Německo a ruské energie si k sobě dříve či později zase najdou cestu, vždyť tento vztah přežil i nejtvrdší fáze studené války a odolal i Reaganově vzteku. Česko by se na to mělo připravovat

Levné energie z Ruska a německý průmysl daly už v hloubi studené války vzniknout symbiotickému vztahu, který má natolik tuhé historické kořeny, že nelze jen tak vsázet na jejich trvalé přervání.

Pravda, ruská energie rozhodně nebyla výhradním zdrojem poválečného německého hospodářského zázraku – ten začal dávno před masivním dovozem sovětského plynu. Od 70. let, a zvláště po skončení studené války, se však levný sovětský a později ruský plyn stal jednou z významných konkurenčních výhod německého průmyslového modelu.

Ekonomické propojení přitom začalo vskutku ještě dávno před pádem železné oponoy. Obchod mezi Západním Německem a SSSR narůstal už v 50. letech. Koncem 60. let tvořily ropné suroviny a ropné produkty dokonce největší položku sovětského vývozu do Spolkové republiky. A ještě významnější byla opačná strana tohoto obchodu: Moskva potřebovala západoněmeckou techniku. Mannesmann, Hoesch či Phoenix-Rheinrohr dodávaly od konce 50. let Sovětům velkoprůměrové ocelové roury pro budování ropovodů a plynovodů. Například v roce 1962 jich západoněmecké firmy do SSSR vyvezly přes 255 tisíc tun.

Washington v tom už tehdy viděl bezpečnostní problém. Spojené státy prosadily tlak na omezení vývozu potrubí, Adenauerova vláda na konci roku 1962 skutečně zablokovala již sjednané dodávky. Epizoda je zajímavá tím, jak připomíná pozdější spory o Nord Stream: USA argumentovaly strategickou závislostí Evropy na Moskvě, zatímco německý průmysl zdůrazňoval obchodní a energetickou logiku spolupráce. Embargo však představovalo jen přerušení, nikoli konec vztahu.

Skutečný přelom přišel roku 1970. Právě v době, kdy Willy Brandt rozjížděl svoji Ostpolitik, vznikl legendární model „roury za plyn“. Mannesmann měl Sovětskému svazu dodat přibližně 1,2 milionu tun velkých ocelových rour, německé banky v čele s Deutsche Bank, Dresdner Bank a Commerzbank obchod financovaly a SSSR se zavázal během následujících dvou desetiletí dodávat Spolkové republice Německo desítky miliard metrů krychlových plynu. První sovětský plyn začal do západoněmecké soustavy proudit v roce 1973. Energie se tak stala nejen obchodem, ale součástí západoněmecké strategie Wandel durch Handel – změny prostřednictvím obchodu.

Následující desetiletí je pro dnešek ještě poučnější. Po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 vztahy Východu a Západu prudce ochladly. Po zavedení stanného práva v Polsku v roce 1981 přišly další sankce. Reaganova administrativa se snažila zabránit výstavbě obřího sibiřského plynovodu do západní Evropy a varovala Evropany, že jejich rostoucí energetická závislost na SSSR může být strategickou slabinou. Bonn přesto od projektu neustoupil. Schmidtova vláda a západoněmecké firmy pokračovaly, evropské vlády proti americkým sankcím protestovaly a plynovod byl nakonec v roce 1983 dokončen.

To je silný historický precedent. Západní Německo bylo pevnou součástí NATO, na jeho území stály americké jednotky a proti sobě v Evropě mířily jaderné zbraně obou bloků. Přesto Bonn usoudil, že obchod s plynem může pokračovat i s geopolitickým protivníkem. Energetická vazba na Moskvu tedy nevznikla až s Gerhardem Schröderem či Angelou Merkelovou. Nord Stream byl spíše pokračováním filozofie staré několik desetiletí.

Sovětský zemní plyn do Západního Německa proudil přes tehdejší Československo. Právě kvůli tomu vznikla na začátku 70. let československá tranzitní soustava Transgas. Po rozhodnutí z roku 1971 bylo během pouhých dvou let vybudováno zhruba 1 100 km plynovodů a první sovětský plyn začal přes ČSSR proudit do Rakouska a do SRN. Do Západního Německa vstupoval přes Waidhaus v Bavorsku. Takže zatímco lidé z ČSSR do Západního Německa jen tak vycestovat nemohli, za nelegální překročení hranic některé z nich ještě tehdy stihla smrt z rukou pohraničníků, sovětský plyn si přes ty samé hranice cestoval na Západ zcela volně.

