Po půl roce od německých voleb a po definitivním schválení staronové velké koalice nastal čas na první dílčí bilanci působení AfD v Bundestagu. Po šoku, jejž utrpěly kartelové strany v důsledku průniku „extremistů“ a „populistů“ do svatostánku německé demokracie, se rozčeřené vody poněkud uklidnily a nastal dlouhodobý poziční zápas.

Z hlediska AfD spočívá základní pozitivum v tom, že se nenaplnily zlověstné předpovědi o rozpadu poslaneckého klubu; bývalá spolupředsedkyně Frauke Petry se svým manželem zůstali jako secesionisté osamoceni a pomalu mizí i se svou novou Modrou stranou v politickém zapomnění. Více než devadesátičlenný blok AfD v Bundestagu, vedený A. Gaulandem a A. Weidelovou, se úspěšně vpravil do parlamentních zvyklostí a obsadil významné pozice, především předsednictví rozpočtového a právního výboru. Kartelové strany po delším váhání odolaly pokušení – na rozdíl od hanebné změny pravidel při prvním zasedání parlamentu – upravit v neprospěch nevítaného nováčka dlouholetý úzus Bundestagu týkající se výsad nejsilnější opoziční strany. Dlužno ale dodat, že hlavně ze strachu, aby nevtlačily AfD do postavení mučedníka.

Pokud mohu soudit z dostupných záznamů vystoupení jejích poslanců v plenárních zasedáních, AfD plní úkol, který si předsevzala – napadat soustavně vládní politiku a předkládat konstruktivní alternativní návrhy, např. v oblasti migrace, europolitiky, působení Bundeswehru v zahraničí nebo posílení němčiny a německé kultury (např. návrh na status němčiny jako zemského jazyka, Landessprache). Zatím se však neobjevil v jejích řadách výrazný řečnický talent, který by se mohl rovnat rétorickým veličinám kartelových stran jako jsou G. Gysi, C. Özdemir či J. Trittin. Čtení projevů z papíru to ani dost dobře neumožňuje. Emoce, jaké vložila do svého řečnického vystoupení na téma podpory některých poslanců SPD a Zelených extremistickým levičáckým uskupením místopředsedkyně AfD von Storchová, nemohou suverénní výrazný, spatra přednesený projev nahradit.

Podle posledních průzkumů veřejného mínění se může zdát, že voliči činnost AfD oceňují. Podpora strany vzrostla na 16 %, čímž se poprvé vyrovnala potápěcící se SPD. Roste ovšem i podpora CDU, Zelených a Levice, takže o celkovém slábnutí kartelových stran nelze mluvit.

Z hlediska vlivu AfD na německou politickou scénu je zásadní pokračující politika Ausgrenzung, tedy odmítání jakékoli spolupráce ze strany ostatních parlamentních frakcí. AfD se nachází v tuhé izolaci, která vyjde najevo při každém projevu jejích poslanců, který je odměněn potleskem výhradně z vlastních lavic. Pro politiku kartelových stran je charakteristické, že podobně jako na začátku tohoto volebního období žádná frakce nechtěla sedět vedle AfD, tak nyní se jejich řečníci ničeho tolik nebojí jako potlesku v řadách Alternativy. Nejspolehlivější obranou proti této „hrozbě“ je povinný útok proti „populistům“. Stranou, která by aspoň teoreticky mohla politiku Ausgrenzung prolomit, např. v rámci společné kritiky fiskální politiky EU, je liberální FDP. Její předseda Christian Lindner poskytuje médiím rozhovory obsahující místy velmi ostrou kritiku CDU a Merkelové zvlášť, ale od Alternativy si svobodní zachovávají nadále bezpečný odstup. Podobně se chová i CDU v těch zemských sněmech, kde je v opozici spolu s AfD – např. v Berlíně nebo v Duryňsku. „Sanitární kordon“, který kartelové strany kolem AfD vystavěly, se zdá být neprolomitelný.

V Bundestagu, zemských sněmech i médiích naopak pokračuje a sílí „boj proti pravici“, povinný rituál německých „demokratů“. Každá ostřejší kritika představitelů AfD na adresu Merkelové, islámu či migrantů je okamžitě klasifikována jako projev nenávisti, extremismu, rasismu, ergo důsledek přítomnosti „nacistů“ ve straně. Leccos nasvědčuje tomu, že se jedná o dlouhodobou přípravnou palbu před chystaným finálním úderem – podrobením AfD tzv. ústavnímu dohledu, tedy veřejně vyhlašované kontrole vnitřní rozvědky, což je v německé politické praxi nejúčinnější prostředek k eliminaci politické pravice. V nedávné době se např. v médiích hojně spekulovalo o sympatiích mnoha členů AfD k tzv. Identitárnímu hnutí (Identitäre Bewegung, IB), jež usiluje o zachování německého charakteru SRN, a je tudíž ze strany rozvědky sledováno jako nebezpečný „extremistický“ a „rasistický“ element. Mediální kampaň má zjevně za cíl přesvědčit vedení rozvědky, že AfD je de facto totéž co IB a je potřeba ji rovněž podrobit ústavnímu dohledu.

Ale i kdyby nakonec AfD této hrozbě unikla, její naděje na průlom v německé politice jsou nevelké. A to i kdyby v příštích volbách dostala třetinu hlasů. Zkušenosti z jiných západoevropských zemí ukazují, že ani mnohem silnější, ve společnosti zakotvenější systémově opoziční strany, jako je např. francouzská Národní fronta, Wildersovi Svobodní v Nizozemí či Vlámský blok v Belgii, neměly či nemají dosud reálnou šanci prolomit onen pomyslný sanitární kordon. Ad hoc vzniklá národní „antifašistická“ fronta, jež se vytvořila v loňských prezidentských volbách ve Francii a neuvěřitelně rychle vygenerovala dosud zcela bezvýznamného Macrona jako svého nového spasitele, ukazuje nadmíru jasně, že levicoví liberálové, hlasatelé bezbřehé tolerance, totální rovnosti, kulturní revoluce a jednotné Evropy, mají smýšlení většiny společnosti bezpečně pod kontrolou. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo je Rakousko, kde se Svobodným loni již podruhé podařilo izolaci prolomit.

AfD povede v příštích měsících nadále téměř beznadějný boj proti všem, majíc na své straně kromě svých voličů jen hrstku intelektuálů a několik malých klasických či internetových médií. A ovšem také zásadní „pravdu“ ve své kritice německé politiky, jež představuje v současnosti vedle bruselské centrály EU největší hrozbu pro svobodu, normalitu a lidskou přirozenost obyvatel starého kontinentu. Mít pravdu ale v dějinách a politice často mnoho neznamenalo.