Mnozí takzvaní „obránci německé demokracie“ spoléhají na plošný zákaz AfD, opírajíce se o prohlášení německé rozvědky z loňského dubna, že celá strana je „jistotně pravicově extremistická“ (dosud ji rozvědka taxovala jen jako „podezřelou“ z pravicového extremismu). Ve zdůvodnění o 1108 stranách (!) je mezi důvody uvedeno, že AfD hrozí „válkou proti vládě“, stěžuje si na „nožový džihád“ na ulicích, žádá „milionovou remigraci“, je podezřelá ze špionáže pro Rusko atd. atd. Týdeník Spiegel ovšem po nějaké době rezignovaně připustil, že voliče toto rozhodnutí rozvědky, o níž je dobře známo, že je pevnou součástí progresivistického konsensu ve Spolkové republice, nijak neodradilo. Nepochybně se tím ovšem komplikuje situace pro členy AfD, zaměstnané ve státní správě, která má nyní silnější argument pro jejich případné propouštění. SPD v reakci na výrok rozvědky ihned vyhlásila, že nyní je třeba boj proti „extremistům“ vystupňovat. Rozhodující však bude postoj CDU.

Alternativa se odvolala ke správnímu soudu, kde bude muset rozvědka své rozhodnutí obhájit. Pokud by uspěla, znamenalo by to, že strana se 151 poslanci v parlamentě se stala úředně „nepřítelem ústavy“ a pak se bude muset křesťanská demokracie rozhodnout, zda se obrátí na Spolkový ústavní soud v Karlsruhe s tzv. velkou otázkou, zda je možné AfD zakázat. Předseda CDU a kancléř Fr. Merz to však zdá se udělat nehodlá a navíc nařídil všem členům o zákazu AfD mlčet, v čemž má podporu* užšího vedení strany i CSU. V médiích a mezi řadovými křesťanskými demokraty se vede vášnivá debata o Merzových skutečných pohnutkách. Kancléř prohlašuje, že je principiálně proti zakazování politické konkurence a že agresivní útoky proti svobodnému demokratickému řádu (freiheitlich-demokratische Ordnung) je nutno dokázat a že ho „důkazy“ rozvědky nepřesvědčily. Kromě toho doufá, že voliči se nakonec od AfD přece jen odvrátí. S touto velmi křehkou nadějí na politické řešení problému s Alternativou se ale někteří lidé z CDU a mnozí v médiích, jakož i SPD a Zelení en bloc nehodlají spokojit a zvyšují tlak na řešení administrativní. Zejména někteří křesťanští demokraté z východní části země, kteří jsou dnes a denně konfrontováni s prudkým nárůstem vlivu AfD, volají po radikálním zásahu. Marco Wanderwitz, bývalý pověřenec CDU pro východní Německo, usiloval v minulém volebním období v součinnosti s radikální levicí o to, aby se do věci vložil Ústavní soud, ale neuspěl. Merzovi kritici se odvolávají na starší výrok soudu, podle kterého se může politická strana dostat do rozporu s ústavním pořádkem, i když své protiústavní cíle realizuje výhradně právními prostředky a s vyloučením jakéhokoli násilí, pokud při tom postupuje „plánovitě“ a aktivně. A navíc stačí, aby ohrožovala jediný ze tří sloupů svobodného demokratického řádu (lidská důstojnost, demokracie, právní stát), jež jsou navzájem provázány.

Vedení CDU se však právem obává nemalého rizika, spojeného s pokusem o soudní likvidaci AfD. Pokud by se opravdu vláda v této věci nakonec na Ústavní soud obrátila, řízení by trvalo mnoho měsíců a nepochybně by ověnčilo AfD aureolou oběti, která by se mezitím mohla promítnout do výsledků voleb (v SRN se každým rokem koná několik voleb do zemských sněmů). Mimoto není výsledný verdikt navzdory dosavadní judikatuře Ústavního soudu (ÚS), byť se jeho většina zatím nikdy v zásadních věcech nepostavila proti vládě, zcela jistý. ÚS dosud nikdy ve Spolkové republice politickou stranu nezakázal, protože se přidržuje zásady, že pokud je extremistická strana slabá, nepředstavuje hrozbu pro ústavní pořádek a její zákaz není relevantní. Jenže soudci by si zajisté položili otázku, která trápí i některé stoupence zákazu, zda totiž AfD není v některých spolkových zemích už příliš silná, takže by její zákaz mohl vést k masovým protestům a popřípadě k občanské válce. A to je v Německu s jeho nacistickou minulostí těžká noční můra. Kromě toho – zní další námitka – je vůbec možné zakázat stranu, která má pětinu křesel v Bundestagu a skoro ve všech volebních okrscích východního Německa získala relativní většinu?

