NĚMECKO: Atomausstieg a faktor X
Hned na úvod bych chtěl poznamenat, že můj příspěvek asi bude pro mnohé čtenáře poněkud mentorský a dlouhý. Takže pokud nyní očekávají něco „opravdu výživného“, popř. veselého, mohu odkázat třeba na politickou rubriku.
V mediálních přestřelkách zastánců a odpůrců jaderné energetiky se výše uvedený pojem, ať už v německém nebo českém znění, poměrně často vyskytuje. Interpretace je různá. Řekněme od krajně ekologistické (tj.: „Za pár let nebude v Německu v provozu ani jedna jaderná elektrárna a nikdy jinak“), až po krajně projadernou (tj.: „Vůbec nic to neznamená, je to pouze politická proklamace“). Pravda je, jak už to obvykle bývá, někde uprostřed.
V následujícím textu se tedy nyní pokusím zprostředkovat čtenářům NP širší pohled na tuto problematiku a něco málo svých vlastních názorů. Pokud to bude možné, uvedu odkazy na relevantní informační zdroje.
V roce 1980 byla v Německu založena „původní“ Strana zelených. Jedním z mnoha dílčích popudů vzniku strany byla jaderná havárie v Three Mile Island dne 28.3.1979 v USA. Strana v roce 1993 fúzovala se stranou Spojenectví 90 do nové politické strany Spojenectví 90 – Zelení (dále v textu Strana zelených).
Německá Strana zelených se už od svého vzniku velice ostře vymezovala vůči jaderné energetice. Dne 26.4.1986 došlo k velmi vážné jaderné havárii v ukrajinském Černobylu. Mlžení a dokonce lhaní ukrajinských, resp. sovětských orgánů o příčinách, rozsahu a důsledcích havárie v kombinaci s totální nepřipraveností a neschopností uštědřilo velice těžkou ránu jaderné energetice v celosvětovém měřítku, protože se obecně prosadila argumentace typu „Všechny jaderné elektrárny kdekoliv na světě mohou dopadnout jako Černobyl. Obdobná tragická nehoda je pouze otázkou času a my jsme jediní, kteří toto víme a varujeme obyvatelstvo včas.“
Po tragické černobylské havárii se začala v Německu negativně vymezovat vůči jaderné energetice i etablovaná politická strana, tj. sociální demokracie (SPD), která rovněž zapracovala do svého politického programu koncepci odstoupení od jaderné energetiky. Není nutné zdůrazňovat, že po Černobylu začaly preference Strany zelených raketově stoupat, což v reálném politickém životě znamenalo zvyšování počtu poslanců strany v zemských parlamentech a spolkovém parlamentu.
V roce 1998 se v Německu konaly volby, z kterých vyšla vítězně koalice SPD a Strany zelených. Program odstoupení od jaderné energetiky se nyní stal součástí oficiální vládní politiky. Dne 14. června 2000 byla uzavřena průlomová dohoda mezi spolkovou vládou a energetickými společnostmi o praktické realizaci politiky odstoupení od jaderné energetiky. Dohoda v německém originále viz zde.
Velice stručně a zjednodušeně řečeno: pilířem této dohody je ustanovení, že každé jednotlivé elektrárně je „úředně přiděleno“ určité množství elektřiny, které může vyrobit od rozhodného data (01.01.2000) do svého odstavení. Po vyčerpání této kvóty zaniká povolení k provozu. Výpočet byl nastaven na průměrnou životnost elektrárny 32 let od jejího uvedení do komerčního provozu. Při výpočtu zbývající produkce se vycházelo z 5 let s nejvyšší výrobou v časovém intervalu 1990 až 1999, přičemž bylo rovněž zohledněno případné zvyšování výkonu v průběhu životnosti na základě technické optimalizace zařízení (zvýšení výroby o 5,5%). Dohoda umožňuje převod produkčních kvót ze zařízení starších na novější a z menších na větší. Převod z novějších zařízení na starší je podmíněn souhlasem smluvních partnerů (reálně v současné době to je Spolkové ministerstvo životního prostředí). Vypočtená produkce pro jednotlivé elektrárny je uvedena v Příloze 1 dohody (viz zde). Vidíme, že celková kvóta pro všechny elektrárny byla stanovena na 2 623,30 TWh. V Příloze 5 jsou dále nastíněny dohodnuté změny v budoucí novele Atomového zákona (AtG).
