V krásném městě Aachen (Cáchy) existuje významná univerzita Rheinisch-westfalische technische Hohschule-RWTH. Studenti v tomto 250ti tisícovém městě tvoří téměř čtvrtinu obyvatel. Jejich počet je 60 tis. (z toho 16 tis. zahraničních). Studují zde převážně technické obory. Škola je 2. nejlepší technickou univerzitou v Německu (po Mnichově). V nedávné době přibyly i medicínské obory a něco málo humanitních. Ale základ v 19. století, její poloha nedaleko uhelného regionu, směřuje stále tuto VŠ jednoznačně k technickým oborům.

Školu tvoří i velmi kvalitní (a náročný) pedagogický sbor. Financování školy je prostřednictvím rozpočtu spolkového, zemského a nemalou část tvoří i sponzoři-strojírenský (hlavně automobilový) průmysl. Není divu, že tato škola je považována za velmoc ve strojírenském inženýrství a s jejím jménem se pojí i prestižní označení Centrum excelence. Mezi její absolventy patřil kdysi i Hugo Junkers, konstruktér a později výrobce letadel.

Na začátku 90. let 20. století, nabídla tato škola spolupráci i pražskému ČVUT. Spolupráci nejen ve studijních a vědeckých programech, ale i možnost výměny studentů. Nemálo českých studentů od r. 1990 doposud studovalo a absolvovalo v Aachen. Studium náročné, studijní praxe na rozdíl od nás dlouhá, ubytování na dobrých kolejích: 2 pokoje se společným příslušenstvím, ale společná lednička ve vnějších prostorách.

A tady začínal po rozpadu SSSR a příchodu studentů také ze zemí středního východu a bývalých sovětských středoasijských republik nečekaný, pro mnohé úsměvný problém. Když si jeden z českých studentů přivezl z domova krásnou, uzenou, vepřovou krkovici, po krátké době se jeho balíček objevil mimo lednici. „Asi se někdo spletl“ řekl si student a vrátil ji na původní místo. Když se vše opakovalo ještě dvakrát, počkal si na autora dislokace a promluvil s ním. Nejprve ústně, pak i „ručně“, prostě vše skončilo velkým kraválem: ten kluk, dislokující uzenou krkovici, byl totiž z muslimské země a vepřové maso nesnesl vedle své čisté potravy. Z přestrkování se stal problém pro celé patro, kluci se nějakou dobu dohadovali, pošťuchovali, ale pak se ti nemuslimští postupně přestěhovali do jiné, musím dodat, že lepší koleje. Sice ustoupili, ale v ubytování si nepohoršili, naopak. Po skončení studentských let našli většinou v německých firmách SRN dobré uplatnění. Někteří, menšina z nich, se po promoci vrátili do Čech. (Jejich anabáze s uplatněním v českém průmyslu by vydala na delší text, ale to není smyslem tohoto článku).

Proč zmiňuji jméno politické strany AfD v záhlaví článku?

Vraťme se do krásných Cách. V centru jejich lázeňské části stojí luxusní restaurace Elisenbrunen. Z terasy se můžete dívat na archeologický park (spíš parčík), zbytky staveb z dob antiky i doby Karla Velikého (+814). Ten si v těchto léčivých pramenech po návratu z různých šarvátek a bojů léčil své polámané kosti koupelemi. A když už tu pobýval, postavil si nejen královskou falc (800), ale i nádherný Dóm (796), zasvěcený Panně Marii.

To vše nejen pro své potěšení, ale protože byl nejen úspěšný, ale i moudrý císař, myslel i na budoucnost. Proto přizval kromě stavitelů i mnicha Alkuina z Yorku (735 až 804), aby v jeho sídle založil školu. Ze žáků této školy se pak stali ti, kdo postupně pomáhali vytvořit společnou latinskou kulturu západní Evropy. A protože nejen válečné šarvátky, ale i tehdejší vzdělání přinášelo postupný ekonomický úspěch, symbolem té doby se stal stříbrný denár Karla Velikého.

Karel Veliký zemřel v r. 814 a jeho zlatý sarkofág můžete shlédnout v tamním Dómu (stejně jako císařský trůn, složený z podlahových dlažebních desek jeruzalémského vězení Ježíše Krista).

Z Aachen se stalo korunovační místo Svaté říše římské a postupně v nich bylo korunováno 30 králů a 12 královen. Poslední Ferdinand I. Habsburský.

Od r. 1348 se každých 6 let (dodnes) konají pouti k vystaveným relikviím. V roce 1978 bylo toto místo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO jako první místo v Německu.

Když se z historie přeneseme do dnešních dnů, můžeme v podvečer, před krásnou restaurací Elisenbrunen vidět postupně přicházející maminy s malými i velkými dětmi. Rozloží deky, otevřou piknikové koše s večeří a pamlsky, nakrmí své početné děti a společně poklábosí a sem tam mrknou na dovádějící mládež. Po 18. hodině se dostaví vousatí otcové rodin, zavelí k odchodu, maminy v černých oblečcích svolají děti, seberou koše, deky a odejdou. Nepřejte si vidět, co vše po nich v centru krásného, historického města, v těsné blízkosti starobylého Dómu, na udržovaném, zeleném trávníku zůstane!

A protože jsou Němci pořádní, vedení města zajistí, že do hodiny je vše nepatřičné odstraněno a znovu uklizeno. Městský rozpočet je velký, Cáchy jsou bohaté město a místní Oberburgermeister (primátor) ví přesně, co je potřeba zařídit, aby ve městě byl pořádek a proto i klid.

Znovu k AfD. Němci jsou pořádný a také trpělivý národ (zkušenosti z let 1922-1945 by nás o tom měly přesvědčit). Nehubují, nebouří se, ale pamatují si a pak, když se najde někdo, kdo naformuluje jejich stesky, pak se předvedou.

Proto ty dva přímo nesouvisející příběhy, první o vepřovém mase, vyhozeném z ledničky muslimským studentem a druhý o trpělivém uklízení odpadků po lidech, kteří mají jiné náboženství a proto také i zvyklosti, vedou k úspěchu politických stran, které tvrdí, že takové zdánlivé drobnosti, jejich příčiny a důsledky vyřeší. Z našeho úhlu pohledu jsou to možná drobnosti: Bóže, přece se svět nebourá! Někdo ten trávník zamést musí! Ano, musí, ale proč ne ti, kteří ten binec nadělali! Každý národ má jiné zvyklosti. A krásné slovo integrace vypadá dobře v usneseních, memorandech a slovech některých politiků. V praxi ale skutečná integrace trvá desítky let. To v případě, že je na obou stranách trpělivost a dobrá vůle. Po dlouhých 60, téměř 70 létech, kdy do SRN přicházeli první zahraniční pracovníci-Turci, aby opravovali a stavěli válkou zničenou zemi, po nich Jugoslávci (po 3 měsících se museli vrátit domů, aby přišli další. Toto pravidlo bylo později zrušeno). Dnes, kdy přicházejí lidé všech možných národností a ze všech možných důvodů se ukazuje, že příchozí mají přece jenom jiné zvyklosti a vlastnosti, se kterými hostitelská země nepočítala. AfD toto téma našla, zvedla a proto je na postupu.

Proč se vlastně tedy divíme?