Před více než deseti lety rozvířil poklidnou hladinu německé politiky vznik nového politického subjektu. V reakci na krizi jižního křídla eurozóny, jehož nákladná sanace dopadla především na bedra německých daňových poplatníků, vznikla v prostředí několika ekonomů a bývalých členů CDU Alternativa pro Německo. V historii SRN se jednalo o několikátý pokus obsadit středopravý politický prostor, jejž za Helmuta Kohla zvolna a poté v éře Merkelové dramatickou rychlostí vyklízela CDU a s malým zpožděním i CSU. V roce 2014 AfD uspěla v trojích zemských volbách a následně jí do politických plachet mocně zadula migrační pohroma let 2015–2016, v jejímž průběhu se stala jediným zastáncem většiny Němců, kteří odmítali uvěřit pohádce šířené vládnoucím politickým kartelem, že milion muslimů s nepatrným vzděláním, zato namnoze horlivých vyznavačů ortodoxního islámu, představuje vítané kulturní a hospodářské obohacení země. Navzdory obří difamační kampani, jež se proti AfD vzedmula v celém, politickou korektností v zájmu rovnosti a pokroku téměř totálně zglajchšaltovaném společensko-politickém prostředí SRN, pronikla nová strana do několika dalších zemských sněmů a první čtyři roky své existence zakončila ziskem více než 12 % hlasů ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2017.

V následujících několika letech se růst AfD zastavil, respektive se na spolkové úrovni stabilizoval s výsledným dvouprocentním poklesem ve volbách roku 2021. Toto měření sil bylo pozoruhodné především vítězstvím SPD (skoro 26 %) a zmrtvýchvstáním „liberální“ FDP (přes 11 %), jejíž nečekaný úspěch patrně ubral hlasy AfD. S vědomím dalšího vývoje lze říci, že v těchto volbách dali němečtí voliči patrně naposledy šanci sociální demokracii a svobodným prokázat smysl své existence a svou užitečnost pro německé občany (tj. nikoli migranty). Poprvé (a nejspíš naposledy) se ustavila takzvaná semaforová koalice SPD, Zelení a FDP, v níž ale od počátku trvalo napětí mezi ministrem financí Chr. Lindnerem (FDP), který hodlal zastavit rostoucí zadlužování Německa, a jeho koaličními partnery, pro které je tradičně finanční odpovědnost podružným cílem vedle zideologizovaných témat, jako je klimatická politika, migrace a masivní finanční injekce nesmírně rozvětvené levicové, resp. ultralevicové infrastruktuře kulturních institucí, univerzit, neziskových organizací a nesčetných feministických a dalších pokrokářských spolků a nadací. Když začal kancléř Scholz v roce 2024 navíc tlačit na zrušení takzvané dluhové brzdy, došla Lindnerovi trpělivost a FDP vystoupila z vlády. Pokračující masové přistěhovalectví, lpění na „zeleném údělu“ a rovněž permanentní spory uvnitř semaforové koalice, které fatálně oslabovaly její schopnost řešit problémy země, napomáhaly růstu AfD, jež se – navzdory trvajícímu tlaku establishmentu a nepřátelství médií – postupně etablovala ve všech zemských sněmech, přičemž v zemích bývalého východního Německa (s výjimkou Berlína) překročila ve volbách hranici 20 %.

Po rozpadu vlády postihly vládnoucí stranický kartel další Jobovy zvěsti. V prosinci 2024 zabil nájezdem auta do návštěvníků vánočního trhu v Magdeburgu údajně „dobře integrovaný“ syrský lékař 6 osob a dalších 300 zranil. Ještě se ani neutišila vlna rozhořčení, když v lednu mladý Afghánec napadl v bavorském Aschaffenburgu skupinu dětí z mateřské školky. Výsledek: smrt dítěte a dospělého a vážná zranění několika dalších osob. Pachatel byl ausreisepflichtig, což znamená, že už měl být z Německa dávno pryč, ale jak všichni zasvěcení vědí, dostat migranta ze Spolkové republiky, byť nedostal azyl nebo se dopustil zločinu, je kvůli nepřehledné houštině migrační legislativy a pro odpor skvěle zorganizovaných a bohatě státem dotovaných progresivistů téměř nemožné. Někteří politici CDU měli prý po zprávě o této poslední hrůze německého přistěhovalectví slzy v očích; připomeňme však, že se jedná o členy strany, která za migrační krize 2015–2016 otevřela hranice milionu muslimských migrantů, o nichž nikdo nic nevěděl, a jež poté odměnila na stranickém sjezdu svou vůdkyni Merkelovou, horlivou „vítačku“, která svou politikou otevřených hranic hrubě porušila německou ústavu, frenetickým několikaminutovým potleskem. V šoku z magdeburského a aschaffenburského vraždění vyvolal předseda CDU Fr. Merz mezi německými progresivisty další šok, když spolu s FDP a AfD (!!) těsnou většinou prohlasoval ve Spolkovém sněmu pro vládu nezávaznou rezoluci o zpřísnění migrační politiky. Politici SPD a Zelených, ve svorné jednotě s rudozelenými médii, se předháněli v líčení hrůzostrašných důsledků této jednorázové koordinace s „extremisty“, prolamující tabu a porušivší kartelovou dohodu o totální izolaci AfD, pro německou demokracii a klidný spánek Němců. O katastrofálních důsledcích své zločinné migrační politiky nejen pro Německo, ale pro celou Evropu, o své několik desetiletí trvající plíživé demontáži parlamentní demokracie a právního státu samozřejmě skromně pomlčeli. (Od roku 2015 zahynuly při teroristických útocích muslimských přistěhovalců desítky Němců, stovky či tisíce byly zraněny a mnoho desítek tisíc bylo migranty okradeno, vystaveno vyhrůžkám a obtěžování.)

