový jazyk i myšlení liberálních elit. AfD by měla nicméně brát vážně varování a hrozby, jež vůči ní vysílají mainstreamová média a příslušníci vládnoucího mocenského kartelu. V příštích měsících bude nepochybně vystavena celé řadě útoků, difamačních kampaní a pokusů vyvolat její rozklad, jak to navrhuje shora zmíněný úvodník Spiegelu. Ultralevicové bojůvky ostatně již oznámily, že hodlají narušit blížící se sjezd Alternativy ve Stuttgartu. Pokud se však AfD podaří na sjezdu schválit konsistentní program, udržet vnitřní jednotu a zvolit důvěryhodné vedení, udělá zásadní krok k úspěchu ve volbách do spolkového sněmu v příštím roce. Pokud se tak stane, Německo ztratí výsadu být poslední zemí Západu, v jejímž parlamentě neexistuje politická alternativa k vládě levicového liberalismu.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.