Strážcem demokracie ve svobodném státě mají být nezávislé sdělovací prostředky. V progresivisticky zmutované německé pseudodemokracii má veřejnoprávní televize a rozhlas, jakož i naprostá většina soukromých médií, jiný úkol: potírat všemi prostředky fundamentální kritiku vládnoucího stranického kartelu. S AfD si však dlouhodobě zjevně nevědí rady. Výsledkem dennodenní, léta trvající záplavy negativního zpravodajství je její bezprecedentní růst, což úzce souvisí se stejně razantním nárůstem nedůvěry Němců v pravdivost a objektivnost sdělovacích prostředků. Největší německý týdeník Spiegel se loni v létě svěřil svým čtenářům s fatálním dilematem redakce: jak potírat AfD, a přitom ji tím neposilovat. Zoufalý pokus obnovit těžce pošramocenou důvěru diváků v televizi, v níž pracují – jak již před lety doložil Thilo Sarrazin – v naprosté většině redaktoři stranící Zeleným a SPD – podnikla loni v září severoněmecká televize (NDR) s pořadem „Klar“ (Jasno), moderovaným tzv. konzervativní, což znamená normálně uvažující mladou redaktorkou Juhsovou. Smyslem bylo dát najevo nelevicovým divákům, že NDR myslí i na ně. Stačila však první reportáž Juhsové o migraci, v níž zazněly takové „kacířské“ věty, jako že ilegální přistěhovalci představují pro Německo zátěž, aby se okamžitě v redakci NDR zvedla vlna odporu proti „nadbíhání pravicovému populismu a extremismu“, a tak celý experiment skončil dříve, než opravdu začal. V zájmu objektivity nutno dodat, že vyhozenou redaktorku zaměstnala bavorská televize, o poznání méně rudá než severoněmecký Rotfunk. Nebyl to zdaleka jediný vyhazov nepohodlného žurnalisty v poslední době. Během několika měsících jich přišlo o práci asi deset včetně známého Jacoba Augsteina, který musel odejít z týdeníku Spiegel, jejž kdysi zakládal jeho otec. Augstein plnil svými občasnými „neortodoxními“ komentáři ve Spiegelu řadu let funkci jakéhosi konzervativního fíkového listu, umožňujícího fanaticky progresivistické redakci na námitku jednostrannosti opáčit: A co Augstein? Nyní fíkový list spadl, protože v době nadcházející finální bitvy proti AfD ve jménu německé „ liberální demokracie“ si už Spiegel (a ním další média) takový přepych nemůže dovolit.

Krátce po vzniku Alternativy pro Německo se ozvaly škodolibé hlasy, že její existence jen potvrdí, že k nastoupené německé cestě rovnosti, politické korektnosti, pokroku bez míry a hranic a zeleného údělu není alternativy. Mnozí východní Němci si však dosud pamatují, že ani k poválečné cestě pokroku a socialismu nesmělo být v Německé demokratické republice alternativy, a když to v roce 1953 ve východním Berlíně statisíce občanů odmítly vzít na vědomí, musely jim to vysvětlit sovětské tanky. V této skutečnosti, kterou politici v Bavorsku, v Porýní či v Hesensku tak těžko chápou, spočívá do značné míry vysvětlení odlišných politických preferencí východních Němců. Dnes žádné tanky odnikud přijet nemohou, a tak německé elity systematicky utahují cenzurní šrouby, zesilují indoktrinaci a zastrašování obyvatelstva a stále častěji ohýbají právo tak, aby při nestranném výkladu nevedlo k podpoře „extremistů“. Jeden z posledních příkladů: AfD má jako každá parlamentní strana ze zákona nárok na finanční podporu své nadace. Peníze však dosud nikdy nedostala, protože ostatní strany se vždy po volbách postarají o patřičnou „úpravu“ příslušného zákona.

Shora připomenutý propagátor zákazu AfD M. Wanderwitz se obává, zda už Německo nepřekročilo „bod zlomu“, resp. zda už elity nepropásly vhodný okamžik k likvidaci Alternativy. Je pravděpodobné, že se přibližuje kritický moment, ale docela jiného druhu. Moment, v němž se bude klást osudová otázka: Lze ještě těžce pošramocenou německou parlamentní demokracii zachránit standardní ústavní cestou (tj. reformou, založenou na svobodných volbách), nebo už Spolková republika, od konce šedesátých let formovaná a přibližně od počátku 21. století ovládaná neomarxisty, překročila na cestě od svobody, tj. politické a filozofické podstaty parlamentní demokracie, ke shora nadekretované rovnosti onen bod zlomu, odkud už vede cesta pouze k tomu či onomu typu diktatury? Podle některých náznaků lze soudit, že CDU, která o tom patrně rozhodne, ještě úplně nepodlehla – jako kupříkladu britští „konzervativci“ – pokrokářskému tajfunu a že v ní téměř zázrakem přežívají členové, kteří chápou pojmy jako právní stát a řád svobodného lidu v jejich podstatě. Jistá – nevelká – naděje spočívá v tom, že by se jim podařilo zreformovat CDU natolik, aby její vedení souhlasilo se vznikem středopravicové koalice CDU-AfD. Tato z dnešního hlediska téměř utopická představa má jednu zásadní podmínku: fundamentální oslabení bruselského centra EU a obnovení svéprávnosti evropských národů. Vzhledem k obrovským politickým turbulencím dnešní doby (Trump, Ukrajina, krize NATO), které se výrazně promítají do německé vnitřní politiky, je nemožné cokoli předvídat – včetně přežití Evropské unie. Jisté však, že zářijové volby ve dvou nevelkých východoněmeckých zemích budou mít pro další směřování Spolkové republiky mimořádně velký význam.