Ovšem největší otřes způsobily v duších všech „pokrokových“ Němců výsledky předčasných voleb v únoru 2025, v nichž zvítězila CDU s necelými 29 % hlasů před AfD (20,8 %), SPD (16,4 %), Zelenými a Levicí (FDP propadla pětiprocentním sítem). Zatímco sociální demokracie ztratila skoro 10 % hlasů a Zelení tři procenta, Alternativa pro Německo svou sílu zdvojnásobila a stala se se svými 151 poslanci druhou nejsilnější frakcí ve Spolkovém sněmu. Dlouhodobě proti německému národu namířená migrační politika progresivistických elit, dominujících napříč celým politickým kartelem od CDU/CSU až po Levici, přinesla své plody, přičemž němečtí voliči svým rozhodnutím dali rovněž najevo nespokojenost s blouznivou klimatickou politikou, ohrožující výkonnost a konkurenceschopnost německého hospodářství, a tudíž blahobyt střední třídy. CDU před volbami slibovala razantní omezení migrace, snížení státního dluhu a daňové úlevy podnikatelům, ale při jednání s budoucím koaličním partnerem SPD se záhy ukázalo, že na ně bude muset zapomenout. Předseda vlády Merz se nechal vtáhnout sociálními demokraty do nového obřího zadlužení a rovněž v otázce migrace si SPD vynutila jen víceméně kosmetické úpravy, od nichž nelze čekat větší pokles žadatelů o azyl ani podstatně efektivnější vypovídání ilegálních migrantů ze země. Drastické porušení předvolebních slibů ze strany křesťanských demokratů doslova katapultovalo AfD ve voličské přízni, takže necelé dva měsíce po vzniku nové vlády se dostala v průzkumech na úroveň CDU. Od prosince roku 2025 figuruje zhruba u poloviny agentur pro výzkum voličských preferencí na prvním místě. Tento stav nepochybně souvisí také i s válečnickou politikou německé vlády, která se kvůli podpoře Ukrajiny dále horentně zadlužuje a pacifistické Němce připravuje za pomoci médií na válku s Ruskem; mluví se o zavedení povinné vojenské služby, ministerstva obrany a zdravotnictví se s německou důkladností připravují na ošetřování zraněných vojáků, ale nezapomíná se přitom ani na práva vojákyň, jak dokládá nejnovější groteska kolem takzvaného sexismu v řadách bundeswehru.

Zatímco SPD a Zelení patrně ztratili poslední zbytky sebezáchovných instinktů a hrají svůj politický vabank (průzkumy i rozličné analýzy naznačují, že kouzlo rudozeleného opojení pominulo), CDU se snaží o nemožné: pokračovat – s mírnými korekturami směrem k politickému středu – v dosavadních kolejích a současně přesvědčit voliče, že pod novým předsedou Merzem nastal nový povšechně rozumnější kurs včetně odklonu od radikálního progresivismu a genderismu, který napáchal v německých školách, rodinách, v průmyslu (povinné kvóty pro manažerky), v armádě a policii a vůbec celé společnosti nepředstavitelné škody. Drobné krůčky v tomto směru Merz vskutku učinil. Po volbách jmenoval ministrem pro kulturu Wolframa Weimera, který podepsal tzv. konzervativní manifest a jehož osoba podle týdeníku Spiegel znamená údajně konec éry levicové kultury. Weimer ještě nestačil ani ústa otevřít, když proti němu vznikla protestní petice „kulturních pracovníků“, kteří s dojemnou upřímností vyhlásili, že německá kultura může být jen levicová. Rovněž deklaratorní Merzovo předvolební přihlášení se k myšlence „politické neutrality“ všemožných spolků a organizací, které dostávají za účelem tzv. podpory demokracie státní peníze, pochopili sociální demokraté a Zelení – nepochybně přehnaně – jako vyhlášení kulturního boje „levicové občanské společnosti“. A pak je tu osoba významného historika Andrease Röddera, bývalého předsedy komise CDU pro základní hodnoty, s nímž Merz nepřerušil kontakt navzdory jeho – v očích levice – nebezpečnému koketování s „extremismem“. Rödder totiž dlouhodobě kritizuje progresivistické pomatenosti typu „Woke Deutschland“ a „Diversity-Hype“, napadá „levo-zelenou“ dominanci v médiích a hlavně prosazuje myšlenku neuzavírat se v určitých přesně stanovených případech jednání s AfD.

(Pokračování zítra)