Vlastní AtG byl novelizován v roce 2002. Ustanovení o produkčních kvótách je zapracováno do §7 odstavec 1a. Výše uvedená tabulka je součástí Přílohy 3 AtG. Odkaz na celý zákon na stránkách Spolkového ministerstva spravedlnosti viz zde. Evidenci vyrobené elektřiny vede Spolkový úřad pro ochranu před zářením, souhrnné výsledky za roky 2000-2006 viz zde. Novela AtG zahrnuje další pilíře politiky odstoupení od jaderné energetiky: zákaz výstavby nových komerčních jaderných elektráren, povinné bezpečnostní prověrky stávajících zařízení, povinnost výstavby meziskladů a zákaz transportu německého jaderného odpadu do přepracovatelských závodů (především Sellafield v Anglii a La Hague ve Francii).
Z výše uvedeného vyplývá, že můžeme stanovit určitou prognózu budoucího odstavování jaderných elektráren v Německu, avšak vzhledem k možnému převádění produkčních kvót mezi zařízeními nelze stanovit žádné pevné datum. Grafická prezentace výsledků výpočtů je uvedena např. zde.
Doposud byly na základě novelizovaného AtG odstaveny dvě elektrárny: v listopadu 2003 el. Stade o výkonu 662 MW (zprovozněna v roce 1972) a v květnu 2005 nejstarší německá jaderná elektrárna Obrigheim o výkonu 357 MW (zprovozněna v roce 1968). Na příkladu el. Obrigheim je zřejmá určitá termínová nejistota ohledně ukončení provozu jednotlivých elektráren, protože po převedení cca 5,5 TWh z el. Philippsburg 1 došlo k výraznému překročení její průměrné životnosti 32 let.
A co myslím tím faktorem X?
V německých jaderných elektrárnách bylo v roce 2006 vyrobeno cca 26% z celkové výroby elektřiny. Podle jedné z analýz zadaných Spolkovým ministerstvem životního prostředí bude v Německu po roce 2020 vyráběno ročně cca 150 TWh elektřiny z obnovitelných zdrojů, což zhruba odpovídá současné produkci jaderných elektráren. V „modlitební knížce“ současných německých a českých ekologistů „Jaderná energie: drahá nesprávná cesta. Mýty atomového průmyslu“ (celý text viz zde) se můžeme na straně 6-7 dočíst: „...Energie má být ve všech oblastech využívána inteligentněji a úsporněji. 30-40 procent spotřeby energie v průmyslu by mohlo být uspořeno za ekonomicky rozumných podmínek. Což znamená: inovační činy inženýrů nahrazují dovozy surovin. Takto se prosazuje moderní technologie, a to zajišťuje a vytváří v Německu pracovní místa. Toto rovněž platí pro efektivní uhelné a plynové elektrárny, jeden z dalších důležitých pilířů budoucího energetického mixu. V následujících 15 letech musí být v Německu nahrazena třetina výkonu všech elektráren: 40 000 MW. Zde jsou požadovány nejnovější technologie – energie z obnovitelných zdrojů, vysoce efektivní uhelné nebo plynové elektrárny a v budoucnu rovněž uhelné elektrárny bez emisí CO2...“. Pouze doplňující informace: uhelnými elektrárnami bez emisí CO2 jsou myšlena zařízení vybavená technologií zachycování CO2, který má být následně skladován v podzemních zásobnících. Německé zdroje uvádějí možnost využít např. určité geologické formace jako potenciální zásobníky CO2. Pro zájemce o informace o tomto posledním technologickém výkřiku uvádím odkaz zde.
Pokud si sestavím základní energetickou rovnici výroba = spotřeba a pokusím se zohlednit velikost předpokládaného budoucího navýšení spotřeby, budoucí rozmach výroby energie z obnovitelných zdrojů versus doběh výroby z jaderných elektráren, možnosti úspor za „ekonomicky rozumných podmínek“, inovační potenciál německých inženýrů, kreativnost politiků v prosazování jejich energetických vizí a striktní požadavek na dodržování emisí CO2, zjišťuji, že výsledný vliv všech těchto proměnných je velmi obtížně předpovídatelný, a pro sebe jej tedy pracovně nazývám faktor X. To podle televizního seriálu, kde jedna záhada stíhá druhou, laik žasne a odborník se nestačí divit.
Abych předešel smršti podrážděných reakcí od určité části čtenářů, předesílám, že jsem dalek toho, abych hodnotil energetickou politiku sousedního státu, která navíc vychází z platných právních aktů právoplatně zvolených zástupců.
Pouze s profesním zájmem sleduji, že německá vládní koalice nám, technikům, velkoryse dopřála možnost sledovat nevídaný energetický experiment, a to na celostátní úrovni. Nám v ČR postačí stát za bukem a opsat to báječné řešení, které budou muset němečtí inženýři vymyslet (varianta první). Anebo se poučit z cizích chyb (varianta druhá). Nicméně je rok 2007 a termín 2021 se neúprosně blíží. Už je nejvyšší čas, aby němečtí inženýři brzy s něčím převratným přišli.
A jinak, jako inženýr (i když český), děkuji politikům za důvěru v nás kladenou.
