Tak zní titulek článku v časopise The Economist, který festovně cupuje politický odkaz bývalé německé kancléřky.

Jaká to změna během pár let, že? Když odcházela, loučila se s ní CDU srdceryvným potleskem (máte-li nervy na několik minut frenetického plácání, můžete se přesvědčit zde); a český Respekt tehdy vydal oslavný článek, který je dokonce součástí jejich sbírky „top článků za rok 2021“. Právě ten mě tehdy přiměl napsat podstatně kritičtější reakci. Jak se dnes dívám do toho Economistu, jako by se přibližoval tomu mému tehdejšímu názoru.

Dostal jsem kdysi – snad předloni – od nějakého čtenáře obtížnou otázku, jestli na Merkelové a jejím vládnutí vidím něco dobrého. Musel jsem se nad ní seriózně zamyslet, protože má automatická odpověď by určitě zněla „ne“…

No dobře, něco jsem našel: nechovala se jako stereotypní tyran. Svoje stranické konkurenty ničila politicky, ale ne osobně. Když byli odklizeni z cesty, mohli si žít po svém, třeba i velmi luxusně (její nemesis Friedrich Merz je multimilionář). Nezaklekávaly na ně žádné finančáky ani policie. To by sice v zásadě měla být v Evropě norma, ale vzhledem k tomu, kolik snadno urazitelných narcisů přitahuje vrcholná politika, se to stejně musí ocenit. Ani na mezinárodní scéně nevystupovala Merkelová agresivně.

Tím je můj seznam dobrých politických vlastností A.M. víceméně u konce. Možná má ještě nějaké, ale nejsou vidět.

Naopak si s uplývajícím časem čím dál více myslím, že Merkelová rozstřelila německou a nepřímo i evropskou demokracii dosti bolestivým způsobem. Aby bylo jasno, to asi nebyl její záměr, byl to jen vedlejší efekt způsobu, kterým se – úspěšně a dlouho – snažila udržet u moci. Leč z hlediska důsledků samotných to bylo celkem jedno.

Oním základním problémem merkelovské éry byla líbivá politika ve stylu „uspávače hadů“. Typicky si populistu představujeme jako bombastického řečníka ve stylu Juana Peróna nebo Fidela Castra. Merkelová ale dokonale ovládala jiný druh populismu, který spoléhal na předsudky vzdělané střední vrstvy z velkých měst: „máme se dobře – krásně se nám žije – máme spoustu peněz – nemusíte se moc trápit politikou – rozhodně není potřeba dělat reformy – nechte technické detaily vládnutí na mně – existuje vlastně jen široký střed, který se skoro na všem shodne, a kromě něj už jenom extremisti – nebudeme tady pěstovat žádnou konfrontační politiku jako nějací Američani – konsensus je nevyhnutelný a alternativy neexistují – máme to ale skvělou nudu, že?“.

Využívala při tom mistrovsky jak německé samolibosti, tak i toho, že ta reálná demokratická politika je plná konfliktů, včetně osobních které spoustě lidí vadí. Takovým konfliktům se dalo účinně vyhýbat tím, že se vládlo podle průzkumů veřejného mínění a rozdávaly se různé dárky (např. důchodový Rentenpaket z roku 2014, jehož náklady do roku 2030 se už tehdy odhadovaly na 160 miliard eur).

Jak snadno se hlasuje pro kancléřku, která po vás nechce nic namáhavého a bolestivého, je ochotna pustit chlup ze státní kasy a ještě navíc vyhoví každému vašemu předsudku? Máte strach z jaderné energetiky? Tak vypneme jaderné elektrárny, ačkoliv osoba s doktorátem z fyziky by vlastně měla tento druh pitomé hysterie rozptylovat, a ne se mu přizpůsobovat. Teprve nezvládnutí migrační krize v roce 2015 jí začalo pomalu kopat politický hrob; to se totiž nedalo jen tak vysedět na bobečku stranou. To byli živí lidé, se kterými do Německa dorazily i velmi „živé“ problémy.