Po rozpadu SSSR daný symbiotický vztah ještě zesílil. Rusko disponovalo obrovskými zásobami a potrubím schopným dodávat velké objemy přímo do střední Evropy, Německo zase vybudovalo nesmírně silnou chemii, hutnictví, sklářství, papírenství a další energeticky náročné obory. Před rokem 2022 pocházelo z Ruska přibližně 55 procent německého zemního plynu a 42 procent dovážené ropy.

Lze tedy vskutku mluvit o „symbióze“. Rusko dostávalo dlouhodobého, bohatého odběratele a devizy. Německo zase velké objemy potrubního plynu za podmínek, které pomáhaly udržovat konkurenceschopnost průmyslu. Pochopitelně, nebyla to jediná příčina německého průmyslového úspěchu – stejně důležité byly kvalifikovaná pracovní síla, kapitál, technologie, evropský jednotný trh či později obrovská čínská poptávka po německých strojích a automobilech.

Rozpad tohoto modelu po roce 2022 je ale pro Německo strastiplný. Podle německého statistického úřadu byla produkce energeticky náročných odvětví v březnu 2026 o 15,2 procenta níže než v únoru 2022; chemická výroba poklesla o 18,1 procenta, papírenská o 18,5 procenta a produkce skla, keramiky a příbuzných materiálů o 25 procent. Destatis výslovně upozorňuje, že vyšší ceny energií tato odvětví zasáhly výrazněji než zbytek průmyslu. Nelze tedy celý německý průmyslový útlum svést na konec ruského plynu, ale energetický šok je jeho prokazatelnou součástí.

Což nás přivádí k dnešku. AfD, preferenčně nejsilnější německá strana, otevřeně prosazuje opačný kurz. Ve svém programu pro spolkové volby 2025 požadovala zrušení hospodářských sankcí proti Rusku, opravu Nord Streamu a co nejrychlejší uvedení dosud nepoškozené větve Nord Stream 2 do provozu. Strana argumentuje právě tím, že dostupná energie byla zásadní pro konkurenceschopnost německého průmyslu. Představitelé AfD a ruská strana připravují na rok 2027 jednání, jehož tématem má být právě případné obnovení dodávek plynu do Německa a Nord Stream.

Technicky není Nord Stream úplně mrtvý. Tři ze čtyř potrubních větví byly při explozích v roce 2022 poškozeny, ale jedna větev Nord Stream 2 zůstala nepoškozená. To ovšem neznamená, že stačí „otočit kohoutkem“. Nord Stream 2 nikdy nezískal potřebnou německou certifikaci a současná německá vláda jeho spuštění odmítá.

A ještě podstatnější překážkou je dnes Evropská unie. Nařízení EU 2026/261 přijalo právně závazný postupný zákaz ruského zemního plynu. U potrubního plynu mají skončit i zbývající dlouhodobé kontrakty nejpozději na podzim 2027. Budoucí německá vláda tedy podle dnešního práva nemůže jednoduše rozhodnout „spustíme Nord Stream“ a začít ruský plyn nakupovat. Musela by se změnit i evropská legislativa, případně celý sankční a energetický rámec EU.

Návrat Německa k ruským energiím však při pohledu do historie není absurdní scénář, což samozřejmě neznamená, že je z hlediska Česka kýžený. Je však třeba realisticky vnímat, že německo-ruská energetická spolupráce přežila v minulosti berlínskou zeď, sovětskou invazi do Afghánistánu, polské stanné právo i ostrý odpor Reaganovy administrativy. Ekonomická komplementarita – ruské suroviny na jedné straně, německý průmysl na druhé – existuje i dnes. Možná oproti studené válce přibyla zásadní překážka, a sice, že Německo už nemá možnost tuto otázku rozhodnout samo, protože EU v roce 2026 návrat k ruskému plynu právně zablokovala. Je ovšem otázkou, zda pro nyní triumfující AfD tato překážka bude nezdolatelná, stane-li se součástí některé z příštích německých vlád. Česko by s touto variantu mělo počítat, stejně jako s tím, že se v takovém případě mohou Německo s Ruskem sbližovat nejen ekonomicky.

Z autorova Twitteru (X)