Kdyby takový politik přišel k moci někde v Argentině, velmi rychle ji pošle do dalšího státního krachu. Určitá tragédie Německa v letech 2005-2021 spočívala v tom, že si tenhle druh duševní, politické a vývojové stagnace mohlo dovolit. Ne donekonečna, ale dlouho. Velká ekonomika má velkou setrvačnost a vnější okolnosti byly té merkelovské politice nicnedělání také nakloněny. Z Ruska proudily levné suroviny, silné poválečné ročníky Němců ještě nebyly v důchodu, Čína byla spolehlivým obchodním partnerem, který kupoval skoro všechno Made in Germany ve velkém. Ve Washingtonu seděl Obama, kterému se sice moc nelíbilo, že evropské státy zanedbávají svoje vlastní náklady na obranu, ale neměl ve zvyku na Evropany moc tvrdě tlačit. I ta anexe Krymu se tehdy dala prospat s tím, že se holt stalo a nic dalšího už určitě nebude.

O deset let později se všechno to „uspávání hadů“ vrátilo jako okovaný bumerang. Peníze rozdané na důchodech se „prožraly“ a německá infrastruktura chátrá. Příliš velká koncentrace na už existující průmysl vedla k jeho zastarání a neexistenci alternativ, které by jej mohly zastoupit. Nic jako německé Křemíkové údolí neexistuje ani v náznaku, přitom právě gigantický IT průmysl v USA je hlavní příčinou toho, proč se mezi Amerikou a Evropou otevírá taková propast v HDP na hlavu. V mezinárodních vztazích notně přituhlo, ale Bundeswehr by neměl čím bránit vlastní zemi; musí spoléhat na to, že mezi ním a horkými oblastmi východní Evropy leží země, které neměly ve svém čele žádnou uspávačku hadů, jako třeba Polsko.

Zdroj

EU/EHS byla za Schmidta, Strausse a Kohla postavena na mimořádném ekonomickém výkonu Německa, tehdy jednom z nejsilnějších na světě. Ten se za Merkelové prokaučoval tím, že se absolutně nemyslelo na budoucnost. Veškerá potřeba provádět reformy byla důsledně ignorována, aby to nedejbože voliče nebolelo a nepřestali hlasovat pro věčnou kancléřku. A tenhle přístup se samozřejmě přenášel i za německé hranice. Fuč jsou například časy, kdy se v tom Bruselu aspoň někdo snažil o liberalizaci a zvyšování konkurenceschopnosti na vnitřním trhu (jako Frits Bolkenstein). Iniciativa přešla spíš k byrokratům a různým aktivistům, jejichž hlavním cílem bývá něco ztížit nebo znemožnit, což se typicky dělá zavedením dalších lejster a regulací.

Z těch ovšem nevyžijete a důsledkem je, že EU se změnila v rozhádaný, stagnující spolek, ve kterém se různě natahují obviňující prsty, ale nikdo neumí sehrát roli pozitivního inspirátora. Nikdo už není v rámci EU tím symbolickým motorem – a tím myslím opravdu motor ve smyslu zdroje síly a pohybu. Macronovy velikášské řeči z Elysejského paláce, byť sebebombastičtější, se nepočítají; za těmi není žádná substance, to jsou jenom slova.

Být motorem EU, to kdysi SRN uměla a měla na to. Teď už to neumí a nemá na to, a po dvou dekádách „uspávání hadů“ už se třeba nemusí vzpamatovat nikdy; i demograficky teď vypadá úplně jinak než před pětatřiceti lety. Ze všech velkých států EU může jenom Polsko říci, že má opravdu živou a rostoucí ekonomiku, jejíž růst systematicky překonává průměr Unie. Ale Polsko není duševně připravené být novým lídrem Evropy a, popravdě řečeno, Západoevropani by beztak nebyli ochotni jakési Poláky následovat. Na to jsou prastaré předsudky moc silné. Ještě i u nás jsou překvapivě silné…

No, tak to je dědictví Merkelové. Ale abychom byli spravedliví: nejen jí. Všech, kdo ji volili a vyhovovalo jim to. Všech, kdo se k tomuto stylu politiky hlásili a přizpůsobili se mu.

Vybavuji si, jak jsem se před několika lety pohádal s jakýmsi rozdávačem letáků v tričku ODS před Billou na Florenci – o Merkelovou, kterou bral jako vzor.
„Proboha, proč se k ní hlásíte, ta baba zničila německou pravici!“
„Ale vyhrává volby!“
„Jo, ale za jakou cenu??!“

Pak už se se mnou nechtěl bavit. Zajímalo by mě, kde je dneska a co si myslí teď.

Hudební epilog

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.